dnes je 4.10.2022

Input:

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí VII.

20.9.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.16.8
Jednotlivé případy soudních rozhodnutí VII.

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

Pravomoc soudu a stavebního úřadu; kompetenční spor

Pravomoc soudu a stavebního úřadu

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1364/2010

Výrok:

Samotná skutečnost, že stavební úřad účastníka odkázal na soud, nezakládá pravomoc soudu. Za současné právní úpravy v důsledku změny procesních předpisů, má-li soud za to, že měl ve věci rozhodnout stavební úřad, postoupí věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zde již tedy neplatí, že soud v takovém případě řízení zastaví a věc postoupí stavebnímu úřadu, ale v takovém případě vyvolá tzv. kompetenční spor.

Pozn.: Naprosto stejný výrok obsahuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3125/2008.

Skutkový stav:

Okresní soud (dále jen "soud prvního stupně") zastavil řízení o žalobě na určení, že "námitky žalobkyně vznesené ve stavebním řízení vedeném u Městského úřadu U. J., odboru životního prostředí a výstavby, o žádosti žalovaných o vydání stavebního povolení na rekonstrukci a změnu užívání stavby, podané u Městského úřadu U. J., jsou oprávněné" a rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena stavebnímu úřadu: Městskému úřadu U. J.

Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou domáhala určení oprávněnosti námitek jí vznesených ve stavebním řízení vedeném o vydání stavebního povolení na rekonstrukci a změnu užívání stavby, přičemž tyto námitky se týkaly výhrady budoucích imisí, kterými bude v důsledku zamýšlených stavebních úprav žalobkyně jako vlastnice sousední nemovitosti (i její matka) obtěžována. Soud prvního stupně se v rámci zkoumání podmínek řízení zabýval i posouzením pravomoci soudu k projednání žalobkyní uplatněného nároku a dospěl k závěru, že ve smyslu § 66 odst. 1 a § 39 zákona č. 150/1976 Sb., je dána pravomoc stavebního úřadu k tomu, aby se námitkami uplatněnými žalobkyní zabýval a jejich oprávněnost posoudil. Vycházel přitom z ustálené (byť blíže nespecifikované) judikatury Nejvyššího soudu České republiky, podle které je dána pravomoc stavebního úřadu posoudit v rámci stavebního řízení námitku budoucích imisí, přičemž do této kategorie spadají veškeré námitky uplatněné žalobkyní.

Krajský soud (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ustanovení § 66 a 137 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb. a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, ze kterého vyplývá, že stavební úřad může účastníka stavebního řízení odkázat na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje pravomoci stavebního úřadu, přičemž zákon svěřuje stavebnímu úřadu posouzení otázky, zda dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Odvolací soud dále zdůraznil, že otázku, zda zamýšlenou stavbou dojde k obtěžování hlukem a výhledem nad míru přiměřenou poměrům, z hlediska stavebních předpisů nad přípustnou míru, posoudí stavební úřad.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů o nedostatku pravomoci k projednání jí uplatněného nároku.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Samotná skutečnost, že stavební úřad účastníka odkázal na soud, nezakládá pravomoc soudu. Za současné právní úpravy v důsledku změny procesních předpisů, má-li soud za to, že měl ve věci rozhodnout stavební úřad, postoupí věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zde již tedy neplatí, že soud v takovém případě řízení zastaví a věc postoupí stavebnímu úřadu, ale v takovém případě vyvolá tzv. kompetenční spor (k tomu srovnej článek "Projednání námitek účastníků územního nebo stavebního řízení, týkajících se budoucích imisí, podle nového stavebního zákona", publikovaný v Právních rozhledech, 2010, č. 9, s. 307).

Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. Konf. 32/2005, odkáže-li stavební úřad účastníky řízení s občanskoprávní námitkou na soud postupem podle § 137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, je věcí soudu, aby – má-li za to, že pravomoc soudu není dána – vyvolal kompetenční spor (§ 1 zákona č. 131/2002 Sb.) svým vlastním návrhem. Zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu podle § 104 o. s. ř. a postoupení věci správnímu orgánu tu nemá místa (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3125/2008).

Vlastnictví přístavby spojené se stavbami různých vlastníků

Vlastnictví přístavby spojené se stavbami různých vlastníků

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2008

Výrok:

Jestliže sporná přístavba stavebnětechnicky souvisí se stavbami rozdílných spoluvlastníků a lze mít za to, že jde o od obou staveb stavebně neoddělenou část, resp. že její výstavbou došlo k propojení rozdílných staveb s rozdílnými vlastníky, pak při řešení otázky jejího vlastnictví nelze vystačit s posouzením jejího stavebnětechnického provedení – tj. vycházet jen z jejího propojení v materiálním smyslu se stavbami, k nimž byla přistavěna, ale je třeba přistoupit k danému problému i z hlediska funkčního.

Skutkový stav:

Okresní soud (dále "soud prvního stupně") rozsudkem pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá ideální jednou polovinou, stavby kotelny a uhelny na pozemku parc. č. 565 a st. parc. č. 144/2 a přístavby původní části domu č. p. 89, provedené na části pozemku st. parc. č. 144/1 a na pozemku st. parc. č. 144/2, vše v obci a kat. území K., okres K., jako součásti domu č. p. 89 v obci a kat. území K. Pod bodem II. zamítl žalobu na zřízení věcného břemene užívání pozemku parc. č. 565 a st. parc. č. 144/2 v obci a kat. území K., okres K., k umístění, užívání a údržbě stavby části domu č. p. 89 včetně jeho kotelny a uhelny, umístěných na těchto pozemcích, ve prospěch vlastníků domu č. p. 89 jako oprávněných k tíži vlastníků pozemků parc. č. 565 a st. parc. č. 144/2.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi uvedeného domu a pozemku, každá v rozsahu jedné poloviny. Žalovaní jsou tamtéž spoluvlastníky v režimu společného jmění manželů domu č. p. 11 na st. parc. č. 48 a st. parc. č. 48. Geometrickým plánem byla ze st. parc. č. 48 oddělena část pozemku parc. č. 565 a st. parc. č. 144 byla rozdělena na st. parc. č. 144/1 a st. parc. č. 144/2. Rozhodnutím Magistrátu města K. – odboru výstavby bylo přerušeno řízení o odstranění nepovolené stavby na st. parc. č. 48 (podle uvedeného geometrického plánu na parc. č. 565) a žalobkyním bylo uloženo, aby do dvou měsíců ode dne doručení výzvy a rozhodnutí podaly u soudu návrh o určení vlastnictví ke stavbě kotelny (parc. č. 565). Ze znaleckého posudku Ing. J. F. soud zjistil, že sporná stavba kotelny je postavena na místě dvoupodlažní stavby místo 1. nadzemního podlaží, které bylo odstraněno. Podzemní část této stavby (sklep) náleží k domu č. p. 11, ze kterého je přístupná dveřmi. Podlaha kotelny se nachází na stropní konstrukci původního sklepa, je provedena jako nástavba a nemá vlastní základové konstrukce. Vstup do kotelny je z přístavby domu č. p. 89. Kotelna je oddělitelná od domu č. p. 89 (zrušením vstupních dveří a odpojením přívodu elektrické energie) i od domu č. p. 11 (demontáží stavby). Kotelna byla postavena právními předchůdci žalobkyň. Z výpovědi svědkyně Ing. K. zjistil, že sklep u domu č. p. 11 tvoří zadní trakt domu, zdivo sklepu je provázáno se zdivem domu č. p. 11 a na něm je vybudována nástavba kotelny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kotelna není samostatnou stavbou, ani přístavbou domu č. p. 89, jde o nástavbu na původní části domu č. p. 11, která nemá vlastní základy a její existence je závislá na existenci sklepa, je součástí domu č. p. 11, a patří proto do vlastnictví žalovaných. Protože tato stavba není stavbou na cizím pozemku, k níž by žalobkyním mohlo svědčit vlastnické právo, nebyly podmínky pro postup podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku splněny. Žalobu na zřízení věcného břemene zamítl s tím, že o této žalobě bude možno rozhodnout teprve po rozhodnutí správního orgánu o odstranění nepovolené stavby.

Krajský soud jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků domu č. p. 89 jako oprávněných k tíži vlastníků pozemku st. parc. č. 144/2, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pozemky st. parc. č. 144/1, st. parc. č. 144/2 a parc. č. 565 jsou vymezeny geometrickým plánem ze dne 18. 9. 2002, č. 133-2001061/2001. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o stavebnětechnickém provedení stavby kotelny i s právním posouzením věci, že stavba kotelny je součástí domu žalovaných č. p. 11. Dodal, že stavba kotelny není samostatnou věcí v právním smyslu, nejde o věc movitou ani nemovitou, neboť nejde ani o pozemek, ani o stavbu spojenou se zemí pevným základem. Podle odvolacího soudu funkční propojenost kotelny s domem žalobkyň společným rozvodem elektrické energie a schodištěm je druhotná. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k přístavbě domu č. p. 89.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se určení vlastnictví žalobkyň ke stavbě kotelny, podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávním právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že "pokud je stavba kotelny postavena na stropní části sklepa žalovaných, a nemá tedy vlastní základy, nemůže bez tohoto sklepa existovat, a proto je součástí domu žalovaných a nikoli domu žalobkyň". Soud pominul, že kotelna byla postavena na místě zchátralé kůlny, s domem právního předchůdce žalovaných nebyla nijak propojena a že sklep, na jehož stropě stojí kotelna, byl zasypán a neužíván, takže nebylo třeba budovat nějaké nové základy. Poukázaly na to, že stavební zákon platný v době stavby i nyní platný stavební zákon "znají stavbu postavenou na jiné stavbě", kdy vlastník "horní" stavby může být odlišný od vlastníka "spodní" stavby. Podle názoru žalobkyň "neexistence základů takové stavby na stavbě nemůže být tím kritériem, které by mělo určovat vlastnictví ke stavbě, či příslušnost nové stavby ke stavbě původní ("spodní"), a z této příslušnosti pak dovozovat její vlastnictví". Rozhodujícím hlediskem by měla být vůle zúčastněných osob v době stavby. Právní předchůdce žalovaných se stavbou kotelny souhlasil a obě strany připravovaly i převod vlastnictví k pozemku pod touto stavbou. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Pro rozhodnutí ve věci samé je určující odpověď na otázku, zda předmětná kotelna, jež je novou nástavbou na stavbě žalovaných a současně přístavbou k domu žalobkyň je součástí stavby, na níž je postavena, anebo je součástí domu, s nímž je propojena bočně. Přitom není dobře možné, aby byla součástí obou nemovitostí a tedy (spolu)vlastnicky patřila oběma stranám sporu. Dovolací soud při řešení uvedené otázky nemá důvodu zpochybňovat pro věc rozhodná skutková zjištění stavebnětechnického rázu, z nichž vycházel odvolací soud, nicméně dospěl k odlišným právním závěrům. Shrnou-li se podstatná skutková zjištění ke kotelně, jde o přístavbu (nástavbu), která nemá vlastní základové konstrukce, neboť její podlaha je na stropní konstrukci sklepa, jenž je součástí domu žalovaných. Obvodové stěny kotelny jsou provedeny z cihelného zdiva, které nepřiléhá ke zdi domu žalovaných. Přístup do ní je možný jen dveřmi a po schodišti zevnitř domu žalobkyň.

Je zřejmé, že sporná přístavba stavebnětechnicky souvisí s oběma stavbami rozdílných spoluvlastníků a lze mít za to, že jde o od obou staveb stavebně neoddělenou část, resp. že její výstavbou došlo k propojení rozdílných staveb s rozdílnými vlastníky. Při řešení otázky jejího vlastnictví tak nelze vystačit s posouzením jejího stavebnětechnického provedení, tj. vycházet jen z jejího propojení v materiálním smyslu se stavbami, k nimž byla přistavěna, ale je třeba přistoupit k danému problému i z hlediska funkčního. Použití tohoto hlediska pak svědčí ve prospěch žalobkyň. Žalobkyně tuto přístavbu účelně využívají, z jejich domu je stavba přístupná, zatímco z domu žalovaných přístupná není a i ze vnějšího ("povrchního") pohledu s domem žalobkyň tvoří celek, neboť sklep žalovaných je podzemní částí domu žalovaných; užívají i její přestřešení či spíše strop. Bez významu v daných poměrech není ani skutečnost, že sporná přístavba byla vybudována právním předchůdcem žalobkyň a zřejmě i z jeho prostředků.

Z uvedených důvodů a bez ohledu na zcela otevřený výsledek neskončeného řízení o neoprávněné stavbě podle § 135c obč. zák. pak dovolacímu soudu nezbývá, než aby se přiklonil k závěru, že v době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, byla sporná přístavba ve vlastnictví žalobkyň.

Územní plánování: zástupce veřejnosti
Opatření obecné povahy: námitky proti územně plánovací dokumentaci

Územní plánování – zástupce veřejnosti

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 2 Ao 5/2010-24

Výrok:

Zástupce veřejnosti (§ 23 stavebního zákona z roku 2006) je v souvislosti s vypořádáním jím uplatněné námitky proti opatření obecné povahy (územně plánovací dokumentaci) aktivně legitimován pouze k podání žaloby proti rozhodnutí o těchto námitkách (namítající těžké procesní vady předcházející jeho vydání, potažmo nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí), a to dle § 65 odst. 2 s.ř.s.

Skutkový stav:

Žalobou se žalobci domáhají zrušení "opatření obecné povahy, kterým se vydávají změny vlny 07 a změna Z-1190/06 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. P., schválené usnesením Zastupitelstva hl. m. P. v části týkající se rozhodnutí o námitce zástupce veřejnosti Ing. I. M., uplatněné ke změně Z-1187/07“ a vrácení věci žalovanému k dalšímu projednání.

Žalobci uvedli, že v rámci projednávání návrhu změny Územního plánu hl. m. P. uplatnili blíže specifikované připomínky podle § 52 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Současně s tím žalobce a) uplatnil jako zástupce veřejnosti (§ 23 odst. 2 stavebního zákona) shodné výhrady proti návrhu změny územního plánu formou námitky. O této námitce bylo zastupitelstvem rozhodnuto usnesením tak, že byla zamítnuta. Dle názoru žalobců musí i rozhodnutí o námitce, uplatněné v rámci řízení o vydání opatření obecné povahy, splňovat elementární náležitosti obecně vyžadované pro správní rozhodnutí; odůvodnění rozhodnutí o předmětné námitce, pojaté do odůvodnění opatření obecné povahy však, dle jejich názoru, tyto náležitosti nesplňuje, a je proto nepřezkoumatelné. Z tohoto důvodu proto navrhují, aby zmiňované opatření obecné povahy bylo, v části týkající se rozhodnutí o námitce žalobce a), zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k novému projednání. Pokud jde o žalobní legitimaci, žalobci poukazují na skutečnost, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu není zástupce veřejnosti oprávněn domáhat se soudního přezkumu samotného opatření obecné povahy; nezbývá mu tak, než napadnout žalobou ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s., rozhodnutí o námitce. Pokud by žalobcům nebyla přiznána ani tato možnost soudní ochrany, pozbyl by, dle jejich názoru, institut zástupce veřejnosti fakticky svůj význam, neboť by těmto osobám byla odepřena soudní ochrana způsobu vypořádání jimi uplatněných námitek.

Městský soud pravomocně rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu správnímu soudu s tím, že žalobci se domáhají zrušení části opatření obecné povahy, přičemž podle ustanovení § 101c s. ř. s. je k tomuto řízení věcně příslušný Nejvyšší správní soud.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Nejvyšší správní soud s postoupením věci nesouhlasí, a to z následujících důvodů. Pro posouzení věcné příslušnosti soudu k projednání předmětné žaloby je nutné řádně identifikovat předmět řízení. Pokud by totiž skutečně bylo napadáno opatření obecné povahy (respektive jeho část), byla by k projednání a rozhodnutí věci založena příslušnost zdejšího soudu (§ 101c s. ř. s.); pokud by ovšem šlo o žalobu podanou dle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (žaloba na zrušení rozhodnutí správního orgánu), byl by věcně příslušným krajský (městský) soud (§ 7 odst. 1 s. ř. s.). Podstatné pro posouzení shora uvedené otázky je, že žalobci zcela jednoznačně vyjadřují vůli podrobit soudnímu přezkumu nikoli opatření obecné povahy jako takové (či jeho část), ale toliko rozhodnutí o námitkách žalobce a).

Otázkou je, zda jsou soudy povolány takové rozhodnutí ve shora uvedeném procesním režimu přezkoumat; je tedy nutné posoudit, zda vůbec rozhodnutí o námitkách lze považovat za samostatné správní rozhodnutí, a pokud ano, zda splňuje definici soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí, ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze mít pochybnosti o tom, že rozhodnutí o námitkách lze po stránce formální považovat za správní rozhodnutí. Nejen, že jej tak explicitně označuje správní řád v ustanovení § 172 odst. 5 in fine a stavební zákon v ustanoveních § 53 odst. 1 a § 54 odst. 4, ale z prvně citovaného ustanovení je též zřejmé, že materializovaný výstup vypořádání

Nahrávám...
Nahrávám...