dnes je 2.7.2022

Input:

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí III.

30.6.2010, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.16.4
Jednotlivé případy soudních rozhodnutí III.

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

Stavební řízení a obecné technické požadavky na výstavbu

Stavební řízení a obecné technické požadavky na výstavbu

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 30 Ca 24/2005-36

Pozn. red.: Jedná se o rozhodnutí vydané ještě za účinnosti starého stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb.) a jeho prováděcích předpisů. Přesto je však toto rozhodnutí použitelné i za účinnosti nového stavebního zákona.

Výrok:

Pro rozhodnutí o návrhu na umístění stavby je rozhodný právní a skutkový stav v době jeho vydání. Pokud došlo po podání návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby ke změně územně plánovací dokumentace, je podkladem pro vydání územního rozhodnutí (§ 37 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona) již tato změněná územně plánovací dokumentace, nikoliv ta, která platila v době podání návrhu.

Skutkový stav:

Městský úřad J., stavební odbor (dále jen "stavební úřad“), dne 11. 10. 2004 zastavil územní řízení ve věci umístění "nástavby, přístavby a stavební úpravy rodinného domu“; návrh na zahájení tohoto řízení podala žalobkyně dne 18. 9. 2003. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 3. 2005 zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Žalobkyně mj. uvedla, že již v průběhu územního řízení se dotazovala na soulad plánovaného rozhodnutí o umístění stavby se schváleným územním plánem, a proto také již dne 24. 4. 2003 požádala stavební úřad o vyjádření, zda stavba bude v souladu s tehdy platným územním plánem. Vyjádření však nedostala. Pokud by ale byla plánovaná stavba v rozporu s platným územním plánem, jevilo by se další řízení o podané žádosti bezpředmětným a nadbytečné by byly rovněž výzvy k doplnění podané žádosti. Stavební úřad se vyjádřil k podané žádosti ohledně souladu plánované stavby s platným územním plánem až v rámci probíhajícího územního řízení, konkrétně dne 27. 11. 2003, ale bez přihlédnutí k datu podání posuzované žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Žalovaný pak správnost postupu stavebního úřadu při posuzování souladu plánované stavby s platným územním plánem neposoudil vůbec.

Žalovaný k věci mj. uvedl, že žalobkyní zmiňovaná žádost ze dne 24. 4. 2003 byla adresována odboru územního plánování a rozvoje města J., jenž ale není totožný se stavebním úřadem. Vzhledem k tomu nemohla uvedená žádost vyvolat u stavebního úřadu patřičnou odezvu, resp. ten ji nemohl přezkoumávat či jinak řešit. Podáním ze dne 27. 11. 2003 ale odbor územního plánování a rozvoje města Městského úřadu v J. sdělil panu Z. D., zpracovateli projektové dokumentace stavby, že zamýšlená stavba je v rozporu s platným územním plánem sídelního útvaru J.

Ze správního spisu vyplynulo, že stavební úřad řízení poprvé zastavil rozhodnutím ze dne 7. 1. 2004; žalobkyně prý nedoložila návrh potřebnými údaji. Žalovaný toto rozhodnutí dne 13. 4. 2004 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. V rozhodnutí mimo jiné uvedl, jaké náležitosti musí obsahovat návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby. Výslovně přitom uvedl, že bylo povinností stavebního úřadu posoudit návrh z hlediska péče o životní prostředí a potřeb požadovaného opatření v území a jeho důsledků, jeho soulad s obecnými technickými požadavky na výstavbu, zda vyhovuje předpisům, které stanoví podmínky hygienické, protipožární atd. Upozornil přitom na možnost zastavení územního řízení podle § 35 odst. 3 stavebního zákona v případě, že se nepodaří ve stanovené lhůtě odstranit nedostatky návrhu. Stavební úřad v těchto intencích postupoval a žalobkyni dne 26. 4. 2004 vyzval k doplnění návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby. Ta návrh však v souladu s výzvou nedoplnila a z těchto důvodů bylo územní řízení rozhodnutím ze dne 11. 10. 2004 zastaveno.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Pokud se žalobkyně dovolávala rozhodnutí o návrhu na umístění stavby podle stavu ke dni jeho podání, je třeba poznamenat, že stavební úřad musel rozhodnout o věci na základě skutkového a právního vztahu, který tu byl až ke dni rozhodnutí o něm. Rozhodující tak není den podání návrhu či žádosti na vydání rozhodnutí, nýbrž okamžik, kdy je o nich rozhodováno.

I když platná územně plánovací dokumentace města J. nebyla součástí správního spisu, nemá krajský soud s ohledem na další v něm obsažené listiny pochyb o tom, že návrh na umístění stavby s ní nebyl v souladu. Přitom platná územně plánovací dokumentace je závazným podkladem při vydání každého územního rozhodnutí a žádnou stavbu nelze umístit v rozporu s ní. Nesoulad návrhu na umístění stavby s územně plánovací dokumentací je tak vždy důvodem jeho zamítnutí. Z tohoto pohledu je třeba souhlasit se žalobkyní, že byl-li její návrh v rozporu s územním plánem sídelního útvaru J., jak o tom byl dopisem Městského úřadu J. ostatně informován i její projektant Z. D., nebylo již potřebné na ní vyžadovat další podklady k doplnění návrhu. Vůbec ne již údaj o souladu návrhu s územně plánovací dokumentací ve smyslu § 3 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 132/1998 Sb., neboť citované ustanovení je aplikovatelné v případech umísťování staveb v obcích, které nejsou stavebními úřady, což však není případ města J.

V tomto směru nezbylo než zkonstatovat, že stavební úřad v J. nepostupoval v dané věci přinejmenším účelně a efektivně, když žalobkyni vyzýval k předložení listin a důkazů, které jednak mohl provést sám (zjištění souladu návrhu s územně plánovací dokumentací) a které jednak byly vzhledem k předem danému výsledku (nesoulad s územním plánem sídelního útvaru) nadbytečné. To však nemusel žalovaný v době rozhodování o odvolání jednoznačně vědět. Tento určitým způsobem šikanózní postup byl ale v konečném výsledku přezkumného řízení nepodstatný, když jeho předmětem bylo přezkoumání rozhodnutí o zastavení územního řízení z důvodů uvedených v § 35 odst. 3 stavebního zákona, a ty byly koneckonců naplněny. Městský úřad J., jeho stavební úřad je rozebral v rozhodnutí ze dne 11. 10. 2004 a krajskému soudu nezbývá než na důvody zastavení územního řízení, podrobně rozvedené v jeho odůvodnění v patnácti bodech, odkázat.

Stavební řízení a obecné technické požadavky na výstavbu

Stavební řízení a obecné technické požadavky na výstavbu

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 2 As 44/2005-116

Pozn. red.: Jedná se o rozhodnutí vydané ještě za účinnosti starého stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb.) a jeho prováděcích předpisů. Přesto je však toto rozhodnutí použitelné i za účinnosti nového stavebního zákona.

Výrok:

I. "Pohodou bydlení“ ve smyslu § 8 odst. 1 in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech.

II. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.

Skutkový stav:

Krajský úřad S. kraje rozhodnutím ze dne 3. 5. 2004 v detailech změnil, co do merita věci však potvrdil, rozhodnutí Obecního úřadu N., stavebního úřadu, ze dne 25. 2. 2004, kterým bylo rozhodnuto o dodatečném povolení změny stavby přístřešku pro skladování, včetně přípojky el. energie a silnoproudého rozvodu, a byl dán souhlas s užíváním k provozu rámové pily. Současně byly v rozhodnutí stanoveny podmínky pro užívání stavby, mj. bylo stanoveno, že hlučná zařízení mohou být provozována pouze v denní době, tj. od 6 do 22 hodin, a že manipulace se dřevem, která bude prováděna vysokozdvižným vozíkem do stávajícího objektu skladu, bude minimálně 75 m od hranice pozemku, za kterou je obytná zástavba.

Městský soud v Praze vyhověl žalobě, jíž žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného, a zrušil toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. 5. 2005; svůj rozsudek odůvodnil tím, že ve správním řízení nebyly – jak ukládá vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, řádně prověřeny různé aspekty účinků hluku, který by měla dodatečně povolovaná stavba pily produkovat, zejména jeho vliv na pohodu bydlení; dále nebyly ve správním řízení řádně ověřeny vlivy stavby na dopravní zátěž v jejím okolí.

Žalovaný (stěžovatel) svoji kasační stížnost opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; namítal kromě jiného nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. V souvislosti s otázkou posuzování pohody bydlení žalobců z hlediska zátěže hlukem stěžovatel konstatoval, že soud měl za to, že i když ve správním řízení naměřené hodnoty hluku vydávaného dodatečně povolovanou stavbou nepřekračují hranice stanovené příslušnou technickou normou (která navíc není obecně závazná), vzhledem k tomu, že se blíží hraničním hodnotám v těchto normách, a vzhledem k tomu, že hluk žalobce zatěžuje nejen po dobu obvyklé pracovní směny, nýbrž po většinu dne, je nutno se zabývat otázkou pohody bydlení žalobců i z toho pohledu, zda i takováto (tedy z hlediska technické normy podlimitní) zátěž hlukem nepředstavuje zátěž nepřiměřenou. Stěžovatel k tomu namítl, že nezná jinou objektivní metodu stanovení přípustné hladiny hluku než jeho měření podle limitních hodnot uvedených v technických normách, třebaže se u nich jedná o hodnoty doporučené a nezávazné. Uvedl dále, že stavební úřad není orgánem veřejného zdraví ve smyslu § 78 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, takže o otázkách souvisejících se zatížením hlukem rozhodl v souladu s § 126 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, na základě kladného stanoviska dotčeného orgánu státní správy. Dále stěžovatel poznamenal, že stavební zákon a související předpisy neumožňují správnímu orgánu stanovit dobu provozu jakékoli technologie, nýbrž pouze stanovovat podmínky, které mají původ ve stavbě a upravují účinky stavby jako takové (nelze jimi ale upravovat provozní dobu určitého zařízení z důvodu hlučnosti). K otázce hlučnosti rámové pily, k jejímuž provozu dal správní orgán souhlas, stěžovatel poznamenal, že z rozsudku Městského soudu v Praze není zřejmé, že by byla objektivně zjišťována provozní doba pily, a dále uvedl, že není korektní, pokud se v rozsudku uvádí, že žalobci fakticky bydlí v M., pokud jejich trvalé bydliště je v Praze a svoji nemovitost v M. využívají jako rekreační objekt, u něhož nelze posuzovat pohodu bydlení jako u rodinného domu. K otázce dopravní zátěže vyvolané stavbou a k jejímu posuzování pak stěžovatel uvedl následující námitky: pokud žalobci namítali, že odborné vyjádření k provozu vozidel zpracované Ing. J. nevychází z pravdivých údajů (podle žalobců vychází z jiné než skutečné šířky komunikace, jež by měla být dopravou související s pilou zatěžována), setrval stěžovatel v tomto ohledu na svém stanovisku, že tento posudek sloužil příslušným orgánům k vydání jejich stanovisek, přičemž stavebnímu úřadu nepřísluší podle platné legislativy zpochybňovat tato stanoviska.

Jak v otázce posuzování hlučnosti, tak v otázce posuzování dopravní zátěže se podle stěžovatele jedná o nesouhlas žalobců s podklady a stanovisky dotčených orgánů státní správy, neboť se jedná o sporné otázky ve věcech zájmů chráněných zvláštními předpisy, které stavební úřad ani odvolací správní orgán nemohou změnit nebo zpochybňovat. Správní orgán také podle stěžovatele nemůže jinému správnímu orgánu přikázat, aby v dané věci proběhlo jednání za přítomnosti účastníků řízení a znalců, jak bylo uvedeno v § 33 odst. 1 správního řádu (dále jen "spr. ř.“). Tento svůj právní názor stěžovatel opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2003, čj. 7 A 123/2002-28, zveřejněný pod č. 265/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti. Trvali na názoru, že rozhodnutí stěžovatele je zkrátilo na jejich právech a je v rozporu s vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, protože sporná stavba je v rozporu se schváleným územním plánem, má negativní účinky na životní prostředí a umístění stavby stěžovatelům nezajišťuje pohodu bydlení. K námitce stěžovatele, že stavební úřad a stěžovatel neměli možnost odchýlit se od kladných stanovisek dotčených orgánů státní správy v otázkách zatížení okolí stavby hlukem a dopravou, které stavba vyvolává, žalobci uvedli, že i v územním a stavebním řízení platí zásada materiální pravdy (zejm. § 32 spr. ř.). Ke skutkovým zjištěním správní orgán dospívá hodnocením důkazů. A právě při hodnocení důkazů stěžovatel a předtím stavební úřad podle žalobců pochybili, jelikož se nevypořádali s rozpory mezi jednotlivými listinnými důkazy a námitkami žalobců. Jako příklad žalobci uvedli problematiku dopravní obslužnosti, kdy se dotčené orgány státní správy opíraly o odborné posouzení vypracované znalcem Ing. J., i když se jeho odbornost na posuzovanou problematiku nevztahovala. Správní orgány se nevypořádaly s námitkami, že silnice neodpovídá parametry požadavkům těžších rozměrných vozidel, zejména neumožňuje bezpečné vyhnutí dvou rozměrnějších vozidel, dochází k poškozování nezpevněných krajnic, zejména při vyhýbání protijedoucích vozidel, i k poškozování zelené plochy před domem žalobců. V rozhodnutí stěžovatele se neuvádí, proč bylo upuštěno od požadavku Okresního úřadu v B., referátu dopravy, že povolení pily musí obsahovat také projekt dopravního řešení, např. výhybny. Podle žalobců odborné vyjádření Ing. J. předložené stavebníkem je v rozporu se skutečností; nezabývá se ani vlivem hluku z dopravy na obytnou zónu. Doporučujícího charakteru technických norem jsou si žalobci podle svého vyjádření vědomi, v rámci zjišťování skutečného stavu věci však bylo podle jejich názoru třeba vycházet nejen z naměřených hodnot, ale i z dalších okolností (počet strojů v provozu, doba provozu atd.). Správní orgán má podle žalobců právo i sám provést všechna šetření nutná k objasnění rozhodujících okolností a vyřešení rozporů, které jsou rozhodné pro rozhodnutí ve věci; není přitom vázán jen návrhy účastníků řízení.

K poznámce stěžovatele, že u rodinného domu v M. nelze pohodu bydlení posuzovat jako u rodinného bydlení, neboť žalobci jej užívají jako rekreační objekt a trvalé bydliště mají v P., žalobci poukázali jednak na evidenční charakter údaje o trvalém pobytu, jednak na to, že oba žalobci nebo alespoň jeden z nich převážnou část roku pobývají v M. Pečují o nezletilé dítě, které ze zdravotních důvodů žije na venkově a navštěvuje školu v N. Soud nebyl podle žalobců povinen prokazovat, jakým způsobem žalobci svůj dům v M. užívají, neboť to měl učinit správní orgán; stavební úřad však podle žalobců zná situaci v místě z vlastní zkušenosti a vycházel z toho, že dům je užíván k bydlení, a tuto skutečnost nezpochybňoval. Pokud pak stavební úřad vymezil dobu možného provozu hlučných zařízení denně od 6 od 22 hodin bez dalších omezení, došlo k tomu podle žalobců zřejmě po zjištění, že hluk z povolované stavby se šíří většinu dne.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v námitce, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel měl sám zkoumat otázku zajištění pohody bydlení žalobců ve smyslu § 8 odst. 1 věty první in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., třebaže k otázkám s tím souvisejícím (zatížení okolí povolované stavby hlukem a dopravou) měl k dispozici stanoviska dotčených orgánů státní správy, kterými byl vázán.

Podle § 88 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy, a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Jak zcela správně uvedl ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze, důkazní břemeno k prokázání splnění všech výše uvedených podmínek nese stavebník.

Vyhláška č. 137/1998 Sb., stanoví ve svém § 4 odst. 1, že při umísťování staveb a jejich začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí, a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích.

Podle § 8 odst. 1 věty první citované vyhlášky pak vzájemné odstupy staveb musí splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody bydlení.

Podle § 13 odst. 1 cit. vyhlášky negativní účinky staveb a jejich zařízení na životní prostředí, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod a pozemních komunikací a zastínění budov nesmí překročit limity uvedené v příslušných předpisech.

Výše uvedená ustanovení nelze vykládat tak, že vždy, když jsou splněny požadavky stanovené v § 13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., jsou automaticky také splněny požadavky podle § 8 odst. 1 cit. vyhlášky, zejména požadavek na zachování pohody bydlení a požadavky vyplývající z § 4 odst. 1 cit. vyhlášky. Pokud žalobci ve správním řízení poukazovali na konkrétní skutečnosti, které zpochybňovaly splnění požadavku na pohodu bydlení, i když stanoviska dotčených orgánů státní správy konstatovala dodržení předepsaných limitů zatížení, měl se stěžovatel důkladně zabývat jejich tvrzeními právě i z hlediska zajištění pohody bydlení. Skutečnost, že – jak vyplývá z měření hluku provedených Ing. K., CSc., a RNDr. Ř. – limitní hodnoty předepsané v § 12 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (zejm. odst. 1 a 2 cit. ustanovení), nebyly překročeny, totiž ještě nutně nemusí znamenat, že takto zjištěná hladina hluku vydávaného povolovanou stavbou také splňuje požadavek na pohodu bydlení.

"Pohodou bydlení“ lze podle jedné z možných definic, která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně (viz Marek Hanák: Pohoda bydlení. Právní rádce, internetová verze, 28. 4. 2005, http://pravniradce.ihned.cz/ ). Z objektivistického úhlu pohledu lze "pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (z obdobně pojaté definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj, viz Marek Hanák, cit. dílo).

Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu "pohoda bydlení“ přiklání k druhé z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním principům zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod), nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. V konkrétním případě žalobců tedy zhodnocení, zda vliv hluku produkovaného povolovanou stavbou nepřípustně snižuje pohodu bydlení, není proto pouze otázkou obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu, nýbrž je věcí autonomního posouzení stavebním úřadem či stěžovatelem po zhodnocení všech relevantních okolností, kterými jsou zejména objektivní výsledky hlukových měření, časový rozsah provozu pily (stavební úřad a ostatně i žalovaný tuto skutečnost zohlednili vymezením doby, po kterou smí být pila v provozu; otázkou zůstává, zda takové vymezení je dostatečné vzhledem k tomu, že pilu by podle rozhodnutí bylo možno provozovat i ve večerních hodinách a o víkendech), způsob užívání okolních staveb (pokud by se například jednalo o stavby užívané zejména k víkendové rekreaci, mohlo by pohodu bydlení výrazně zvýšit omezení provozu pily pouze na pracovní dny; pokud jsou okolní stavby užívány zejména k trvalému bydlení, lze zpravidla připustit, že v pracovní dny, kdy se obecně pracuje více než o víkendech, může požadavkům na pohodu bydlení odpovídat vyšší hladina hlukové zátěže než o víkendech či svátcích) a další doprovodné hlukové nebo jiné negativní zatížení (například hluk či spaliny z vyvolané dopravy posilující negativní účinky hluku z provozu pily, prach a piliny produkované při řezání dřeva, pokud se rozptylují po okolí atd.). Je ovšem nutno zdůraznit, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Ostatně i normy soukromoprávní operují v právu imisí s pojmem zatížení "nad míru přiměřenou poměrům“ (§ 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

Městský soud v Praze proto rozhodnutí stěžovatele zcela správně vytkl, že se otázkou pohody bydlení nezabývalo, když se při zvažování vlivu hluku produkovaného povolovanou pilou omezilo pouze na konstatování, že limitní hodnoty hluku nebyly překročeny. Správně rovněž poukázal na to, že z hlediska posuzování pohody bydlení je či může být relevantní, pokud limitní hodnoty jsou sice dodrženy, ovšem naměřené hodnoty hluku se pohybují u horních hranic přípustného rozmezí. Zcela důvodně soud též upozornil, že významnou roli při posuzování pohody bydlení z hlediska zatížení hlukem hraje časové rozložení produkce hluku v průběhu denní doby a v jednotlivých dnech týdne. Nejvyšší správní soud se toliko neztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze o tom, že kritéria, podle kterých byla Ing. K., CSc., a RNDr. Ř. provedena měření hluku, jsou právně nezávazná – Ing. K., CSc., výslovně uvádí, že měření provedl a vyhodnotil podle nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, které je obecně závazným právním předpisem k provedení zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů; rovněž RNDr. Ř. porovnává, jakkoli to výslovně v dokladu o úředním měření hluku neuvádí, naměřené hodnoty hluku s limitními hodnotami podle § 12 odst. 2 citovaného nařízení vlády.

Pokud jde o další okruh problémů, a sice o dopravní zatížení vyvolané povolovanou stavbou, je opět nutno ve shodě s názorem Městského soudu v Praze konstatovat, že stěžovatel se ve svém rozhodnutí nevypořádal se zcela konkrétními skutkovými námitkami žalobců stran povahy příjezdové komunikace ke stavbě. Jestliže žalobci uvádějí, že komunikace je výrazně užší a i v dalších parametrech (charakter krajnice), odlišná od toho, z jakých vlastností komunikace vycházelo odborné vyjádření Ing. J., pak tuto skutečnost nebylo možno pominout a stěžovatel měl zjistit, jaký je skutečný stav věci v tomto ohledu. Pokud by zjistil, že šířka komunikace neodpovídá údajům v odborném vyjádření, měl na to upozornit dotčený orgán státní správy a dotázat se jej, zda i ve světle nových skutečností setrvává na původním stanovisku, anebo zda svůj názor s ohledem na tato mění. Tím by stěžovatel nijak nezasáhl do pravomocí dotčeného orgánu státní správy a nedopustil se excesu ze svých pravomocí, naopak by nejlepším možným způsobem dostál požadavku přesného a úplného zjištění skutečného stavu věci, neboť v ústavním a právním státě, jímž Česká republika je, si nelze představit, že dotčený orgán státní správy by takové sdělení ignoroval a nezabýval se jím v souladu se zákonem a z hlediska úkolů, které jsou mu zákonem svěřeny.

Územní plánování: územní opatření o stavební uzávěře

Územní plánování: územní opatření o stavební uzávěře

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 8 Ao 1/2009-142

Výrok:

Při posuzování otázky, zda při přípravě územního plánu je třeba vydat územní opatření o stavební uzávěře (§ 97 stavebního zákona z roku 2006), tedy při úvaze, zda je toto opatření zapotřebí, protože by mohlo dojít ke ztížení nebo znemožnění využití území podle připravované územní plánovací dokumentace, je nutno vycházet z aktuálního stavu této přípravy (z její fáze).

Skutkový stav:

Usnesením zastupitelstva obce ze dne 19. 2. 2008 bylo schváleno opatření obecné povahy – územní plán obce. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, čj. 8 Ao 1/2008-102, bylo toto opatření obecné povahy zrušeno v části týkající se ploch zemědělských, umístěných východně od S. při silnici do L.

Opatřením obecné povahy č. 1/2009, ze dne 26. 3. 2009, zastupitelstvo obce vydalo s poukazem na § 171 až 174 správního řádu z roku 2004 a podle § 94 odst. 1 a § 95 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 územní opatření o stavební uzávěře v části katastrálního území S. vymezené pod bodem 1 tohoto opatření obecné povahy. Pod bodem 2 bylo vysloveno, že ve vymezeném území je zakázáno umisťovat (§ 76 a násl. stavebního zákona) a provádět (§ 103 a násl. stavebního zákona) stavby a zařízení, provádět změny staveb (§ 2 odst. 5 a odst. 6 stavebního zákona) a měnit vliv staveb na využití území (§ 76 a násl. stavebního zákona), a to s výjimkou udržovacích prací. Pod bodem 4 bylo vysloveno, že stavební uzávěra trvá do nabytí účinnosti opatření obecné povahy, kterým se vydává územní plán obce pro území dotčené stavební uzávěrou. Zároveň bylo rozhodnuto o námitkách navrhovatele.

Zastupitelstvo obce vycházelo ze závěru, že vzhledem ke zrušení části územního plánu rozsudkem Nejvyššího správního soudu je nutno v této části územní plán znovu projednat a rozhodnout o něm. Stavební činnost na dotyčném území by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území dle územně plánovací dokumentace pořizované v současné době. Funkční využití předmětného území nelze při znovuprojednání předjímat a stavební uzávěra byla vydána proto, aby územní plán mohl vést ke stanovení využití území, které nebude mít negativní vlivy na území.

Návrhem doručeným dne 22. 6. 2009 Nejvyššímu správnímu soudu se navrhovatel domáhá zrušení uvedeného opatření obecné povahy. Jeho nezákonnost spatřuje v tom, že: a) dotyčná stavební uzávěra je z hlediska materiálního pojetí individuálním správním aktem, ačkoli stavební zákon svěřuje zastupitelstvu obce pravomoc vydat územní opatření o stavební uzávěre formou opatření obecné povahy, b) nebylo schváleno zadání územně plánovací dokumentace, která má změnit využití území dotčeného stavební uzávěrou, přičemž zadání územního plánu z roku 2004 tímto zadáním není a nemůže být, c) i kdyby toto zadání bylo způsobilé pro chystanou změnu územního plánu obce, žádná změna ve využití území dotčeného stavební uzávěrou oproti stávajícímu stavu z něj nevyplývá, d) stavební uzávěrou dochází k zákazu činnosti ve více než nezbytném rozsahu.

Navrhovatel k těmto bodům uvádí:

ad a) Správní řád opatření obecné povahy charakterizuje především materiálními znaky, kdy jej negativně vymezuje jako správní akt, který není právním předpisem, ani rozhodnutím. Územní opatření o stavební uzávěře, které se vydává jako opatření obecné povahy, musí být tedy správním aktem, který je konkrétní co do jeho předmětu, jelikož se týká konkrétního území, v němž zakazuje či omezuje určitou stavební činnost, a abstraktní, pokud jde o okruh jeho adresátů. Předmětná stavební uzávěra se však téměř výlučně týká pozemků navrhovatele, který je jejím skutečným adresátem. Na této skutečnosti nemůže nic měnit ani to, že do vymezeného území byl zahrnut i pozemek, jehož vlastníkem je dosud O. Š., od něhož navrhovatel své nemovitosti koupil. Jedná se tedy o individuální akt.

ad b) "Zadání územního plánu 2004“ nemůže posloužit jako zadání připravované změny územního plánu obce ve smyslu § 47 stavebního zákona, jak to vyplývá i ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008. V něm je odpůrci dán jasný

Nahrávám...
Nahrávám...