dnes je 29.6.2022

Input:

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí IX.

11.4.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.16.10
Jednotlivé případy soudních rozhodnutí IX.

JUDr. Petr Tégl

Svévolná aplikace a interpretace § 104 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.) obecnými soudy v rámci dokazování

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV.ÚS 1796 /11

Stav nemovitosti neodpovídá kolaudačnímu rozhodnutí

Výrok:

Ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nelze interpretovat takovým způsobem, že se vztahuje i na případy, kdy v důsledku stavebních zásahů přestal být faktický stav nemovitosti v souladu s původním kolaudačním rozhodnutím, aniž by přitom bylo vydáno nové kolaudační rozhodnutí nebo nastala jiná skutečnost, se kterou by zákon spojoval změnu účelu užívání stavby. Pokud proto při posouzení účelu stavby odmítne soud vyjít z kolaudačního rozhodnutí, jehož zachování nebylo v rámci řízení zpochybněno, pouze s odkazem na pozdější podstatné stavební zásahy v této nemovitosti, má takovýto jeho postup prvky svévole a v závislosti na významu této otázky pro rozhodnutí ve věci samé může představovat porušení základního práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na tom nic nemění ani skutečnost, že soud při svém dokazování vycházel z osvědčení příslušného stavebního úřadu, podle něhož byly podmínky pro aplikaci § 104 odst. 1 stavebního zákona splněny, neboť takovéto osvědčení nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu.

Napadnutí rozhodnutí obecného soudu

Skutkový stav:

Podanou ústavní stížností napadají stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále dle základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení některých jejich dalších základních práv. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky domu v P., každý z nich je spoluvlastníkem v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelé domáhali přivolení výpovědi nájmu bytu bez nároku na zajištění náhradního bytu. Tento byt užívají vedlejší účastníci jako nájemci (jedná se o bydlení v tzv. regulovaném nájmu). Podle stěžovatelů byl v době podání žaloby dán důvod výpovědi nájmu předmětného bytu s přivolením soudu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění, před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který umožňoval podání výpovědi v případě, že nájemce má dva nebo více bytů, přičemž na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.

Obvodní soud zamítl žalobu

Obvodní soud svým rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů. Podle jeho názoru se naplněním předmětného výpovědního důvodu rozumí to, že nájemci mají byt, který je právně volný a mohou jej začít ihned užívat bez nutnos ti budoucích úprav pro bydlení trvalého charakteru. Rozhodujícím je přitom stav nejen v době rozhodování soudu, ale i v době doručení výpovědi, tedy v době, kdy již má být dán výpovědní důvod. V dané věci měl obvodní soud za prokázané, že v případě jedné nemovitosti ve vlastnictví vedlejších účastníků je jedna bytová jednotka obsazená rodinou J., další bytová jednotka užívána K. J. a nebytové prostory užívané jako kanceláře se sociálním zařízením. Jde přitom o kolaudovaný stav z roku 1929, aniž by podle sdělení stavebního úřadu v H. byla zaznamenána pozdější rekolaudace. Druhá nemovitost ve V. zase sloužila k rekreačním účelům, přičemž ze znaleckého posudku, jakož i sdělení Obecního úřadu ve V. vyplynulo, že vzhledem k nedostatku veřejného vodovodu a kanalizace a umístění v záplavové oblasti obce není určena pro trvalé bydlení. Stav a povahu nemovitostí v obou případech posoudil i soudem ustanovený znalec, který dospěl k závěru, že existující nebytové plochy nelze bez podstatných úprav změnit a užívat jako bytové plochy k trvalému bydlení. Na základě těchto skutkových zjištění nepovažoval obvodní soud vlastnictví uvedených nemovitostí za dostatečný důvod pro vyhovění žalobě, neboť musel rovněž přihlédnout k tomu, zda po vedlejších účastnících lze spravedlivě požadovat přestěhování se z vyhovujícího bytu do nevyhovujících prostor v jejich nemovitostech. Nelze jim totiž uložit povinnost dát nemovitost do takového či jiného stavu, ani jim nařídit, aby dali nájemcům ve svých nemovitostech výpověď a dosáhli tak uvolnění objektů pro případné rekonstrukce a nastěhování se do nich po jejich provedení.

Nemovitost pro trvalé bydlení

Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatelů potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudkem Městského soudu v P. Městský soud v obecné rovině poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž lze po nájemci, jenž současně vlastní jiný byt, spravedlivě požadovat užívání pouze jednoho ze dvou či více bytů pouze tehdy, má-li objektivně možnost tento byt užívat k bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99). Zároveň je třeba zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby nájemce a jeho rodiny, a bez povšimnutí nelze ponechat ani velikost, popř. vybavení takového bytu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004). Ve vztahu k jednotlivým nemovitostem ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví vedlejších účastníků odvolací soud uvedl, že v případě nemovitosti v J. vydal stavební úřad v H. osvědčení podle § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdejším znění, neboť s ohledem na provedené stavební zásahy došlo k zásadním změnám oproti kolaudovanému stavu z roku 1929. Podle tohoto osvědčení se v nemovitosti nachází pouze jediná bytová jednotka v prvním nadzemním podlaží, která je od roku 1982 užívána rodinou J., jež v ní bydlí v tzv. regulovaném nájmu. Vedlejší účastníci proto tento byt objektivně nemohou užívat, a to i se zřetelem k tomu, že jsou menšinovými spoluvlastníky uvedené nemovitosti, což měl městský soud za prokázané a nesporné. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl v případě nemovitosti ve V. k závěru, že ji lze považovat za další byt ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění, před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který mají vedlejší účastníci k dispozici z titulu vlastnického práva vedlejší účastnice. Není přitom podstatné, že byla její rodinou po desetiletí užívána pouze k rekreačním účelům. Na základě skutkových zjištění, že se jedná o 83 let starou nemovitost, v níž vzlíná vlhkost, tepelně i izolační schopnost zdiva v ní neodpovídá současným normám pro bydlení a je bez vodovodu a kanalizace, dospěl k závěru, že s ohledem na uvedený stav nelze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby pouze tato nemovitost saturovala jejich trvalé bydlení. Pro přivolení výpovědi proto nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní právní význam.

Kolaudace nemovitosti za účelem bydlení

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, zdůrazňují, že obě nemovitosti byly prokazatelně kolaudovány za účelem bydlení. Ve své argumentaci zpochybňují, že se v nemovitosti v J. nacházejí "nebytové prostory", jakož i skutkové zjištění o tom, že v ní byly provedeny stavebně-technické změny mající za následek změnu oproti stavu kolaudovanému v roce 1929. Závěr o nemožnosti bydlení v tomto domě navíc stěžovatelé považují za nepřezkoumatelný i z důvodu, že městský soud nepředvídatelně akcentoval jediný důkaz, kterým bylo vyjádření stavebního úřadu v H. Toto vyjádření, které městský soud nesprávně vyhodnotil jako osvědčení podle § 104 odst. 1 stavebního zákona, v tehdejším znění, přitom vzniklo na základě nedbalého a z hlediska uskutečnění sporného místního šetření stavby, protože zcela pominulo existenci druhého bytu ve druhém nadzemním podlaží, a rovněž se vyhnulo jakémukoli hodnocení účelu, pro který by stavba mohla být užívána pro provoz kanceláří bez závad. Nejpodstatnější vadou v této souvislosti však bylo, že uvedené ustanovení stavebního zákona bylo možné aplikovat jen tehdy, pokud by neexistovalo předmětné kolaudační rozhodnutí. V dané věci přitom takovéto rozhodnutí prokazatelně vydáno bylo a je založeno i v soudním spise.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatelé namítají především nesprávnost skutkových zjištění a na ně navazující právní závěry obecných soudů, podle nichž vlastnictví nebo spoluvlastnictví jiných nemovitostí ze strany vedlejších účastníků neodůvodňovalo v dané věci přivolení výpovědi nájemního vztahu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění, před účinností zákona č. 107/2006 Sb.

Účel užívání nemovitosti

Ústavněprávní relevanci lze uplatněným námitkám přiznat v tom rozsahu, v jakém se týkají závěrů obecných soudů ohledně účelu užívání nemovitosti v J. Odvolací soud založil své posouzení výlučně na vyjádření stavebního úřadu v H. Podle tohoto vyjádření byla předmětná stavba postavena v roce 1929, poněvadž se však od ní nezachovaly doklady (plány a ani kolaudace), uskutečnil stavební úřad její ohledání a podle § 104 odst. 1 stavebního zákona konstatoval, že obsahuje pouze jednu bytovou jednotku v přízemí, a zbylé místnosti tvoří kanceláře. Ústavní soud nezpochybňuje, že předmětné vyjádření mohlo mít význam pro zjištění skutkového stavu, má však za to, že odvolací soud nedostatečným způsobem posoudil, zda byly splněny podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení.

Doklady ke stavbě

Ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona stanoví, že nejsou-li zachovány doklady, především ověřená dokumentace, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně-technickým uspořádáním vybavena. Jestliže přitom vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Je zřejmé, že pokud by byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, byl by účel užívání stavby vymezen konkrétními skutkovými okolnostmi v době posouzení, aniž by musel být postaven najisto správním rozhodnutím. Tato skutečnost sice nebránila tomu, aby stavební úřad vydal osvědčení, ve kterém by po místním šetření konstatoval, k jakému účelu lze stavbu užívat, resp. k jakému účelu je ve skutečnosti užívána, toto osvědčení však z hlediska hodnocení důkazů nelze považovat za rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu, kterým by byl obecný soud vázán. Otázku, zda jsou splněny podmínky pro stanovení účelu užívání stavby podle § 104 odst. 1 stavebního zákona, si tak pro účely svého řízení musí posoudit obecný soud sám.

Stav nemovitosti neodpovídá kolaudačnímu rozhodnutí

Odvolacímu soudu lze především vytknout, že při aplikaci § 104 odst. 1 stavebního zákona vůbec nepřihlédl k existenci kolaudačního rozhodnutí vydaného v roce 1929, na jehož základě bylo povoleno obývání i užívání přístavby a nástavby předmětné nemovitosti. Na toto rozhodnutí, jež sice v rámci dokazování předložili vedlejší účastníci, odkazovali stěžovatelé již v řízení před obvodním soudem, přičemž oba soudy vzaly za prokázanou existenci kolaudovaného stavu z roku 1929. Z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že určení účelu užívání stavby podle toho, k čemu je stavba vybavena, případně čemu slouží, je možné toliko při absenci příslušných dokladů, mezi které patří i kolaudační rozhodnutí. Odvolací soud aplikoval výklad jiný, když podle jeho názoru nelze z tohoto rozhodnutí vycházet, neboť v důsledku stavebních zásahů v této nemovitosti došlo k zásadním změnám oproti kolaudačnímu stavu. Takovýto výklad však zcela odporuje dikci § 104 odst. 1 stavebního zákona, neboť rozšiřuje podmínky jeho aplikace i na případy, kdy faktický stav nemovitosti přestal být v souladu s původním kolaudačním rozhodnutím, aniž by přitom bylo vydáno nové kolaudační rozhodnutí nebo nastala jiná skutečnost, se kterou by zákon spojoval změnu účelu užívání stavby. V tomto smyslu jsou závěry odvolacího soudu v rozporu i s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se domněnka stanovená v tomto ustanovení "uplatní pouze podpůrně, tedy jen v případě, že nejsou zachovány žádné doklady (především ověřená dokumentace, nebo alespoň jakákoli jiná dokumentace), z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena." (Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 22 Cdo 333/2002, ze dne 16. 6. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1538/2004 a ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 85/2007.) Předmětné ustanovení by přitom mohlo být navzdory existenci těchto dokladů aplikováno pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že později došlo k vydání rozhodnutí o změně účelu užívání stavby, nezachovaly by se však doklady vztahující se právě k tomuto rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 85/2007).

Aplikace stavebního zákona

Ústavní soud má za to, že odvolací soud ve svém rozsudku aplikoval § 104 odst. 1 stavebního zákona způsobem zcela vybočujícím z mezí přípustné interpretace právní normy, když navzdory konstatování, že oproti kolaudovanému stavu z roku 1929 nedošlo k rekolaudaci, spatřoval splnění podmínek pro určení účelu užívání podle tohoto ustanovení již v samotné existenci podstatných stavebně-technických změn, k nimž v minulosti došlo. Tato pochybení, k jejichž odstranění nedošlo ani ze strany Nejvyššího soudu, mají nepochybně charakter svévolného postupu ze strany odvolacího soudu, v důsledku čehož jsou způsobilé být důvodem porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Účel užívání prostor

Otázka účelu užívání prostor nacházejících se v nemovitosti v J. má v dané věci význam z hlediska posouzení existence výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění, před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., neboť pokud by tyto prostory nebyly právně určeny k bydlení, byla by vyloučena i existence druhého bytu podle uvedeného ustanovení. Je nesporné, resp. vyplývá to z vyjádření obou stran obsažených v příslušném spisu, že v dané nemovitosti se v době rozhodování obecných soudů nacházel jeden byt a další prostor, jehož právní účel užívání sice není zřejmý, který však fakticky sloužil k bydlení. Rovněž nebylo rozporováno, že oba tyto prostory jsou předmětem tzv. regulovaného nájmu, pročež, jak správně uvedl obvodní soud i odvolací soud, nemohly být považovány za právně volné. V případě zbylých prostor zase již obvodní soud vyslovil na základě závěrů znaleckého posudku, že bez podstatných úprav existujících nebytových ploch nelze tyto prostory užívat jako bytové plochy k trvalému bydlení, přičemž námitky uplatněné ze strany stěžovatelů tento závěr zpochybňují pouze v rovině tvrzení. Uvedené skutečnosti by bez ohledu na účel užívání nemovitosti v J. neumožňovaly přisvědčit žalobě stěžovatelů ze strany odvolacího soudu.

Nakonec ve vztahu k námitce porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek v důsledku toho, že vedlejší účastníci užívají byt ve vlastnictví stěžovatelů v tzv. regulovaném nájmu, Ústavní soud konstatuje, že tato skutečnost se v dané věci nemohla promítnout do výkladu předmětného výpovědního důvodu. Ve vztahu k případnému zásahu do tohoto práva tak nezbývá než odkázat na relevantní judikaturu, zejména nález ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; č. 252/2006 Sb.), v němž Ústavní soud komplexně zhodnotil institut regulovaného nájemného a poskytl vlastníkům dotčených nemovitostí možnost domáhat se svých práv vůči nájemcům před obecnými soudy, a stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb.), v němž se vyjádřil k otázce nároku vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.

Závěr soudu

Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že z hlediska základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces předmětné řízení před obecnými soudy obstojí. Poněvadž v dané věci neshledal ani žádný jiný důvod opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv a svobod, rozhodl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.

Stavební řízení: dodatečné povolení stavby; výjimka z obecných požadavků na výstavbu; pojem "okna z obytných místností v protilehlých stěnách"

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 1 As 69/2011 - 176

Okna z obytných místností v protilehlých stěnách

Výrok:

I. Pojem "okna z obytných místností v protilehlých stěnách" obsažený v § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., je nutné chápat jako jakákoliv okna, jež vedou z obytných místností, umístěná po celé délce protilehlých stěn, bez ohledu na odlišnou délku protilehlých stěn.

Výjimka z OTP

II. Požádá-li v rámci řízení o dodatečném povolení stavby stavebník o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu (§ 169 stavebního zákona z roku 2006), je stavební úřad povinen zohlednit především charakter vedeného řízení (zde: provádění stavby v rozporu se stavebním povolením) a pokusit se o dohodu mezi účastníky řízení. Nebude-li taková dohoda uzavřena, stavební úřad, s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí dotčených osob, zváží jejich požadavky na provedení stavebně technických úprav, zejména pokud budou požadavky konstruktivně vyjádřeny (např. stanovením podmínek pro udělení výjimky), a včlení je jako podmínky do rozhodnutí o udělení výjimky, příp. přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední nemovitosti nebylo možné vyhovět.

Skutkový stav:

Magistrát města Č. B. povolil výjimku z ustanovení § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí magistrátu o udělení výjimky potvrzeno Krajským úřadem J. kraje. Poté Magistrát města Č. B. rozhodl podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, o dodatečném povolení stavby rodinného domu. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání zamítl.

Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Č. B.; ten rozsudkem žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil rozsudkem, v němž krajskému soudu mj. uložil, aby se zabýval námitkami žalobce směřujícími do rozhodnutí o povolení výjimky z obecných požadavků na výstavbu. V novém řízení o žalobě krajský soud rozsudkem žalobu opět zamítl. Neshledal důvodnými námitky žalobce směřující do aplikace nesprávného právního předpisu při rozhodování o udělení výjimky ani námitky týkající se věcné správnosti rozhodnutí o výjimce. Nepřisvědčil ani tvrzením o porušení procesních práv žalobce či námitce nicotnosti rozhodnutí o výjimce.

Žalobce (dále též "stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností námitkou, že jsou dány důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.

Snížení odstupu staveb

Podle žalovaného je významnou skutečností, že stavební úřad povolil výjimku z § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a snížil odstupovou vzdálenost mezi rozestavěným rodinným domem stavebníků a domem ve vlastnictví stěžovatele, a to na 2,67 m v přední uliční části a na 2,415 m v zadní dvorní části. Pro posuzovanou věc nemá význam měření odstupové vzdálenosti domu a zdi. Stavební úřad i žalovaný se v řízení o udělení výjimky dostatečně zabývali všemi hledisky a požadavky nutnými pro naplnění podmínek pro udělení výjimky. V projednávané věci byla výjimka z odstupových vzdáleností povolena za situace, kdy ve stěně rozestavěného rodinného domu stavebníků, která sousedí s pozemkem stěžovatele, je okno z obytné místnosti; v této části se však již nejedná o protilehlou stěnu. Z ověřeného pasportu rodinného domu stěžovatele je zřejmé, že se v protilehlé stěně nachází pouze okno z koupelny.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů; důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., námitkou chybného posouzení odstupové vzdálenosti sousední stavby; důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., námitkou nesprávného posouzení povahy okna z obytné místnosti G.; důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a konečně námitkou nesprávného posouzení podmínek pro udělení výjimky; důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů

Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou ohledně odstupových vzdáleností novostavby od hranice pozemku a povahou okna z obytné místnosti G. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů se zdejší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz , v němž uvedl, že: "nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, které utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Za nepřezkoumatelné se považuje též rozhodnutí, v němž se soud nevypořádá se všemi uplatněnými žalobními body (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, www.nssoud.cz ). S ohledem na výše citovanou judikaturu je zdejší soud toho názoru, že krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil, proč v postupu správních orgánů neshledal zásadní závady, které by ho vedly k vyslovení závěru ohledně nezákonnosti rozhodnutí.

Námitka nesprávného posouzení odstupové vzdálenosti sousední stavby

Krajský soud v tomto ohledu uvedl, že nový rodinný dům byl umístěn podle původního stavebního povolení 1,55 m od zdi a že následný posun vzdálenosti domu od hranice pozemku o 30 cm neznamenal překážku pro udělení výjimky z odstupových vzdáleností. Stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti špatnému posouzení podkladů obsažených ve správním spisu. Tvrdil, že stavba rodinného domu měla být podle stavebního povolení umístěna ve vzdálenosti 1,55 m od původní 90 cm široké zdi, která v době vydání stavebního povolení existovala; toto určení odstupové vzdálenosti odpovídá podle stěžovatele vzdálenosti 2,45 m od vlastnické hranice.

Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Součástí projektové dokumentace pro rodinný dům byla i technická zpráva požární ochrany, podle níž: "oproti původnímu objektu je navržený rodinný dům odsazen od sousedního v současnosti nevyužívaného obytného stavení o 1,55 m, v místě původní obvodové zdi zůstává plná cihelná zeď výšky cca 2,0 m.“ Výkres předložené dokumentace pak zobrazuje půdorysy základů nového rodinného domu, přičemž nový rodinný dům je zde umístěn ve vzdálenosti 1,55 m od vnější části zdi původního domu. Poté vydal stavební úřad v Č. B. stavební povolení na

Nahrávám...
Nahrávám...