dnes je 29.3.2024

Input:

Judikát: neodstranitelná rizika a dokumentace o nich, oprávnění SÚIP a možnost dovolání se evropské směrnice

13.10.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.4.4.4
Judikát: neodstranitelná rizika a dokumentace o nich, oprávnění SÚIP a možnost dovolání se evropské směrnice

JUDr. Ivo Krýsa, Ph.D., LLM.

Judikát k:

  • povinnosti zaměstnavatele vést dokumentaci o neodstranitelných rizicích,

  • oprávnění inspektorů SÚIP hodnotit zdravotní rizika a

  • možnosti dovolat se přímého účinku evropské směrnice.

Provádět hodnocení rizik, která se vyskytují na pracovištích zaměstnavatele a vést o tom dokumentaci představuje jednu ze základních povinností zaměstnavatele na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V čerstvém rozsudku ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 As 488/2020-44, se Nejvyšší správní soud zabýval tím, ve kterých případech má zaměstnavatel povinnost vést dokumentaci o provedeném hodnocení rizik. V této souvislosti se Nejvyšší správní soud dále vyjádřil k oprávnění inspektorů SÚIP hodnotit rizika a k pravidlům dovolání se nepřímého účinku evropské směrnice.

I. Podle § 102 odst. 3 zákoníku práce musí zaměstnavatel mimo jiné "soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje." Tato vyhledávací povinnost však není totožná s povinností evidenční. Naopak § 102 odst. 4 zákoníku práce vztahuje povinnost dokumentace vyhledávání a vyhodnocování rizik a přijetí opatření k omezení jejich působení pouze na rizika neodstranitelná.

II. Povinnost vést dokumentaci také o odstranitelných rizicích nelze dovodit ani z § 108 odst. 6 písm. a) zákoníku práce. Toto ustanovení se vztahuje k účasti zaměstnanců na řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pokud zákonodárce hovoří o povinnosti zaměstnavatele předložit doklady o "vyhledávání a vyhodnocení rizik, opatřeních k odstranění rizik a k omezení jejich působení na zaměstnance a k vhodné organizaci bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci", má zjevně na mysli pouze ty doklady, jež nemají ryze popisný charakter

III. Jestliže SÚIP a inspektoráty kontrolují dodržování povinností plynoucích z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce [§ 3 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce], je logické, aby také posuzovali správnost vyhodnocení rizik. Právě na tomto vyhodnocení podle kasačního soudu závisí také to, zda má zaměstnavatel povinnost určitá rizika dokumentovat, či nikoliv.

IV. Přímý účinek nastupuje tehdy, pokud stát neprovedl implementaci směrnice vůbec nebo ji neprovedl řádně. Použití přímého účinku je však omezeno zákazem použití v neprospěch jednotlivce, tedy zákazem tzv. obráceného (sestupného) vertikálního přímého účinku. Stručně řečeno, stát se tak nemůže dovolávat vlastního pochybení.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 As 488/2020-44, veřejně dostupné na www.nssoud.cz)  

Zjištěný přestupek na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

V předmětné věci byl zaměstnavatel krajským oblastním inspektorátem práce uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce").

Přestupku se měl zaměstnavatel dopustit tím, že pro své pracovišti neměl zpracovanou dokumentaci hodnocení rizik včetně opatření k omezení jejich působení pro tlakové nádoby Schneider Bohemia, č. 796271, r. v. 2006., čímž porušil § 102 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). Oblastní inspektorát zaměstnavateli uložil pokutu ve výši 18 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení částkou ve výši 1 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí Státní úřad inspekce práce (SÚIP) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Řízení před krajským soudem

Zaměstnavatel podal proti odvolacímu rozhodnutí SÚIP žalobu ke krajskému soudu. V řízení před krajským soudem pokutovaný zaměstnavatel namítal, že nemá povinnost vést evidenci odstranitelných rizik, neboť dokumentační povinnost se vztahuje pouze k rizikům neodstranitelným, jak plyne z § 104 odst. 4 zákoníku práce. Zákoník práce současně nestanoví formu, jakou má být dokumentace vedena. Zaměstnavatel činil sporným i to, že se přestupku dopustil opakovaně. Další námitky směřovaly do průběhu kontroly a přiměřenosti správního trestu pokuty.

Krajský soud přisvědčil stěžejní námitce zaměstnavatele, že povinnost vést evidenci o odstranitelných rizicích z § 102 odst. 4 ani jiných ustanovení zákoníku práce nevyplývá a její dovození ze strany oblastního inspektorátu překračuje rozsah zákonného zmocnění. Naopak, gramatický a systematický výklad § 102 zákoníku práce vede k závěru, že povinnost vést dokumentaci o vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních k omezení jejich působení se týká pouze neodstranitelných rizik. Přisvědčil i námitce, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, jak byla výše správního trestu stanovena. Krajský soud naopak nepřisvědčil tvrzení zaměstnavatele ohledně neuplatnění námitek v průběhu kontroly, přičemž zkonstatoval, že námitky podány byly, avšak ze strany oblastního inspektorátu nebyly dostatečně vypořádány. Krajský soud proto žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.

Řízení před Nejvyšším správním soudem

Proti rozsudku krajského soudu podal SÚIP kasační stížnost, v níž namítal příliš zjednodušující hodnocení krajského soudu. Podstatou věci dle SÚIP nebylo, zda rizika byla odstranitelná či nikoli, nýbrž skutečnost, že zaměstnavatel neměl zpracovánu dokumentaci hodnocení rizik. Dle SÚIP musí zaměstnavatel vést dokumentaci o všech rizicích, a to i proto, že se vlastnosti rizik mohou v čase měnit, mohou být jednorázová, ale i opakující se. V posuzované věci šlo o tlakové nádoby, které spadají do kategorie vyhrazených technických zařízení, s nimiž se pojí zvýšená míra ohrožení zdraví a bezpečnosti osob a majetku. SÚIP nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, že to, zda jsou určitá rizika odstranitelná, či neodstranitelná, posuzuje oblastní inspektorát.

Nejvyšší správní soud k povinnosti vést dokumentaci o odstranitelných rizicích

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že zaměstnavatelé nemají povinnost vést dokumentaci odstranitelných rizik, jelikož ji nelze dovodit z § 102 ani z § 108 odst. 6 písm. a) zákoníku práce. Podle § 102 odst. 3 zákoníku práce musí zaměstnavatel mimo jiné "soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje." Tato vyhledávací povinnost však není totožná s povinností evidenční. Naopak § 102 odst. 4 vztahuje povinnost dokumentace vyhledávání a vyhodnocování rizik a přijetí opatření k omezení jejich působení pouze na rizika neodstranitelná. Povinnost vést dokumentaci také o odstranitelných rizicích nelze dovodit ani z § 108 odst. 6 písm. a) zákoníku práce. Toto ustanovení se vztahuje k účasti zaměstnanců na řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pokud zákonodárce hovoří o povinnosti zaměstnavatele předložit doklady o "vyhledávání a vyhodnocení rizik, opatřeních k odstranění rizik a k omezení jejich působení na zaměstnance a k vhodné organizaci bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci", má zjevně na mysli pouze ty doklady, jež nemají ryze popisný charakter.

Nejvyšší

Nahrávám...
Nahrávám...