dnes je 22.6.2024

Input:

Vyhláška o požadavcích na výstavbu

18.6.2024, , Zdroj: Verlag Dashöfer

9.1
Vyhláška o požadavcích na výstavbu

Ministerstvo pro místní rozvoj

Ve Sbírce zákonů vyšla nová vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. Vyhláška je novým prováděcím právním předpisem stavebního zákona, který je inspirován a vychází z vyhlášek k zákonu č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.

K vydání vyhlášky bylo přistoupeno v souvislosti se schváleným zákonem č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), a zákonem č. 284/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Hlavní principy vyhlášky o požadavcích na výstavbu lze stručně charakterizovat následovně:

  • maximálně komplexní řešení problematiky požadavků na výstavbu pro celé území České republiky,

  • ucelenost požadavků na výstavbu v jednom právním předpisu,

  • zohlednění přístupnosti staveb pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace ve vazbě na čl. 9 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením,

  • řešení vazeb vyhlášky na technické normy.

Vyhlášky vychází z vyhlášek k zákonu č. 183/2006 Sb., a to:

  • z vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů,

  • z vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů,

  • z vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb,

  • z nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), ve znění pozdějších předpisů.

Zároveň jsou součástí vyhlášky i technické požadavky, resp. jejich části, z prováděcích právních předpisů, které jsou dnes v gesci dalších ústředních správních orgánů, a to z důvodu sjednocení problematiky. Jedná se o tyto vyhlášky:

  • vyhláška č. 238/2011 Sb., o stanovení hygienických požadavků na koupaliště, sauny a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch, ve znění pozdějších předpisů, v gesci Ministerstva zdravotnictví,

  • vyhláška č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů, v gesci Ministerstva zemědělství,

  • vyhláška č. 284/2016 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pyrotechnice, ve znění pozdějších předpisů, v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu,

  • vyhlášky č. 99/1995 Sb., o skladování výbušnin a č. 102/1994 Sb., kterou se stanoví požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu v objektech určených pro výrobu a zpracování výbušnin, kterými se provádějí některá ustanovení zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů.

Jedná se zejména o technické požadavky na bazény, koupaliště a sauny, vodovody a kanalizace a na sklady pyrotechnických výrobků, na stavby určené k nakládání s výbušninami, které budou novelizací stávajících právních předpisů zrušeny.

Tato vyhláška v plném rozsahu zapracovává obsah vyhlášky č. 239/2017 Sb., o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa a vyhlášky č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla, ve znění pozdějších předpisů, které byly zrušeny stavebním zákonem.

Tato vyhláška vychází z příslušných platných technických norem (ryze českých označených jako ČSN, stejně tak evropských nebo mezinárodních, které byly přejaty do soustavy českých norem a nyní se označují např. ČSN EN aj.) a čerpá také z výsledků materiálu Metodika uplatňování principů univerzálního designu a celoživotního bydlení v bytové výstavbě.

Podle § 332a stavebního zákona platí, že do doby vydání prováděcích právních předpisů podle § 152 tohoto zákona, nejpozději však do 1. července 2027, se postupuje podle prováděcích právních předpisů k provedení § 194 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění účinném ke dni předcházejícímu jejich zrušení tímto zákonem. Části prováděcích právních předpisů podle věty první, které jsou v rozporu s tímto zákonem, se nepoužijí.

Pro přípravu vyhlášky byla využita také norma ČSN EN 17210 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Funkční požadavky, k níž byly vydány dvě technické zprávy, které jsou zavedeny jako TNI CEN/TR 17621 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Technické prováděcí požadavky a specifikace a TNI CEN/TR 17622 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Posouzení shody. Text normy je v původním anglickém znění a neobsahuje žádné konkrétní hodnoty, proto není označena jako norma. Z tohoto důvodu Ministerstvo pro místní rozvoj zadalo u České agentury pro standardizaci nový normalizační úkol, kterým je zpracování specializované normy na přístupnost staveb. Tato norma bude vycházet z výše uvedené evropské normy a doprovodných dokumentů a bude cíleně sloužit k aplikaci vyhlášky o požadavcích na výstavbu.

Stavební právo hmotné je upraveno v části čtvrté stavebního zákona. Požadavky na výstavbu jsou nyní definovány v ustanovení § 137 NSZ a jedná se o

  • požadavky na vymezování pozemků,

  • požadavky na umisťování staveb a

  • technické požadavky na stavby.

Tyto požadavky je nutné podle § 137 odst. 2 stavebního zákona respektovat při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb. Musí být však respektovány nejen požadavky na výstavbu stanovené stavebním zákonem, ale i požadavky stanovené touto vyhláškou, jako jeho prováděcím právním předpisem, či požadavky stanovenými jinými právními předpisy.

Jedná se zejména o požadavky na ochran obyvatelstva, požadavky na energetickou náročnost budovy, energetickou účinnost rozvodů tepla a chladu, požadavky stavby dopravní infrastruktury (dráha, pozemní komunikace, vodní cesta a přístav), na stavbu, ve které je umístěna spisovna nebo archiv, dále také o požadavky památkové péče a další.

Je nezbytné upozornit uživatele vyhlášky, že kromě požadavků, které upravuje tato vyhláška, je nutné respektovat i požadavky, které upravují jiné právní předpisy, např. na stavbu pro výchovu a vzdělávání, stavbu zdravotnického zařízení, stavbu pro sociální služby, pracoviště, umělé koupaliště a saunu, vodní dílo, vybavení fyzickou infrastrukturou v budovách připravenou pro instalaci infrastruktury vysokorychlostního internetu, spalinovou cestu, sklad pyrotechnických výrobků, stavby vyhrazených technických, elektrických, plynových, tlakových a zdvihacích zařízení nebo požární bezpečnosti.

Stavební zákon v ustanovení § 137 odst. 4 stanoví, že požadavky na výstavbu se rovněž uplatní u změny dokončené stavby, údržby dokončené stavby, změny v užívání stavby, dočasné stavby, zařízení staveniště, pozemku nebo stavby, které jsou kulturní památkou nebo se nacházejí v památkové rezervaci nebo památkové zóně, a to v rozsahu, v jakém to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nebo jiný veřejný zájem nevylučují.

Ustanovení § 137 odst. 4 stavebního zákona je obdobou ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., § 2 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., či ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky č. 398/2009 Sb. a využívá se v případě např. změn staveb, kdy nelze při provádění stavebních úprav u stávajících staveb zvýšit světlou výšku místnosti či zajistit adekvátní hodnoty parkovacích míst. Ve všech případech, kdy se neuplatňují požadavky, je však nutné, aby projektant neuplatnění konkrétního požadavku jasně a přesvědčivě zdůvodnil v dokumentaci přikládané k povolení záměru a stavební úřad tak mohl zkontrolovat, zda jsou naplněny zákonem stanovené předpoklady, tj. závažné územně technické či stavebně technické důvody, které použití konkrétního ustanovení vylučují.

Tato vyhláška na základě ustanovení § 152 odst. 1 stavebního zákona stanoví podrobné požadavky na vymezování pozemků, požadavky na umisťování staveb a technické požadavky na stavby, jejichž základ je stanoven stavebním zákonem.

Pro komplexní řešení problematiky stavebního práva je nezbytné vnímat stavební zákon, jeho prováděcí právní předpisy a požadavky stanovené jinými právními předpisy jako jeden nedílný celek.

Tato vyhláška je rozdělena do jednotlivých částí, hlav a dílů podle tematických okruhů. Část první obsahuje úvodní ustanovení a základní pojmy, v části druhé jsou řešeny požadavky na vymezování pozemků, v části třetí požadavky na umisťování staveb, v části čtvrté technické požadavky na stavby. Požadavky stanovené v části první až čtvrté vyhlášky váží ke všem druhům staveb bez rozdílu a provádí požadavky stanovené stavebním zákonem. Požadavky části páté již přísluší pouze jednotlivým vybraným druhům staveb. Část šestá upravuje požadavky pro velká sídla. Část sedmá stanoví společná a závěrečná ustanovení.

Nedílnou součástí nové právní úpravy této vyhlášky jsou přílohy. Vyhláška obsahuje celkem 14 příloh.

Hlavní principy členění vyhlášky

Část první této vyhlášky uvádí rozsah svého zmocnění, stanovuje členění a vnímání jejích jednotlivých částí, a to jak pro příslušné části stavby, tak ve vztahu k celku, ať už se jedná o budovu, soubor staveb, terénní úpravy, nebo zařízení. V této části jsou také definovány základní pojmy, se kterými tato vyhláška pracuje. Většina pojmů je však definována již stavebním zákonem, a to především v ustanovení § 12 a § 13 stavebního zákona.

Část druhá této vyhlášky provádí ustanovení § 139 až § 142 stavebního zákona, tedy stanoví požadavky na vymezování pozemků. Obsahem této části jsou ustanovení, která stanovují požadavky pro stavby pro bydlení a rodinnou rekreaci, požadavky na parkovací stání, na hospodaření se srážkovými vodami a požadavky na veřejná prostranství. Tato vyhláška v této části pouze rozvádí požadavky stanovené ve stavebním zákoně. Vazby na jiné právní předpisy jsou případně zmíněny v odůvodnění jednotlivých ustanovení.

Část třetí této vyhlášky provádí ustanovení § 143 a § 144 stavebního zákona a rozpracovává požadavky na umisťování staveb ve vztahu ke stavební čáře, požadavky na stavby pro reklamu a reklamní zařízení a požadavky na umisťování technické infrastruktury.

Při navrhování záměrů je třeba kromě požadavků této vyhlášky na umisťování staveb a vymezování pozemků v části druhé a třetí respektovat i obecné ustanovení § 143 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož se "stavby umisťují s ohledem na charakter území, urbanistickou, architektonickou, kulturně historickou, přírodní a archeologickou hodnotu území a kvalitu vystavěného prostředí". Charakter území je definován v ustanovení § 41 stavebního zákona takto: "Charakter území se určuje zejména podle funkčního využití, struktury a typu zástavby, uspořádání veřejných prostranství, dalších prvků prostorového uspořádání a urbanistických, architektonických, estetických, kulturních a přírodních hodnot území, včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb, a to především vymezením v územně plánovací dokumentaci.".

Část čtvrtá této vyhlášky se týká všech druhů staveb bez rozdílu a provádí technické požadavky na stavby stanovené v ustanovení § 145 až § 151 stavebního zákona.

Stavební zákon v ustanovení § 145 odst. 2 stanovuje možnost přistupovat k uplatňování technických požadavků přiměřeně, a to výlučně pro stavby v působnosti jiných staveních úřadů a stavby jaderného zařízení a staveb v areálu jaderného zařízení, které jsou jaderným zařízením. Tato možnost přiměřenosti vychází ze specifického typu stavby.

Část pátá této vyhlášky se věnuje jednotlivým druhům staveb. Jsou-li pak užívány specifické pojmy u daného druhu stavby, jsou tyto pojmy uvedeny v úvodu této vyhlášky, tj. v části první nebo v příslušné příloze.

Část šestá této vyhlášky upravuje požadavky pro tzv. velká sídla ve vazbě čl. 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, kde pro potřeby této vyhlášky se za tyto sídla považují hlavní město Praha a sídlo kraje. Tímto ustanovením je umožněno těmto sídlům se odchýlit za splnění daných podmínek od požadavků této vyhlášky.

Část sedmá této vyhlášky obsahuje společná a závěrečná ustanovení, zejména ustanovení pro uplatnění výjimek z tohoto předpisu a ustanovení, ve kterých je uveden taxativní výčet ustanovení jako forma pro řešení indikativního odkazu do technických norem.

Pro uplatnění výjimky platí, že ji lze povolit v odůvodněných případech z konkrétních ustanovení této vyhlášky a za předpokladu splnění podmínek stanovených v § 138 odst. 1 stavebního zákona.

Norma v tomto případě konkretizuje obecný, souhrnný právní požadavek. Tyto požadavky mohou být splněny i jiným technickým řešením garantujícím stejnou nebo vyšší úroveň ochrany oprávněných zájmů.

Vyhláška č. 146/2024 Sb. jako prováděcí právní předpis, který stanovuje požadavky na výstavbu, obecně užívá ve svých ustanoveních slova "navržena a provedena", neboť na základě základního principu vyplývajícího ze stavebního zákona platí, že stavba, která je povolena podle svého návrhu, musí být v souladu s ním a s podmínkami svého povolení realizována. Podle povolení je stavba následně kolaudována a poté užívána. Návrh a provedení stavby musí respektovat stavební zákon, jeho prováděcí právní předpisy a jiné právní předpisy. Slova "stavba je navržena a provedena" jsou tak relevantní pro celý životní cyklus stavby, proto vyhláška stanovuje požadavky návrhové, které se však následně promítají do jednotlivých etap životního cyklu stavby.

Komentář k jednotlivým ustanovením

§ 1 Předmět úpravy

Ustanovení vymezuje předmět úpravy vyhlášky ve vazbě na ustanovení § 137 stavebního zákona a v návaznosti na zmocnění vyplývající z ustanovení § 152 odst. 1 a § 333 odst. 1 stavebního zákona. Tato vyhláška stanoví požadavky na vymezování pozemků, požadavky na umisťování staveb a technické požadavky na stavby. Návrh ustanovení § 1 neobsahuje úvodní ustanovení podle čl. 48 odst. 3 Legislativních pravidel vlády, tj. tzv. referenční odkaz na implementované předpisy EU, neboť je touto vyhláškou promítnuta do právního řádu pouze nepodstatná část směrnice Evropské unie, anebo se její promítnutí týká nepodstatné části vyhlášky.

§ 2

K odst. 1 – V části druhé až čtvrté vyhlášky jsou uvedeny požadavky na umisťování staveb a technické požadavky na stavby, které se týkají všech staveb bez rozdílu. Teprve až část pátá vyhlášky stanoví požadavky pro jednotlivé konkrétní druhy staveb a stanoví je odlišně pouze tehdy, pokud jsou zásadním požadavkem pro naplnění veřejného zájmu. Z ustanovení vyplývá, že při navrhování staveb je nutné pracovat s touto vyhláškou jako celkem. Požadavky stanovené touto vyhláškou spolu s požadavky stanovenými již samotným stavebním zákonem tvoří nedílný celek. Tato vyhláška tedy není koncipována tak, že by pro konkrétní typ stavby byly stanoveny požadavky pouze v jedné její části. Obdobně tento princip členění využívala také vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Vyhláška stanovuje požadavky i pro zařízení.

K odst. 2 – Ustanovení stanoví postup při posuzování staveb, jejichž části sloužírůzným účelům. Jedná se například o bytové domy, které v jejich parteru jsou obchody, zdravotnické zařízení apod. Tyto stavby musí být v části s byty posouzeny jiným způsobem než v části s obchodními jednotkami a zdravotnickým zařízením. Na každou část se pak aplikují požadavky uvedené nejen ve společné, tj. části druhé až čvrté vyhlášky, ale případně i požadavky z části páté.

Základní pojmy

§ 3

V ustanovení § 3 jsou stanoveny základní pojmy, se kterými tato vyhláška pracuje.

Pro potřeby vyhlášky jsou definovány pouze pojmy nezbytné, tedy zejména pojmy, které nejsou definovány technickou normou nebo jiným právním předpisem. Jako příklad lze uvést pojem "podzemní podlaží", který nebyl po úvaze zpracovatele vyhlášky definován, neboť jeho definice je obsažena v normě ČSN 73 4301 Obytné budovy, a rovněž je tento pojem ve znění cit. ČSN 73 4301 Obytné budovy definován vyhláškou č. 460/2021 Sb., o kategorizaci staveb z hlediska požární bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.

Níže jsou pro potřeby aplikační praxe podrobněji vysvětleny následující pojmy:

Pojem "byt s univerzálním standardem" byl stanoven z hlediska principu celoživotního bydlení v přirozeném prostředí jedince. Tento standard představuje základní, nejnižší prostorové požadavky, které mohou uspokojit většinu obyvatel a jsou zároveň aplikovatelné při běžné bytové výstavbě. Hlavním požadavkem tohoto standardu je možnost zajištění manipulačního prostoru o velikosti kruhu o průměru nejméně 1200 mm ve všech místnostech. Kromě běžné podporované bytové výstavby jsou hlavním prostorem pro uplatnění tohoto standardu zejména různé typy sociálního a podporovaného bydlení, kde se předpokládá různé složení jeho obyvatel. Vhodné jsou i pro alternativní zařízení k domům s pečovatelskou službou, zejména pro různé druhy bydlení pro seniory a samostatné seniory. Předpokládá se, že tato kategorie bytů uspokojí seniory, osoby používajících chodítko, berle i menší mechanický vozík. Tyto byty by měly být následně vhodně doplněny byty s vyššími standardy bezbariérovosti podle potřeby v dané obci.

Pojem "obytný prostor" byl stanoven zejména ve vazbě na hodnocení zastínění obytných místností stávajících budov ovlivněných novou stavbou, kdy je žádoucí, aby byla z pohledu zastínění posuzována adekvátní část místnosti, v níž převažuje její uživatelská nikoliv komunikační funkce, tedy byl posuzován pouze "obytný prostor", nikoliv celá obytná místnost. Tato vyhláška tak nově zavádí možnost pracovat nejen s místností jako celkem, ale také s její částí – prostorem.

Obytný prostor je součástí obytné místnosti, která je definována v ustanovení § 12 písm. l) stavebního zákona jako "část bytu, která je určena k bydlení, splňuje požadavky na bydlení z hlediska velikosti, denního osvětlení, větrání, vytápění a hluku a má podlahovou plochu nejméně 8 m2; kuchyň se za obytnou místnost považuje, pokud má podlahovou plochu nejméně 12 m2; tvoří-li byt jediná obytná místnost, musí být její podlahová plocha nejméně 16 m2".

Aby byla zajištěna alespoň minimální velikost obytného prostoru, byl zároveň stanoven požadavek na jeho minimální plochu, a to velikostí 8 m2. V případě minimální velikosti obytné místnosti podle její definice je tato místnost celá obytným prostorem, a v takovém případě například hledisko stínění je zohledněno v celé její ploše.

Pobytový prostor je součástí pobytové místnosti viz § 12 písm. m) stavebního zákona, obdobně jako obytný prostor je součástí obytné místnosti. Pobytová místnost, tedy i část pobytový prostor, musí splňovat zejména požadavky na větrání, denní a umělé osvětlení, velikost, výšku podle příslušných ustanoven vyhlášky.

Pojem "ubytovací jednotka" zahrnuje jak jednotku tzv. přechodného ubytování, tedy ubytovací jednotku v hotelech, motelech a dalších ubytovacích zařízeních, tak jednotku ve stavbách sociálních služeb, která je již z povahy věci určena pro "trvalé" ubytování.

Pojmem "stavba pro výchovu a vzdělávání" se pro účely vyhlášky rozumí mateřská škola s výjimkou zázemí lesní mateřské školy a výdejny lesní mateřské školy, zařízení pro péči o děti předškolního věku, základní škola, základní umělecká a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, střední škola, konzervatoř, vyšší odborná škola, školské zařízení pro zájmové vzdělávání, školské výchovné a ubytovací zařízení, školské zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy včetně zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Tento pojem byl pro potřeby vyhlášky nově definován, a to z toho důvodu, že stávající legislativa v oblasti výchovy a vzdělávání není jednotná a je upravena právními předpisy v gesci jak Ministerstva školství, tak Ministerstva zdravotnictví. Proto se při tvorbě definice vycházelo z ustanovení § 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a z ustanovení § 7 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.

Podle § 7 zákona č. 561/2004 Sb. se jedná o školy a školská zařízení, které tvoří vzdělávací soustavu. Podle tohoto zákona jsou druhy škol mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. Druhy školských zařízení jsou zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro zájmové vzdělávání, školská účelová zařízení, školská výchovná a ubytovací zařízení, zařízení školního stravování, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školská zařízení pro preventivně výchovnou péči.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. se jedná o školy a školská zařízení zapsaná do školského rejstříku, s výjimkou zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, školských poradenských zařízení a zařízení školního stravování, a dále zařízení sociálně výchovné činnosti a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále jen "zařízení pro výchovu a vzdělávání"), které jsou povinny zajistit, aby byly splněny hygienické požadavky upravené prováděcím právním předpisem na prostorové podmínky, vybavení, provoz, osvětlení, vytápění, mikroklimatické podmínky, zásobování vodou, úklid a nakládání s prádlem. Povinnost uvedenou ve větě první má i osoba provozující v provozovně živnost, jejíž náplní je péče o děti do 3 let věku nebo výchova, výuka anebo mimoškolní vzdělávání dětí nad 3 roky věku v předškolním zařízení, soukromé škole nebo zařízení sloužícím odbornému vzdělávání dětí a mladistvých, nezařazených do rejstříku škol a školských zařízení a dále poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině, pokud se jedná o dětskou skupinu nad 12 dětí.

Školským zařízením pro zájmové vzdělávání jsou konkrétně různé dětské domovy mládeže (DDM), dětská centra či jiné obdobné objekty sloužící k zájmovému vzdělávání dětí a mládeže.

Školským zařízením pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy je diagnostický a výchovný ústav, dětský domov a jiné obdobné zařízení včetně SOS domova a Klokánku, které jsou zařízeními pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Školským výchovným a ubytovacím zařízením je internát, campus a jiné obdobné zařízení.

Přestože jsou vysoké školy nejvyšším článkem vzdělávací soustavy, nejsou pro potřeby vyhlášky do pojmu "stavba pro výchovu a vzdělávání" zahrnuty, neboť se nejedná o školy ve smyslu zákonů č. 561/2004 Sb. a č. 258/2000 Sb. Není tak třeba pro ně zavádět speciální požadavky, kromě požadavků na přístupnost.

Pojem "hygienické zařízení" byl definován z důvodu vyjasnění a sjednocení pojmů, které se v konkrétní části vyhlášky objevují. Při jeho návrhu bylo čerpáno z normy ČSN 73 4108 Hygienická zařízení a šatny, přičemž bylo s jednotlivými prostory hygienického zařízení uvažováno takto:

  • - umývárnou se rozumí místnost nebo část místnosti určená k částečné nebo celkové tělesné očistě, 
  • - záchodem se rozumí místnost určená k vykonávání biologických potřeb člověka; záchod není sanitární předmět, 
  • - záchodovou kabinou se rozumí místnost nebo prostor jako část místnosti se záchodovou mísou jako sanitárním předmětem,
  • - přebalovací kabinou se rozumí místnost nebo část místnosti určená a uzpůsobená k přebalování a péči o dítě.

V tomto smyslu jsou pojmy charakterizující jednotlivé části hygienického zařízení v této vyhlášce použity.

Pro potřeby vyhlášky se hygienickým zařízením rozumí pouze vnitřní prostory, nikoliv prostory venkovní.

Pojem "parkovací stání" je definován jako souhrnný pojem pro potřeby dopravy v klidu a zahrnuje plochy pro parkování i odstavení vozidla bez ohledu na to, zda se nacházení vně či uvnitř budovy. Podrobnější požadavky na krátkodobé, dlouhodobé a vyhrazené parkovací stání stanoví vyhláška v ustanovení § 8 a příloha č. 1 vyhlášky.

Pojem "pochozí plocha" je stanoven zejména ve vazbě na požadavky týkající se protiskluznosti a ochrany proti pádu. Pochozí plochou je každý komunikační prostor, tedy nejen vnitřní prostor, ale i venkovní, například účelová komunikace s neveřejným provozem. Na tuto plochu je potřeba nahlížet nejen z pohledu bezpečnosti při pohybu na ní, ale i z pohledu zabezpečení této plochy vůči okolí, například spad sněhu, stékání vody aj. Požadavky na ostatní komunikace jsou předmětem zákona o pozemních komunikacích a jeho prováděcích právních předpisů.

Pojmem "spalinová cesta" se rozumí volně průchozí dutina určená k odvodu spalin do vnějšího ovzduší. Návrh spalinové cesty včetně materiálů musí plnit požadavky norem ČSN stanovující požadavky na komíny a kouřovody například ČSN 73 4201 Komíny a kouřovody – Navrhování, provádění a připojování spotřebičů paliv a ČSN EN 1443 Komíny – Všeobecné požadavky.

Pojmem "norma" se rozumí taxativní výčet závazných norem uvedených v příloze č. 14 vyhlášky. V souladu s § 32 odst. 2 písm. d) stavebního zákona se předpokládá jejich oznámení ve Věstníku podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů.

Pojem "stavba pro sociální služby" je pro účely vyhlášky nově definován, a to z toho důvodu, že vyhláška stanovuje požadavky na některé typy staveb a zařízení stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a je žádoucí, aby například s ohledem na výkon činnosti dozorového orgánu byly pojmy podle vyhlášky v souladu se zákonem o sociálních službách. Stavba pro sociální služby zahrnuje domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty a zařízení následné péče.

§ 4

Na základě principu o maximálně komplexní řešení problematiky požadavků na výstavbu pro celé území České republiky a v souvislosti se zrušením vyhlášky č. 590/2002 Sb. o technických požadavcích pro vodní díla, ve znění pozdějších předpisů provádějící zákon č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, dochází k převzetí pojmů pro vodní díla, které nově bude stanovovat tato vyhláška. Tento taxativně vymezený výčet pojmů zahrnuje čistírnu odpadních vod, návrhový průtok a návrhovou povodňovou vlnu. Zachovává kontinuitu pojmů vodního hospodářství podle vodního zákona a jejich provazby na konkrétní, zejména technické požadavky, stanovené touto vyhláškou. Další definice pojmů jsou obsaženy v příloze č. 8.

§ 5

Pro jednoznačnou interpretaci technických požadavků pro stavby pro plnění funkcí lesa jsou stanoveny základní pojmy z oblasti staveb lesních cest a staveb na ostatních trasách pro lesní dopravu, se kterými prováděcí předpis pracuje. Níže jsou pro potřeby aplikační praxe podrobněji vysvětleny některé následující pojmy:

Pojem "lesní cesta" je pro účely vyhlášky a podle zákona č. 13/1997 Sb., definován jako výhradně účelová komunikace sloužící primárně lesnímu hospodářství a provozu myslivosti, popřípadě zásahu integrovaného záchranného systému nebo potřebám obrany státu. Ostatní trasy pro lesní dopravu (lesní svážnice, technologické linky) již nejsou svým uspořádáním a vybavením určeny k běžnému provozu vozidel ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. a z pohledu stavebního zákona nejsou ve většině případů ani stavbou, ale pouhou terénní úpravou (tato vyhláška proto řeší pouze případné stavby na těchto dopravních trasách – jmenovitě propustky). Lesní cesty se pro účely navrhované vyhlášky člení na lesní cesty pro celoroční provoz a lesní cesty pro sezónní provoz, aby mohly být adekvátně odstupňovány technické požadavky na lesní cesty.

Z okruhu staveb hrazení bystřin a strží se jedná především o definici bystřiny a strže. Povodně v povodích bystřin bývají nebezpečné a ničivé, jejich prevence vyžaduje uplatnění zvláštních metod zahrazovacích úprav. Obdobná stavební opatření se používají i pro stabilizaci strží, kterými se rozumí rýhy či výmoly vzniklé jako projev extrémní eroze mimo koryta stálých vodních toků. Vznik nebo rozvoj strže bezprostředně ohrožuje nejen okolní pozemky, ale ukládáním erodovaného materiálu i nižší polohy.

Z okruhu staveb pro úpravu vodního režimu lesních půd se jedná nejčastěji o systémy příkopů pro odvodnění zamokřených lesních půd, méně často pak příkopy pro závlahu lesních půd. V lesním hospodářství se k odvodňování lesních půd přistupuje jen v nejnutnějších případech, kdy například v důsledku kalamity dojde k odstranění lesního porostu na rozsáhlé ploše a následně k nepříznivému zamokření této plochy, obdobně při dlouhodobém zaplavení lesní půdy po povodních. Zavlažování lesních půd se pak používá především v lužních lesích, kde umělý přívod vody (včetně rozpuštěných živin) nahrazuje dřívější pravidelné záplavy, na nichž je ekosystém lužních lesů závislý. Oba systémy (odvodňování, zavodňování) přispívají k optimálnímu vodnímu režimu lesních půd nutnému pro plnění příslušných funkcí lesních porostů.

Další definice pojmů jsou obsaženy v příloze č. 9.

§ 6

Tato vyhláška navrhuje specifikaci pojmu stavba pro zemědělství, kterou ustanovení § 13 písm. h) stavebního zákona definuje jako stavbu pro hospodářská zvířata, doprovodnou stavbu pro hospodářská zvířata, stavbu pro rostlinnou výrobu a pro posklizňovou úpravu, stavbu pro zemědělské stroje a stavbu pro skladování produktů rostlinné výroby, minerálních hnojiv, přípravků a prostředků na ochranu rostlin. Vyhláška vychází ze stávajících prováděcích právních předpisů, zejména z vyhlášky č. 268/2009 Sb.

ČÁST DRUHÁ

POŽADAVKY NA VYMEZOVÁNÍ POZEMKŮ

Požadavky na vymezování pozemků jsou stanoveny v § 139 stavebního zákona. Základní zásadou pro vymezení a využití pozemků je souladnost s cíli a úkoly územního plánování a vždy neopomenutelným charakterem území, urbanistickou, architektonickou, kulturně historickou, přírodní a architektonickou hodnotou území, ve které se vymezení pozemku navrhuje. Tento požadavek vyplývá ze stavebního zákona, a proto ho tato vyhláška neobsahuje.

V ustanovení § 140 stavebního zákona jsou stanoveny konkrétní požadavky pro vymezování stavebních pozemků, tedy pozemků určených k zastavění, nebo již pozemků zastavěných. Tyto požadavky se opět aplikují ve vztahu ke všem stavbám a tato vyhláška podrobněji stanoví požadavky kladené na pozemky stavby pro bydlení a stavby pro rodinnou rekreaci.

Stavební zákon výslovně požaduje, aby stavební pozemek byl dopravně napojen na kapacitně vyhovující veřejně přístupovou komunikaci. Neurčuje však, o kterou kategorii pozemní komunikace ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se má jednat.

Termíny "dopravně napojen", "napojen", či "připojen" na veřejně přístupnou pozemní komunikaci, které jsou užity ve stavebním zákonu, je nutno chápat jako "být napojen" či "připojen" v širším slova smyslu, tzn., že termín "napojení" či "připojení" v tomto případě znamená jak možnost vjezdu pro vozidla, tak vstup pro chodce v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

§ 7 Parkovací stání

Ustanovení § 8 vyhlášky provádí ustanovení § 140 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, podle kterého se stavební pozemek vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných. Ustanovení § 3 vyhlášky pak zavádí souhrnný pojem parkovací stání, který je následně rozvinut v § 8 a v příloze č. 1, která zejména stanovuje výpočet pro počet parkovacích stání podle typu záměru.

K odst. 1 – Ustanovení stanoví požadavek, aby všechny stavby, jejichž doba trvání přesáhne více než 1 rok, byly vybaveny dostatečným počtem parkovacích stání. Konkrétní hodnoty pro jednotlivé stavby, resp. pro jednotlivé účely užívání, a způsob výpočtu jsou uvedeny v příloze č. 1. Zřídit parkovací stání je nezbytné také pro nestavební záměry, kterými jsou například venkovní sportoviště, výstaviště a jiné obdobné záměry.

Z ustanovení odst. 1 lze povolit výjimku.

K odst. 2 a 3 – Ustanovení zavádí formu parkování. Parkování musí být řešeno spolu se stavbou nebo se souborem staveb a musí být buď samotnou součástí stavby nebo souboru staveb jako její provozně neoddělitelná část nebo musí být vyřešeno na pozemku stavby, resp. na pozemku souboru staveb.

Požadavek na umístění pouze formou garáží jako součást stavby z ustanovení nevyplývá, je na konkrétním návrhu, jak bude parkování zajištěno. Záměr, včetně umístění parkovacích míst, však musí být v souladu s územně plánovací dokumentaci i s charakterem území. Umístění stání na povrchu tak bude do značné míry limitováno právě těmito skutečnostmi. Vedle toho zakazují umístění stání na povrchu i jiné právní předpisy, například zákon č. 164/2001 Sb. o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Pokud však existují důvody, které musí být v návrhu jasně popsány, a kvůli kterým nemůže být zajištěno parkování jako součást stavby nebo na pozemku stavby podle odst. 2, pak může být řešeno na jiném pozemku v maximální vzdálenosti do 300 m, který však má vymezen účel užívání - parkování právě pro potřeby této stavby. Může se tak jednat i o pozemek jiného vlastníka, a to za předpokladu existence soukromoprávního titulu k tomuto pozemku.

Vzdálenost se měří jako nejkratší spojnice mezi stavbou a pozemkem, na kterém budou parkovací stání navržena, aby při posuzování nedocházelo k jakýmkoliv pochybám.

Z ustanovení odst. 2 lze povolit výjimku.

Z ustanovení odst. 3 lze povolit výjimku ve velkých sídlech podle § 97 odst. 2 vyhlášky.

K odst. 4 – Ustanovením je požadováno zajistit vyhrazená stání pro vozidla označená parkovacím průkazem označující vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou a vyhrazená stání pro vozidla osob doprovázející dítě v kočárku v počtu podle přílohy č. 1 k této vyhlášce. Počet těchto stání vychází pouze z počtu krátkodobých, nikoliv dlouhodobých stání, a tato stání musí být situována na ploše krátkodobých stání. Pokud je součástí záměru více ploch s krátkodobými stáními, pak každá taková plocha musí obsahovat adekvátní počet vyhrazených stání. Technické parametry vyhrazených stání jsou stanoveny normou týkající se přístupnosti, která v době zpracování této vyhlášky je ve fázi přípravy.

K odst. 5 – Ustanovení pro zajištění potřeby parkování jízdních kol se u staveb občanského vybavení navrhuje zřízení parkovacích místa pro jízdní kola. Toto ustanovení je výjimkové, proto si požadavky na parkovacích místa pro jízdní kola mohou obce a města upravit v regulačním plánu, popřípadě plánu územním s prvky regulačního plánu. Města tak mohou stanovit konkrétní hodnoty potřeb parkovacích míst pro kola či jejich lokaci uvnitř či vně staveb. Regulace se nevztahuje na mobiliář, tedy na stojany pro kola běžně umisťované na veřejných prostranstvích, jehož umístění nepodléhá posouzení z hlediska veřejného stavebního práva.

Z ustanovení odst. 5 lze povolit výjimku.

§ 8 Hospodaření se srážkovými vodami

Hospodaření se srážkovými vodami upravuje ustanovení § 140 odst. 3 písm. b) a c) stavebního zákona. Zároveň je problematika hospodaření se srážkovými vodami řešena v ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb. (vodní zákon). Podle § 5 odst. 3 vodního zákona jsou srážkové vody "povrchové vody vzniklé dopadem atmosférických srážek". Pro hospodaření s vodami je také možné využít šedé vody (§ 3 odst. 7 zákona o ochraně veřejného zdraví), avšak problematika užití těchto vod přísluší jiným právním předpisům, proto tyto požadavky vyhláška neupravuje, vyjma požadavků na vodovodní přípojku. V tomto případě lze šedou vodu využít za předpokladu vybavení vodovodní přípojky zařízením proti možnému zpětnému nasátí znečištěné vody z vnitřního vodovodu v souladu s požadavky normy ČSN EN 16941-2 Zařízení pro využití nepitné vody na místě – Část 2: Zařízení pro využití čištěné šedé vody a ČSN EN 1717 Ochrana proti znečištění pitné vody ve vnitřních vodovodech a všeobecné požadavky na zařízení na ochranu proti znečištění zpětným průtokem.

Stavební zákon rovněž zahrnul ochranu životního prostředí a udržitelné využívání přírodních zdrojů mezi základní požadavky na stavby (§ 145). Oblast požadavků stanovující hospodárnost se srážkovými vodami vyplývá taktéž z cíle Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu podle usnesení vlády ČR č. 34 ze 16. ledna 2017, zejména pak z plnění opatření týkajícího se akumulace srážkových vod, které tímto zcela naplňuje. Stavba musí splňovat požadavky na hospodaření se srážkovými vodami a zachycení znečištění srážkových vod v souladu s požadavky normy.

K odst. 1 – Ustanovení vyžaduje splnění požadavků na hospodaření se srážkovými vodami, které jsou definovány v normě. Požadavek na zachycení znečištění je zásadní bod pro zajištění ochrany kvality podzemních a povrchových vod. Oblast hospodaření se srážkovými vodami je v obecné rovině zaměřena na řešení kvantity vod, proto je nezbytné ve vyhlášce uvést "zmocnění" pro normu, aby vyžadovala ochranu kvality vod. Normou jsou potom upraveny konkrétní požadavky na zachycení znečištění (například jaký technický způsob zachycení znečištění zvolit). Dochází tak k zezávaznění požadavků na hospodaření se srážkovými vodami pro stavby. V rámci řešení hospodaření se srážkovými vodami budou upraveny příslušné technické normy ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod a TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami, tak aby bylo možné využití všech možných způsobů řešení například využitím objektů a systémů hospodaření se srážkovými vodami. Toto řešení je s ohledem na specifika řešení hospodaření se srážkovými vodami žádoucí, neboť normy ze své podstaty může obsahovat větší míru podrobností a schémata vzorových řešení. Právě z důvodu revize současných norem a vytvoření jediné normy, která bude komplexně řešit hospodaření se srážkovými vodami, je zde užit výlučný odkaz na normu, tedy celá norma bude vyhláškou zezávazněna. Není tedy účelné v tomto případě užít indikativní odkaz, jelikož norma celou problematiku upraví komplexně s tím, že norma se stane integrální součástí vyhlášky. Uvedený postup byl zvolen po dohodě s Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství s tím, že tyto dotčené resorty se na přípravě normy podílejí.

K odst. 2 – Ustanovení stanoví obecný požadavek na ochranu pozemku stavby a okolních pozemků, podobně jako je uveden ve vyhlášce také u jiných rizik. Bez uvedení tohoto požadavku ve vyhlášce nelze očekávat, že k negativnímu jevu "odtoku srážkové vody na sousední pozemek" nebude docházet a bylo by obtížné tento požadavek vymáhat na základě normy. Norma neřeší okolní pozemky.

K odst. 3 – Podle tohoto ustanovení hospodaření se srážkovými vodami musí být navrženo s ohledem na propojení srážkové vody s vegetací, je-li to technicky možné. Odpovědné hospodaření se srážkovými vodami by mělo zajistit jednak, že srážková voda nebude působit škody viz odst. 2 tohoto ustanovení, ale zároveň tato voda bude smysluplně využita co nejblíže místu dopadu, kdy prioritou je závlaha vegetace v místě. Tento druhý úkol hospodaření se srážkovými vodami nabývá vlivem změny klimatu stále více na významu, neboť nejzásadnějším adaptačním opatřením proti přehřívání zastavěných území je zakládání a údržba zeleně. S ohledem na predikce budoucího vývoje klimatu bude navíc tento trend nadále pokračovat. Při navrhování hospodaření se srážkovými vodami je nutné s touto podmínkou počítat již od počátku návrhu.

§ 9 Veřejné prostranství

Ustanovení § 10 této vyhlášky provádí § 141 a 142 stavebního zákona. Ustanovení umožňuje aplikaci odchylného řešení podle § 138 odst. 2 stavebního zákona.

K odst. 1 – Ustanovení je obdobou dosavadního § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž obsahuje shodné minimální šířky veřejných prostranství. Oproti dosavadní právní úpravě je nově upřesněno, že se ustanovení uplatní pouze na nově vymezovaná veřejná prostranství, netýká se tedy případů vymezování stavebních pozemků rodinných domů nebo bytových domů, kdy pozemky jsou již zpřístupněny ze stávající ulice, a tudíž není zapotřebí vymezovat nové veřejné prostranství. Předpokládá se, že regulační plán se bude moci od těchto požadavků odchýlit.

Z ustanovení odst. 1 lze povolit výjimku.

K odst. 2 – Ustanovení stanoví požadavky, které při vymezování pozemků veřejného prostranství a umisťování staveb na nich zajistí přirozený pohyb chodců a základní podmínky přístupnosti ve vazbě na vodicí linie. Vodicí linie je součást prostředí nebo stavby sloužící k orientaci při pohybu nevidomých a slabozrakých osob. Vodicí linie jsou přirozené vodicí linie a umělé vodicí linie. Přednostně se provádí přirozená vodicí linie. Provedení umělé vodicí linie musí být zdůvodněno. Do průchozího prostoru podél vodicí linie se neumisťují žádné překážky a při umístění mimo tento průchozí prostor je nutné provést jejich zabezpečení tak, aby nebyly ohroženy osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace ani jiné osoby.

Ve veřejném prostranství se mohou vyskytnout stavby jako technická infrastruktura (například sloupy veřejného osvětlení, sloupy trolejí), předzahrádky restaurací, prodejní stánky, venkovní pulty a zařízení jako technické vybavení, reklamní zařízení či samoobslužná zařízení, nebo terénní úpravy, které však musí výše uvedené také respektovat a nesmí omezit pohyb chodců a ovlivnit přístupnost zásahem stavby do průchozího prostoru u vodící linie. Technické parametry jsou stanoveny normou týkající se přístupnosti, která v době zpracování této vyhlášky je ve fázi přípravy.

K odst. 3 – Odstavec váže na ustanovení § 141 a 142 odst. 2 stavebního zákona. V ustanovení § 141 stavebního zákona se uvádí, že pozemky veřejného prostranství se vymezují tak, aby kromě jiného, omezovaly dopady oteplování a sucha, zejména možností vsakování vody a výsadbou stromů. Ve vazbě na výsadbu stromů je pak v ustanovení § 142 odst. 2 stavebního zákona uvedeno, že v nově zakládaných uličních prostranstvích a při celkových stavebních úpravách stávajících uličních prostranstvích se vymezují pozemky tvořící výsadbový pás pro stromy nebo jinou veřejnou zeleň. Ustanovení ve vazbě na umožnění výsadby stromů a na vymezení výsadbového pásu stanovuje parametr pro tento výsadbový pás. Platí tedy, pokud je v uličním prostranství vymezován výsadbový pás, pak jeho šířka musí být alespoň 1 m. Ustanovení nepožaduje zřízení výsadbového pásu o stanovené šířce v každém uličním prostranství, tento požadavek této vyhlášce nepřísluší, neboť požadavek vymezení výsadbového pásu je uveden přímo v ustanovení § 142 odst. 2 stavebního zákona. Šířku navrhovaného výsadbového pásu ovlivňuje i charakter území.

Z ustanovení odst. 3 lze povolit výjimku.

K odst. 4 – V ustanovení je řešeno prostorové uspořádání veřejného prostranství, a to nejen sítěmi technické infrastruktury. V první větě je požadavek formulován tak, aby byly při umisťování sítí technické infrastruktury do území respektovány požadavky na ochranu stromů a jiné vegetace v souladu s požadavky ochrany stanovené v normě ČSN 83 9061 Technologie vegetačních úprav v krajině – Ochrana stromů, porostů a vegetačních ploch při stavebních pracích.

Ve větě druhé je pak uveden požadavek na respektování prostorového uspořádání sítí technické infrastruktury v souladu s ČSN 73 6005 Prostorové uspořádání vedení technického vybavení, a to při případném vymezování výsadbového pásu.

Požadavek je tedy nastaven tak, aby byla zaručena ochrana zeleně i možnost umisťovat sítě, avšak vždy ve vzájemné koordinaci.

§ 10 Pozemek stavby pro bydlení a stavby pro rodinnou rekreaci

K odst. 1 – Navržené ustanovení provádí § 140 stavebního zákona a stanoví konkrétní požadavky pouze pro pozemky staveb pro bydlení a staveb pro rodinnou rekreaci.

Stavba pro bydlení je bytový nebo rodinný dům, jak vyplývá z ustanovení § 13 písm. b) a c) stavebního zákona. Dále je stavbou pro bydlení také stavba tzv. výminkového bydlení.

Stavba tzv. výminkového bydlení je stavbou jednoduchou, která vždy bude podléhat povolení. Předpokládá se, že stavby výminkového bydlení budou realizovány především (nikoli však výlučně) pomocí tzv. modulových domů (bez stavební či montážní činnosti). Stavba výminkového bydlení v tomto režimu je omezena na 80 m2 zastavěné plochy a 5 m výšky s jedním nadzemním podlažím, bez podsklepení. Prostorová limitace záměru omezuje možnou zátěž pro území i sousední pozemky, zároveň však poskytuje dostatečný prostor pro realizaci tak, aby stavba mohla plnit svůj účel, kdy tato výměra užitné plochy představuje minimální standard pro potřeby bydlení. Stanovením výšky 5 m bude taktéž umožněno dodržet požadavek na zachování minimální světlé výšky obytné místnosti 2,5 m.

Realizace takové stavby je přípustná v tomto režimu pouze na pozemku rodinného domu. Vazba na pozemky určené již dřívějším rozhodnutím k zastavění rodinným domem eliminuje riziko umisťování tohoto typu záměrů v oblastech nevhodných či neurčených pro výstavbu (například ve volné krajině). Zároveň se jedná o pojistku, aby nedocházelo k vytváření "obytných kempů" v místech pro tento účel neurčených. Tuto stavbu výminkového bydlení není možné využívat za účelem zisku jako podnikatelskou činnost, čímž dojde mimo jiné k eliminaci rizik souvisejících s problematikou poskytování krátkodobého ubytování.

Stavba výminkového bydlení musí být umístěna na pozemku rodinného domu v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku a musí být funkčně spojena se stavbou rodinného domu. Současně se požaduje, aby plocha části pozemku schopná vsakovat dešťové vody po realizaci výminkového bydlení byla nejméně 50 % z celkové plochy pozemku rodinného domu. Jedná se o opatření bránící úplnému zastavění pozemků, což by nesplňovalo účel navrhované úpravy. Dále se navrhuje, aby se na stavby sloužící jako výminkové bydlení nevztahovaly požadavky územního plánu na sklon střech, neboť v opačném případě by mohlo dojít k nepřiměřenému omezení výběru možných modulových domů, které by bylo možné pro účely výminkového bydlení v tomto režimu využít.

Stavba pro rodinnou rekreaci není definována, ale jedná se o stavbu, která slouží k rekreaci, nenaplňuje však parametry stavby ubytovacího zařízení [§ 13 písm. d) stavebního zákona]. Při stanovení konkrétního požadavku bylo použito spojení "stavba pro rodinnou rekreaci", neboť se toto slovní spojení vyskytuje ve stavebním zákoně, a to jak v části územního plánování, tak v části pojmů stavebního řádu, ale i v části například změn nevyžadujících povolení (viz § 214 stavebního zákona). "Stavba pro rodinnou rekreaci" může mít různé parametry, může se jednat například o chatu, chalupu, selskou usedlost či jiný druh stavby a nelze tak jednoznačně tento pojem definovat. Při povolení stavby bude nutné jasně vymezit její účel a zároveň bude muset tato stavba být v souladu s územně plánovací dokumentací a respektovat konkrétní účel využití území.

U staveb a zařízení související či podmiňující funkci bydlení a rodinné rekreace není omezen jejich počet, neboť se v tomto případě může jednat například o stavbu garáže, altánu, skleníku, sauny apod.

K odst. 2 – Je stanoveno, že na pozemku rodinného domu lze ke stavbě rodinného domu umístit i jednu stavbu pro podnikatelskou činnost se stanovenými konkrétními parametry.

Stavba pro podnikatelskou činnost bude vždy vyžadovat povolení stavebního úřadu, přestože se může svými parametry jevit jako drobná stavba podle přílohy č. 1 stavebního zákona, která nepodléhá povolovacímu režimu. Cílem povolení této stavby je zejména posouzení vlivů podnikatelské činnosti na okolí.

Ustanovení jednoznačně stanovuje, že na pozemku rodinného domu, lze ke stavbě rodinného domu umístit 1 stavbu pro podnikatelskou činnost a dále provést terénní úpravy potřebné k řádnému a bezpečnému užívání pozemku a staveb a zařízení na nich.

ČÁST TŘETÍ

POŽADAVKY NA UMISŤOVÁNÍ STAVEB

Ustanovení této části vyhlášky provádí požadavky na umisťování staveb uvedené v ustanovení § 143 a 144 stavebního zákona. V těchto ustanoveních je opět kladen hlavní důraz na navrhování záměru v souladu s charakterem území, urbanistickou, architektonickou, kulturně historickou, přírodní a archeologickou hodnotou tohoto území a kvalitou vystavěného prostředí.

Tato vyhláška nestanoví požadavky na odstupy staveb ve znění stávající právní úpravy, tzn. podle § 25 odst. 2 až 8 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Základní princip pro odstupy je stanoven v § 144 stavebního zákona.

Při návrhu umístění stavby je nezbytné pamatovat na kvalitu zástavby, údržbu stavby a v neposlední řadě také na kvalitu prostředí, a to nejen z hlediska jejích uživatelů, ale i vlastníků sousedních nemovitostí.

Další ustanovení části třetí upravují požadavky na technickou infrastrukturu, oplocení pozemku staveniště a reklamní zařízení.

§ 11 Umisťování stavby s ohledem na stavební čáru a na hranici pozemku

Ustanovení § 12 této vyhlášky provádí ustanovení § 143 stavebního zákona.

K odst. 1 – Požadavek odstavce 1 se týká umisťování staveb, zejména nadzemních částí staveb, ve vztahu ke stavební čáře, která se odvozuje z převažujícího charakteru zástavby a jejího vztahu k veřejným prostranstvím. Pokud se v území zástavba nenachází a je vytvářena nová část území, pak je nutné respektovat umístění staveb právě ve vztahu k nově vznikajícímu charakteru s tím, že umístěním staveb zároveň vznikne i stavební čára, která bude muset být následnými záměry respektována.

Stavební čára je definována v ustanovení § 12 písm. n) stavebního zákona jako rozhraní mezi stavbou a nezastavěnou částí pozemku, která určuje polohu hrany stavby ve výši rostlého nebo upraveného terénu; stavební čára může být uzavřená, která stanoví rozhraní souvisle zastavěné, v celé délce stavby, nebo otevřená, která stanoví rozhraní přerušované stavebními mezerami.

Požadavky jiných právních předpisů tím nejsou nijak dotčeny, například v případě omezení výstavby oplocení v záplavových územích apod.

Z ustanovení odst. 1 lze povolit výjimku ve velkých sídlech podle § 97 odst. 2 této vyhlášky.

K odst. 2 – Ustanovení zakotvuje požadavek, že umístění stavby nesmí znemožnit budoucí zástavbu sousedního pozemku nebo ohrozit stávající zástavbu sousedního pozemku, přičemž taxativně vymezuje, že stavba musí být umístěna nejméně 2 m od hranice pozemku, kromě pozemku veřejného prostranství, kde stavbu lze umístit až na hranici pozemku, avšak při splnění požadavků jiných právních předpisů, například zákona č. 89/2022 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Parametr vzdálenosti 2 m je shodný s parametrem u některých drobných staveb podle přílohy č. 1 stavebního zákona, které pro svoji realizaci nevyžadují povolení stavebního úřadu. Splní-li umístění stavby tyto odstupové parametry, pak jsou splněny požadavky této vyhlášky a sousední pozemky a stavby nejsou tímto umístěním ovlivněny.

Z ustanovení odst. 2 lze povolit výjimku.

K odst. 3 – Ustanovení, které stanovuje taxativní výčet případů, kdy je vyloučeno použití odstavce 2. Konkrétně se jedná o stavby do výšky 2 m, stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest a leteckých staveb, sítě technické a zelené infrastruktury, nebo pokud je takový způsob zástavby v místě obvyklý a odpovídá charakteru území nebo vyplývá ze způsobu parcelace.

K odst. 4 – Pokud je možné v konkrétním území umístit stavbu na hranici pozemku, zejména vyplyne-li to z charakteru území a zejména ze struktury stávající zástavby, pak nemohou být v přilehlé stěně stavby žádné stavební otvory, a to nejenom okenní otvory, ale ani otvory větrací. Toto ustanovení se neuplatní v případě situování staveb na hranici s pozemkem veřejného prostranství. Zároveň musí být zajištěno, aby srážková voda či sníh dopadající na novou stavbu nestékala na sousední pozemek.

Z ustanovení odst. 4 lze povolit výjimku.

K odst. 5 – Podle odst. 1 obecně platí, že stavby musí být umisťovány v souladu se stavební čarou. V některých případech je však důvodné překročit stavební čáru částí stavby, jako například balkóny, vstupy do objektů, podzemní části stavby, zateplení apod. Ustanovení tedy umožňuje překročení stavební čáry směrem do uličního prostranství, avšak za předpokladu řádného odůvodnění, a to právě s ohledem na charakter území a kvalitu vystavěného prostředí.

Z ustanovení odst. 5 lze povolit výjimku ve velkých sídlech podle § 97 odst. 2 této vyhlášky.

K odst. 6 – Ustanovení stanoví požadavky pro předsazené části staveb ve vazbě k veřejnému prostranství z hlediska bezpečnosti. Předsazené části (například balkóny, reklamní zařízení) sice mohou stavební čáru překročit podle odstavce 5, mohou tedy zasáhnout do veřejného prostranství, ale ani tyto části nesmí ohrozit provoz na veřejném prostranství. Přitom je stanovena minimální výška jejich umístění nad vozovkou a nad částí chodníku (viz. obrázek níže).

§ 12 Technická infrastruktura

Ustanovení § 13 této vyhlášky stanoví požadavky pro umístění technické infrastruktury a provádí ustanovení § 143 stavebního zákona. Sítě technické infrastruktury jsou součástí veřejné infrastruktury, která je definována v ustanovení § 10 stavebního zákona.

Podle § 10 odst. 2 stavebního zákona se sítí technické infrastruktury "rozumí liniové nebo prostorové vedení inženýrské sítě, včetně armatur, zařízení a konstrukcí na vedení a jeho koncových prvků, zabezpečující napojení na jednotlivé druhy využívaných médií.". A podle § 10 odst. 3 stavebního zákona jsou "sítě technické infrastruktury podle účelu zejména energetické, vodovodní a kanalizační, elektronických komunikací a produktovody". Vedení sítí technické infrastruktury zahrnuje i přípojky těchto sítí.

K odst. 1 – Stanoví se, že sítě technické infrastruktury v zastavěném území a v zastavitelné ploše se umisťují pod terén s tím, že zastavěným územím je podle § 12 písm. h) stavebního zákona "území vymezené samostatným postupem podle tohoto zákona (dále jen “vymezení zastavěného území“) nebo územním plánem" a zastavitelnou plochou je podle § 12 písm. i) stavebního zákona "plocha určená k zastavění vymezená v územním rozvojovém plánu, zásadách územního rozvoje nebo územním plánu". Požadavek vyplývá ze stávající právní úpravy, konkrétně z § 24 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Jiné právní předpisy nejsou tímto ustanovením dotčeny, tj. například požadavek na umístění elektroenergetického vedení o napěťové hladině 400 kV a větší nad zem i v zastavěném území, který je obsažen v ustanovení § 2b odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, zůstává zachován.

Z ustanovení odst. 1 lze povolit výjimku.

K odst. 2 a 3 – Ustanovení těchto odstavců pak stanoví úlevy od obecného požadavku uvedeného v odst. 1, tedy, že je možné umístit i v zastavěném území a zastavitelné ploše elektroenergetické vedení nad terén, a to od napěťové hladiny 110 kV a vyšší, a nadzemní stožáry veřejné komunikační sítě, stejně pak lze nad terén umístit sítě technické infrastruktury pro potřeby zařízení staveniště, a to jako stavby dočasné, nebo lze nad terén umístit také náhradní energetické a veřejné komunikační sítě, a to za předpokladu, že se také jedná o stavby dočasné.

Nadzemním stožárem je anténní stožár, například telekomunikační věž, který se umisťuje na pozemku, ale i ocelová konstrukce pro uchycení antén na střeše budovy. V případě zařízení jsou to všechny typy radiových antén a také všechny typy nadzemních rozvaděčů u podzemních optických sítí.

Z výše uvedeného vyplývá, že povolení pro umisťování sítí technické infrastruktury nad terén se nebude vztahovat pro vedení veřejných optických sítí.

K odst. 4 – Ustanovení stanoví požadavky na prostorové uspořádání sítí, a to jak pod terénem, tak nad terénem v souladu s normou ČSN 73 6005 Prostorové uspořádání vedení technického vybavení.

K odst. 5 – Navrhují se technické požadavky na křížení trubních a kabelových vedení s neupravenými koryty bystřin. Trubní ani kabelová vedení se v korytech vodních toků nesmí ukládat na dno, protože se v případě eroze dna vodního toku mohou snadno stát překážkou proudění vody. Požadavek na ochranu podzemního vedení zároveň vychází z nutnosti jeho ochrany před jeho mechanickým poškozením spojeným s případným negativním vlivem poruchy na okolní prostředí. Minimální vzdálenosti mezi vedením a dnem koryta jsou stanoveny odchylně od ČSN 75 2130:2012 s ohledem na výrazně větší namáhání koryta bystřiny, než jaké nastává u ostatních vodních toků, požaduje ukládání vedení do chráničky a do hloubky alespoň 1, 4 m bez ohledu na druh vedení. Požadovaný způsob provedení křížení je možné provést i jinak (co do způsobu ochrany vedení nebo hloubky jeho uložení), ale pouze na základě souhlasného stanoviska správce vodního toku.

K odst. 6 – Jsou navrženy technické požadavky na křížení nebo souběh vodních toků s nadzemními vedeními. V těchto situacích se obecně požaduje co nejmenší dotčení vodohospodářských zájmů, zejména ve smyslu zajištění prostoru pro řádnou údržbu vodního toku. Požadavek na minimální vzdálenost nadzemního vedení a břehové čáry bystřiny je 6 m.

Z ustanovení odst. 6 lze povolit výjimku.

§ 13 Oplocení nebo jiné ohrazení pozemku

Ustanovení § 14 této vyhlášky provádí § 143 stavebního zákona.

K odst. 1 – Toto ustanovení upravuje, pro jaké případy musí být pozemky oploceny či jinak ohrazeny. Zřízení oplocení z důvodu omezení volného pohybu osob je vyžadováno zejména u staveb mateřských škol, jeslí a diagnostických ústavů. Kromě oplocení se podle druhu stavby připouští i jiný způsob řešení, kterým je ohrazení. Pro příklad lze uvést ohradníky, výsadbu nebo jiná opatření pro zabránění vniknutí nebo naopak úniku zvěře na sousední pozemek. Oplocení začíná nad úrovní terénu, pod úrovní terénu je jeho součástí základ nebo opěrná stěna.

K odst. 2 – Pokud má být zřízeno oplocení nebo jiné ohrazení, pak musí splňovat parametry, kterými mohou být parametry rozměrové, tvarové a užitého materiálu, tak aby nebyl omezen rozhled na komunikaci, ani rozhledové poměry křižovatky v okolí pozemku a nebyla ohrožena bezpečnost. Zároveň musí respektovat charakter území, včetně charakteru okolního oplocení – ohrazení, což vyplývá z ustanovení § 143 odst. 1 stavebního zákona. Stejně tak musí oplocení – ohrazení respektovat požadavky vyplývající z jiných právních předpisů, například ze zákona o památkové péči či ze zákona č. 114/1992 Sb.

K odst. 3 – Ustanovení stanoví požadavky týkající se oplocení a ohrazení v konkrétním území, a to v záplavovém území, kdy nesmí oplocení zhoršovat průběh povodně, průtok vody apod.

§ 14 Staveniště

Důležitým hlediskem staveniště je jeho bezpečná a účelná funkce, a to jak z hlediska vybavení, tak z hlediska všech bezpečnostních požadavků jako je ochrana zdraví, životního prostředí, ochrana provozu na komunikací i vztah k sousedním pozemkům a stavbám na nich apod.

Staveniště je definováno v ustanovení § 9 stavebního zákona jako "místo, na kterém se provádí stavba, zařízení, terénní úprava nebo udržovací práce anebo na kterém se stavba, zařízení nebo terénní úprava odstraňuje". Pokud se tedy hovoří o staveništi, pak tento pojem zahrnuje nejen provádění stavby, ale i odstraňování stavby.

Bezpečnost práce na staveništi se řídí předpisy jiných právních předpisů, zejména nařízením vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, které tímto předpisem nejsou dotčeny, stejně jako výkon činností koordinátora BOZP (tedy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) na staveništi při přípravě i realizaci stavby vychází z podmínek zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

K odst. 1 – Ustanovení v obecné rovině stanoví, že provoz staveniště, včetně staveniště pro odstranění stavby, nesmí ohrožovat život a zdraví osob nebo zvířat a obtěžovat okolí nad limitní hodnoty stanovené právními předpisy, tedy nesmí ohrožovat okolí nepřiměřeně. Jedná se například o dodržování limitů nebezpečného záření a světla, které stavební zákon stanovuje v ustanovení § 148. Dále pak o dodržování limitů stanovených například zákonem o ochraně ovzduší, spočívajících v opatření k předcházení vzniku prašnosti a k omezování jejímu šíření při provádění staveb, terénních úprav nebo jejich odstraňování a případně dalších opatření k ochraně podle jiných právních předpisů, jejichž specifikace může být předmětem vyjádření nebo závazných stanovisek vydaných dotčenými orgány, kterým je konkrétní veřejný zájem svěřen.

Návrh staveniště musí zohledňovat také přístup k přilehlým stavbám nebo pozemkům, tedy musí posoudit také pohyb na přilehlých komunikacích pro chodce z hlediska přístupnosti pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace, který musí být pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace zachován. Obdobně musí návrh staveniště také zajistit nepřetržitý přístup k požárním zařízením pro případ požáru.

K odst. 2 – Ustanovení stanoví povinnost zabezpečit rozsah staveniště, případně jeho jednotlivé části, proti vniknutí zejména osob, s cílem ochrany jejich zdraví, majetku a bezpečnosti. Záměrně není použita povinnost zamezení formou oplocení, neboť prostor staveniště a jeho uspořádání musí být uzpůsoben s ohledem na konkrétní druh stavby. Pokud je například realizována výstavba mimo zastavěné území, není potřebné a účelné její úplné oplocení proti zamezení vniknutí osob, nebo naopak probíhá-li výstavba v rámci již jiné stavby, například uvnitř budovy. Obdobně je to pak v náhledu na oplocení u staveb liniové technické infrastruktury, kdy část staveb je vedena například nad zemí a část staveb podzemí. V, takovém případě je zcela irelevantní ohrazovat takovou stavbu jako celek v rámci území. Zvláštní požadavky je třeba stanovit pro území s ohledem na ochranu památkové péče nebo orgánů ochranu krajiny. Přiléhajícími pozemky a stavbami se rozumí pouze stavby a pozemky se staveništěm bezprostředně sousedícími nebo na staveniště navazujícími.

K odst. 3 – Ustanovení rozvíjí § 149 písm. b) bod 1 stavebního zákona, podle kterého se zohledňuje přístupnost pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace u staveb pozemních komunikací a veřejných prostranství. Přičemž u staveb pozemních komunikací se může jednat pouze o komunikaci pro chodce (chodník). Dále ustanovení odkazuje na splnění požadavků na přístupnost.

§ 15 Reklamní zařízení

Ustanovení § 16 této vyhlášky stanoví požadavky na reklamní zařízení a provádí ustanovení § 143 stavebního zákona. Reklamní zařízení je definováno v ustanovení § 7 odst. 2 stavebního zákona takto: "reklamním zařízením se v tomto zákoně rozumí panel, tabule, deska nebo konstrukce, které slouží k šíření reklamy nebo jiných informací. Reklamní zařízení o celkové ploše větší než 8 m2 se považuje za stavbu.“.

Obecně musí každé reklamní zařízení splnit požadavky ve vazbě na charakter území, stejně jako požadavky na jeho umístění ve veřejném prostranství podle § 10 této vyhlášky.

Toto ustanovení stanoví požadavky ve vazbě na architektonický charakter stavby, stanoví parametry maximálního přesahu nad úrovní střechy, ať už atiky u ploché střechy, nebo hřebene, kdy celková výška této stavby musí být včetně podpěrných či nosných konstrukcí a rámů či přesahu výšky oplocení, pokud jsou umisťovány na oplocení.

Z ustanovení § 16 lze povolit výjimku ve velkých sídlech podle § 97 odst. 2 této vyhlášky.

ČÁST ČTVRTÁ

TECHNICKÉ POŽADAVKY NA STAVBY

Stavební zákon v ustanovení § 145 stanoví sedm základních požadavků na stavby, přičemž úprava technických požadavků na stavby vychází z prováděcích právních předpisů, tj. vyhlášky č. 268/2009 Sb. a vyhlášky č. 398/2009 Sb.

Základní požadavky na stavby, které musí stavba splňovat po celou dobu svého trvání, aby byla vhodná pro určené využití, jsou formulovány v souladu s cíli nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 305/2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh, resp. s přílohou I k tomuto nařízení. Uvedené nařízení formuluje požadavky na vlastnosti staveb, které ale přímo souvisí s vlastnostmi výrobků, jejichž použití vyplývá z plnění jejich účelu a funkce ve stavbě.

Problematika stanovení požadavků na vlastnosti stavebních výrobků, je upravena zákonem o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, a jeho prováděcím předpisem, nařízením vlády, kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky.

Základními požadavky na stavby podle § 145 stavebního zákona jsou požadavky na

- mechanickou odolnost a stabilitu,

- požární bezpečnost,

- ochranu zdraví,

- ochranu životního prostředí,

- bezpečnost a přístupnost při užívání, provozu a údržbě,

- úsporu energie a

- udržitelné využívání přírodních zdrojů.

Těchto sedm základních požadavků je podrobněji rozvedeno v § 146 až 151 stavebního zákona.

Stavby musí být navrhovány a prováděny tak, aby byly vhodné pro určené využití a aby plnily základní požadavky na stavby při běžné údržbě a působení běžně předvídatelných vlivů na stavby po celou dobu své životnosti.

Zároveň podle § 153 odst. 1 a 2 stavebního zákona pro stavby mohou být navrženy a použity jen takové výrobky, materiály a konstrukce, jejichž vlastnosti z hlediska způsobilosti stavby pro navržený účel zaručují, že stavba při správném provedení a běžné údržbě po dobu předpokládané existence splní základní požadavky na stavby. Výrobky pro stavby, které mají rozhodující význam pro výslednou kvalitu stavby a které by mohly ve zvýšené míře ohrozit život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem, jsou stanoveny a posuzovány podle jiných právních předpisů.

S ohledem na rozsáhlost problematiky stavebního práva se na stavby mohou podle jejich druhu a účelu vztahovat i další technické požadavky, vyplývající z dalších právních předpisů, například. ze zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, zákona č. 114/1992 Sb., zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu nebo zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.

Tato vyhláška proto stanovuje podrobněji ve vazbě na § 145 stavebního zákona základní technické požadavky na stavby, které při splnění zaručují, že stavba bude navržena a provedena bezpečně z hlediska provozu, a to jak pro uživatele stavby, tak pro její okolí, a to nejen z hlediska krátkodobých provozních vlastností, ale především z hlediska dlouhodobé životnosti a trvanlivosti stavby v časovém horizontu návrhové životnosti v trvání 50 až 100 a více let, stejně i z hlediska potřeb provozní údržby a běžných oprav.

HLAVA I

Technické požadavky na stavby

Díl 1

Požadavky na mechanickou odolnost a stabilitu stavby

§ 16 Mechanická odolnost a stabilita

Ustanovení § 17 této vyhlášky provádí ustanovení § 146 stavebního zákona, kterým se stanoví požadavky na mechanickou odolnost a stabilitu stavby. Podle § 146 odst. 1 stavebního zákona stavba musí být navržena a provedena tak, aby účinky zatížení a nepříznivé vlivy prostředí, kterým je vystavena během výstavby a užívání, neměly za následek

- náhlé nebo postupné zřícení stavby nebo její části,

- nepřípustné deformace, které mohou narušit stabilitu stavby, mechanickou odolnost a funkční způsobilost stavby nebo její části,

- poškození částí stavby nebo technických zařízení anebo instalovaného vybavení v důsledku deformace nosné konstrukce,

- poškození stavby v míře nepřiměřené původní příčině,

- ohrožení provozuschopnosti dopravní a technické infrastruktury v dosahu stavby nebo staveniště,

- poškození stavby vlivem nepříznivých účinků podzemních vod nebo dynamickými účinky povodňových průtoků, popřípadě hydrostatickým vztlakem při zaplavení,

- ohrožení průtočnosti koryt vodních toků, popřípadě údolních profilů mostů a propustků.

Dále podle § 146 odst. 2 stavebního zákona stavby umístěné v dosahu účinků hlubinného dobývání nebo v dosahu seizmických účinků se navrhují též s ohledem na předpokládané deformace základové půdy, způsobené projevy důlní nebo seizmické činnosti na povrchu.

Ustanovení stanoví požadavky pro provedení stavby tak, aby její konstrukce odolaly předvídatelným vlivům. Konkrétní požadavky jsou stanoveny řadou určených norem ČSN EN 199X, které budou určenými technické normami ve stavebnictví ve smyslu ustanovení § 32 stavebního zákona, a tedy budou normami závaznými, včetně jejich národních příloh a navazujících národních norem ČSN, které je doplňují. Je zde užit výlučný odkaz na normu, tedy celé normy budou vyhláškou zezávazněny. K tomuto řešení bylo přistoupeno z důvodu, že uvedenými normami jsou v tomto případě eurokódy a jde tedy o oblast harmonizovanou na úrovni Evropské unie. Není tedy účelné v tomto případě užít indikativní odkaz, jelikož normy celou problematiku upravují komplexně na úrovni Evropské unie a tyto normy budou integrální součástí vyhlášky.

První věta ustanovení je současně transpozičním ustanovením směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (32018L0844), které bylo dosud zajištěno vyhláškou č. 268/2009 Sb. Z důvodu zrušení tohoto právního předpisu bylo nutné zachovat povinnost ČR ke splnění této transpozice, která bude nově zajištěna tímto ustanovením.

§ 17 Zakládání stavby

Ustanovení § 18 této vyhlášky provádí ustanovení § 146 stavebního zákona.

K odst. 1 – V ustanovení jsou stanoveny principy zakládání staveb a určující vazby spodní stavby na základové poměry, ze kterých musí návrh této části staveb vycházet, včetně uvedení požadavku na provedení průzkumu základových poměrů v místě stavby, popřípadě i v jejím okolí. Konkrétně se bude jednat například o stavebně technické, geotechnické nebo inženýrské průzkumy. Požadavek na rozsah povinných průzkumů včetně druhu staveb, k jejichž projektové dokumentaci se závěry povinných průzkumů přikládají, je v obecné rovině zakotven ve stavebním zákoně tak, že konkrétní rozsah povinných průzkumů podle konkrétního druhu projektové dokumentace stanoví prováděcí právní předpis, tj. vyhláška o dokumentaci staveb. Založení stavby musí být navrženo způsobem odpovídajícím základovým poměrům zjištěným průzkumem základových poměrů v místě stavby, včetně nežádoucích místních vlivů, kterými jsou zejména podzemní vody, nebezpečné látky v podloží, poddolované území, sesuvné území nebo vliv bludných proudů apod.

K odst. 2 – Ustanovení stanovuje požadavek na dostatečnou hloubku založení pro zohlednění základových poměrů, místa stavby ve vazbě na klimatické podmínky a také v souvislostech vlivu založení nové stavby na sousední pozemky a stavby.

K odst. 3 – Ustanovení stanovuje požadavek na oddělení konstrukcí stavby od okolního prostředí s důrazem na podzemní vodu a vlhkost. Především je zde kladen důraz na vazbu mezi návrhem ochrany a účelu užívání a s tím související vnitřní prostředí. Z tohoto ustanovení tak nepřímo vyplývá, že není doporučeno například v podzemních částech budov pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustném horninovém prostředí bez adekvátního hydroizolačního řešení a bez odvodnění umisťovat vnitřní prostory u obvodu stavby.

K odst. 4 - Ustanovení stanoví, že při zakládání staveb se postupuje v souladu s požadavky normy. Obdobně jako u § 17 návrhu vyhlášky jsou konkrétní požadavky stanoveny řadou určených norem ČSN EN 199X, které budou určenými technické normami ve stavebnictví ve smyslu ustanovení § 32 stavebního zákona, a tedy budou normami závaznými, včetně jejich národních příloh a navazujících národních norem ČSN, které je doplňují. Je zde užit výlučný odkaz na normu, tedy celé normy budou vyhláškou zezávazněny. K tomuto řešení bylo přistoupeno z důvodu, že uvedené normy jsou v tomto případě eurokódy a jde tedy o oblast harmonizovanou na úrovni Evropské unie. Není tedy účelné v tomto případě užít indikativní odkaz, jelikož normy celou problematiku upravují komplexně na úrovni Evropské unie a tyto normy budou integrální součástí vyhlášky.

§ 18

Úroveň podlahy obytné místnosti musí být minimálně 0,15 m nad nejvyšší úrovní přilehlého upraveného terénu v pásmu širokém 5 m od obvodové stěny s osvětlovacím otvorem a 1 m od obvodové stěny bez osvětlovacího otvoru a minimálně 0,5 m nad hladinou podzemní vody, pokud místnost není chráněna před nežádoucím působením vody technickými prostředky.

Ustanovení § 19 stanovuje požadavek na úroveň podlahy obytné místnosti ve vazbě k přiléhajícími terénu a k nejvyšší hladině podzemní vody podle normy ČSN 73 4301 Obytné budovy. Konkrétně je pak stanovena hodnota úrovně podlahy obytné místnosti v souvislosti s úrovní přilehlého terénu a ve vazbě na obvodovou stěnu s osvětlovacím otvorem, případně bez něj. Ustanovení také připouští odchýlení se od těchto konkrétních hodnot, je-li místnost chráněna před nežádoucím působením vody technickými prostředky.

Díl 2

Požadavky na ochranu zdraví a životního prostředí

Ustanovení provádí ustanovení § 148 stavebního zákona, podle kterého stavba musí být navržena a provedena takovým způsobem, aby neohrožovala bezpečnost, život nebo zdraví osob nebo zvířat, aby byl hluk v chráněném prostoru stavby udržován na úrovni, která neohrozí zdraví jejích uživatelů, zaručí noční klid a je vyhovující pro prostředí s pobytem osob nebo zvířat, a to i na sousedních pozemcích a stavbách, ani neměla nepřípustný negativní vliv na kvalitu životního prostředí nebo na klima, a to během realizace výstavby, užívání i odstraňování.

Požadavky na zajištění zdravého vnitřního prostředí pro obyvatele a uživatele podle druhu stavby jsou charakterizovány tepelnou pohodou prostředí, osvětlením, prosluněním, větráním, kvalitou ovzduší, vlhkostí prostředí, hlukem atd. Dále je kladen důraz na to, aby nedocházelo k uvolňování toxických plynů, nebezpečných látek, těkavých organických sloučenin, skleníkových plynů nebo nebezpečných částic do vnitřního nebo venkovního prostředí, výskytu vlhkosti ve stavebních konstrukcích nebo na jejich povrchu uvnitř staveb, emisím nebezpečného záření, uvolňování nebezpečných látek do vody nebo půdy, nesprávnému vypouštění odpadních vod, emisím odpadních plynů nebo nesprávné likvidaci pevného nebo kapalného odpadu atd.

Další požadavky na ochranu zdraví a životního prostředí vyplývají ze zákona č. 258/2000 Sb., nařízení vlády č. 272/2011 Sb., zákona č. 114/1992 Sb. a zákona č. 334/1992 Sb. nebo zákona č. 201/2012 Sb.

§ 19 Větrání

Ustanovení § 20 této vyhlášky provádí ustanovení § 148 stavebního zákona.

Pro zajištění kvality vnitřního vzduchu musí být jednotlivé prostory dostatečně větrány. Větrání je výměna vnitřního vzduchu venkovním vzduchem snižující obsah látek a faktorů s negativním účinkem na osoby a ostatní organismy ve vnitřním prostředí posuzovaného prostoru z hlediska zdraví uživatelů stavby nebo prostoru, konstrukce stavby a jejích vlastností a z hlediska technologií stavby a instalovaných technologií a zařízení.

K odst. 1 – Ustanovení stanoví požadavek na zajištění výměny znečištěného vzduchu ve vnitřním prostředí stavby pro zajištění zdraví a nezávadného prostředí, a to jak pro obytné, tak pro pobytové místnosti. Tento požadavek má být naplněn přirozeným větráním, nuceným větráním nebo kombinací těchto dvou způsobů. Přirozené větrání se zajistí otevřením otvorových výplní nebo otevřením větracích průduchů, a to buď na základě rozdílu hustot vzduchu při různých teplotách vnitřního a vnějšího prostředí nebo pomocí proudění vzduchu ve venkovním prostoru (vítr). Nucené větrání se zajistí pomocí ventilátorů poháněných elektrickou energií, tj. vzduchotechnickým systémem, P Pobytové místnosti mohou být i ve stavbách pro bydlení, což vyplývá i z definice bytového domu nebo rodinného domu.

K odst. 2 – Ustanovení vyžaduje zajistit návrh a provedení stavby tak, aby dimenze minimálního množství větracího vzduchu a regulace zajistila splnění kvalitního vnitřního vzduchu, tj. aby zajistila splnění maximálního množství chemických látek a sloučenin nejen podle ČSN 12 7010 - Vzduchotechnická zařízení. Navrhování větracích a klimatizačních zařízení. Všeobecná ustanovení, ČSN EN 15665 – Větrání budov – Stanovení výkonových kritérií pro větrací systémy obytných budov.

K odst. 3 – Ustanovení nad rámec odstavce 2 vyžaduje u pobytových místností stavby pro výchovu a vzdělávání zajištění větrání. A pro specifické prostory, které jsou obvykle bez oken, a tedy bez možnosti přirozeného větrání, kterými jsou centrální šatny dětí a žáků pak stanovuje požadavek pro nucené podtlakové větrání s výměnou vzduchu. Další požadavky na větrání stanoví vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých.

Ustanovení odstavců 1 až 3 jsou současně transpozičním ustanovením směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (32018L0844), které bylo dosud zajištěno vyhláškou č. 268/2009 Sb. Z důvodu zrušení tohoto právního předpisu bylo nutné zachovat povinnost ČR ke splnění této transpozice, která bude nově zajištěna tímto ustanovením.

K odst. 4 – Ustanovení stanovuje množství větracího vzduchu podle parametrů přílohy č. 2, která obsahuje měrné návrhové hodnoty větraného vzduchu, podle nichž se toto návrhové množství větraného vzduchu stanovuje. Příloha uvádí podle účelu užívání pobytové místnosti minimální množství přiváděného venkovního vzduchu. Jednotlivé kategorie se odvíjí podle tělesné aktivity v daném prostoru. Nejnižší požadavek odpovídá běžným aktivitám, které odpovídají místnostem jako ty jsou shromažďovací prostory tedy konkrétně například zasedací místnosti, učebny, divadla či jiné obdobné komerční prostory, výukové prostory zejména učebny a prostory bez zdrojů škodlivin, nadměrného tepla a pachu tedy například administrativní prostory. Přísnější požadavek při stejné aktivitě odpovídá prostorům s konzumací teplých jídel, nebo prostorům, kde se vykonává obchodní činnost, či služby. Nejpřísnější požadavek se váže na vnitřní prostory, kde se vykonává fyzická aktivita osob, tj. fitness a tělocvičny všeho druhu. Vyhláška specificky neupravuje některé prostory jako například prostory výrobní, a to zejména z důvodu, že minimální navrhovaná potřeba přiváděného venkovního vzduchu může velmi úzce souviset s technologií výroby, a proto ponechává vyhláška stanovení této hodnoty ve vazbě na určenou technickou normu podle ustanovení odstavce 1 v § 20 této vyhlášky.

§ 20 Osvětlení, proslunění a stínění

Ustanovení § 21 provádí ustanovení § 148 stavebního zákona.

Při návrhu denního osvětlení podle vyhlášky se postupuje v souladu s normami ČSN EN 17037 Denní osvětlení budov, ČSN 734301 Obytné budovy, ČSN 730580-1 Denní osvětlení budov Část 1: Základní požadavky (s výjimkou metodiky posuzování v ČSN 730580 - 2 Denní osvětlení obytných budov – pro rozpor s EN a dosud chybějící zpracování ČSN 730582). V době vydání vyhlášky se bude postupovat podle ČSN 73 0580 Denní osvětlení budov – Doplňující požadavky, tato ČSN současně s jejím vydáním, ruší následující normy ČSN 73 05 80-1, ČSN 73 0580-2, ČSN 73 0580-3 a ČSN 73 0580-4.

Stanoveny jsou také požadavky na elektrické a sdružené osvětlení vybraných staveb, například. se jedná o požadavky na pro prostory lůžek ve zdravotnictví, neboť pro ostatní stavby jsou požadavky stanoveny v nařízení č. 361/2007 Sb. (pracoviště) a vyhlášce č. 410/2005 Sb. (zařízení pro výchovu a vzdělávání a provozovny pro výchovu a vzdělávání).

K odst. 1 – Stanovuje požadavky na denní osvětlení prostoru stavby.

Neboť je požadavek stanoven jako požadavek na obytné místnosti, na pobytové místnosti a na jiné prostory, kterými je nutno rozumět například komunikační prostory budov, pak tento požadavek dopadá na všechny stavby, které tyto druhy místností či tyto prostory obsahují, tedy na stavby pro bydlení, stavby ubytovacích zařízení, stavby občanské vybavenosti a další. Vyjmuty jsou z tohoto požadavku stavby pro výchovu a vzdělávání, neboť tyto požadavky stanovuje vyhláška o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých, a to z důvodu kontrol vnitřního prostředí staveb pro výchovu a vzdělávání krajskými hygienickými stanicemi.

Z ustanovení odst. 1 lze povolit výjimku.

K odst. 2 – Ustanovení stanovuje požadavky na elektrické osvětlení prostor lůžek ve zdravotnických zařízeních v pobytové místnosti ve stavbě pro sociální služby a ve stavbě pro účely Vězeňské služby České republiky v souladu s normami ČSN 73 4301 Obytné budovy a ČSN EN 12464-1 - Světlo a osvětlení – Osvětlení pracovišť – Část 1: Vnitřní pracoviště.

K odst. 3 – Stanovuje se požadavek na sdružené osvětlení, avšak pouze pro stavby pro výchovu a vzdělávání dle normy ČSN 36 0020 Sdružené osvětlení. Tento požadavek je zaveden z důvodu zajištění kvality vnitřního prostředí v souvislosti s účelem užívání staveb pro výchovu a vzdělávání. Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s Národní referenční laboratoří pro osvětlení požaduje prioritně u staveb pro výchovu a vzdělávání vytvořit podmínky pro dodržení ukazatelů denního osvětlení. Na základě požadavku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy lze v případě, kdy se zřizovatel rozhodne pro výstavbu tzv. klastrové školy použít sdružené osvětlení.

K odst. 4 – Ustanovení stanovuje požadavek na proslunění pro pobytové místnosti ve stavbách pro sociální služby a pro herny mateřských škol, a tím reaguje na požadavek ČSN EN 17037, podle které je požadováno proslunění heren mateřských škol a pokojů ve zdravotnických zařízeních. Předmětná norma také navrhuje, aby při navrhování mateřských škol bylo zváženo zajištění proslunění dětských venkovních hřišť, a to z důvodu hygienických parametrů. Nejedná se však o závazný požadavek, ale o požadavek doporučující, proto tento požadavek vyhláška nestanovuje.

K odst. 5 – Je stanoven požadavek na posuzování existujících budov z pohledu jejich zastínění novou stavbou. V existující budově je nutné posoudit zastínění u obytného prostoru staveb u pro bydlení a u pobytových místností ostatních budov, vyjma bytů v podzemním podlaží tak, aby nedocházelo k negativnímu vlivu nové stavby na stávající budovy. Neboť požadavek je stanoven jako požadavek na obytný prostor a na pobytovou místnost, pak tento požadavek dopadá na všechny budovy, které tento prostor nebo tuto místnost obsahují, tedy na stavby pro bydlení, stavby pro výchovu a vzdělávání, stavby ubytovacích zařízení, stavby občanské vybavenosti a další.

Z ustanovení odst. 5 lze povolit výjimku.

Ustanovení odst. 1 až 5 jsou současně transpozičními ustanoveními Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (32018L0844), které bylo dosud zajištěno vyhláškou č. 268/2009 Sb. Z důvodu zrušení tohoto právního předpisu bylo nutné zachovat povinnost ČR ke splnění této transpozice, která bude nově zajištěna tímto ustanovením.

K odst. 6 – V ustanovení je stanovena situace, při nichž se požadavky na zastínění neuplatní, jedná-li se o doplnění zástavby výstavbou ve stavebních prolukách, výstavbou ve stavebních prolukách formou nástaveb a přístaveb. V těchto případech se posouzení vlivu nové zástavby na okolí hodnotí s porovnáním stavu, který by odpovídal zastavění proluky formou úplného souvislého zastavění. Úplná souvislá zástavba znamená vyplnění prostoru budovou, která navazuje na zdi sousedních staveb (úplná zástavba) a souvislá se vztahuje nejenom k celému vyplněné stavební proluky, ale i k navázání na stavební čáru okolních staveb, a to jak do ulice, tak do případného vnitrobloku.

K odst. 7 – Ustanovení definuje pravidlo, které musí být respektováno při výpočtu denního osvětlení, proslunění a stínění, kdy je nutné uvažovat vlivy nejen stávajícího stavu okolí (existující stavby), ale i vlivy podle podmínek vydaných rozhodnutí nebo jiných opatření podle stavebního zákona, tedy například. územního rozhodnutí, stavebního povolení, společného povolení či povolení stavby, územního souhlasu, souhlasu s ohlášením, veřejnoprávní smlouvy, apod., které u staveb, které nebyly realizovány Zároveň je nutné uvažovat také vlivy podle podmínek regulačního plánu nebo územního plánu s prvky regulačního plánu, aby případně navrženým záměrem nebyla znemožněna zástavba, kterou výše uvedené dokumenty umožňují.

§ 21 Ochrana proti hluku a vibracím

Ustanovení § 22 vyhlášky provádí ustanovení § 148 stavebního zákona a stanovuje požadavky na ochranu proti hluku, a to primárně odkazem na zákon o ochraně veřejného zdraví, a na nařízení vlády č. 272/2011 Sb. Pro splnění požadavků stanovených v ustanoveních odst. 2 a 3 se postupuje v souladu s normami, které stanovují požadavky na hodnoty akustického tlaku v obytných místnostech ve vztahu k zabudovaným technickým zařízením, například výtahům, a dále normami, které stanovují požadavky na zvukovou izolaci obvodového pláště a zvukovou izolaci mezi místnostmi podle odst. 3. Jedná se zejména o normy ČSN 73 0532 Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků – Požadavky, ČSN EN ISO 717-1 Akustika. Hodnocení zvukové izolace stavebních konstrukcí a v budovách, ČSN EN ISO 717-1 Akustika. Hodnocení zvukové izolace stavebních konstrukcí a v budovách Část 1: Vzduchová neprůzvučnost, ČSN EN ISO 717-2 Akustika. Hodnocení zvukové izolace stavebních konstrukcí a v budovách Část 2: Kročejová neprůzvučnost.

Ustanovení jsou současně transpozičními ustanoveními směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/10/ES ze dne 6. února 2003 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví před expozicí zaměstnanců rizikům spojeným s fyzikálními činiteli (hlukem) (sedmnáctá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (32003L0010), která byla dosud zajištěna vyhláškou č. 268/2009 Sb. Z důvodu zrušení tohoto právního předpisu je tímto zachována povinnost ČR splnění této transpozice, která bude nově zajištěna tímto ustanovením.

§ 22 Tepelná ochrana budov

Ustanovení § 23 vyhlášky provádí ustanovení § 148 stavebního zákona.

Ustanovení stanovuje požadavky, které zajistí tepelnou ochranu staveb splňující hygienu vnitřního prostředí, konkrétně například omezení růstu plísní a kondenzaci na povrchu konstrukce, tepelnou pohodu uživatelů, tepelně-technické vlastnosti konstrukcí a budov, tepelně-vlhkostní podmínky konstrukcí a zajištění jejich spolehlivosti. Stanovené požadavky tohoto ustanovení musí být v souladu s normou, zejména se jedná o ČSN 73 0540 (Část 1-3) Tepelná ochrana budov.

Požadavky jsou stanoveny tak, aby budova již ve svém návrhu zajistila kvalitní vnitřní prostředí a současně tak, aby minimalizovala energetickou náročnost budovy. Například požadavek na letní tepelnou stabilitu je dán tak, aby v nechlazených budovách nemuselo být později instalováno aktivní chlazení.

Uvedené ustanovení naplňuje opatření vyplývající z Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu podle usnesení vlády ČR č. 34 ze 16. ledna 2017. Konkrétně pak Specifický cíl SC_4 úkol 4_20.2, podle kterého je Ministerstvu pro místní rozvoj uloženo prověřit potřebu změny legislativy, aby byla zajištěna adaptace budov na projevy změny klimatu, zejména pak s ohledem na potřebu omezení letního přehřívání, zajištění dostatečného větrání, ochranu technologických celků budovy před zatopením vodou a zefektivnění kontroly plnění stávajících požadavků zákona o hospodaření energií na energetickou náročnost. Přitom zohledňovat opatření, která jsou zároveň mitigační (například. pevné i mobilní vnější stínící prvky).

Ustanovení je současně transpozičním ustanovením směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (32018L0844), které bylo dosud zajištěno vyhláškou č. 268/2009 Sb. Z důvodu zrušení tohoto právního předpisu bylo nutné zachovat povinnost ČR ke splnění této transpozice, která bude nově zajištěna tímto ustanovením.

§ 24 Uvolňování nebezpečných látek do vody nebo půdy

Ustanovení § 24 vyhlášky provádí ustanovení § 148 odst. 1 písm. e) stavebního zákona.

Konkrétně stanovuje požadavky na podlahové konstrukce ve vazbě k omezování nežádoucích účinků látek průsaky konstrukcemi ve vztahu k minimalizaci rizik ohrožující jakost půdy nebo vlivu těchto látek na vody, a to jak vod podzemních, tak vod povrchových.

Povrchové a podzemní vody jsou pojmy stanovené zákonem č. 254/2001 Sb. Povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu; tento charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo v nadzemních vedeních. A podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající podzemními drenážními systémy a vody ve studních.

§ 25 mezování nežádoucích účinků venkovního osvětlení

Ustanovení § 25 vyhlášky provádí ustanovení § 148 odst. 1. písm. d) stavebního zákona, a to v rozsahu požadavků na omezení nežádoucích účinků z venkovního osvětlení pro konkrétní aplikační případy, které vychází normy ČSN 36 0459 Omezování nežádoucích účinků z venkovního osvětlení. Z pohledu této vyhlášky se jedná výlučně o omezování nežádoucích účinků z venkovního osvětlení u stavby neveřejné účelové komunikace, stavby venkovního pracoviště, stavby venkovního sportoviště a u stavby trvalého reklamního zařízení o celkové ploše větší než 8 m2. Jedná se tedy vždy o stavby trvalé. Užití normy je obdobně stanoveno i na osvětlení fasád staveb.

Požadavky na omezování nežádoucích účinků venkovního osvětlení se neuplatní u staveb pro bydlení a rodinnou rekreaci, věznic a venkovních pracovišť určených pro práci základních složek integrovaného záchranného systému (IZS). Tyto požadavky se také dále neuplatní u dočasného venkovního osvětlení, kde se jedná například o vánoční dekorační osvětlení, osvětlení krátkodobých kulturních, společenských a sportovních akcí a na parametry svítidel a světlometů u dopravních prostředků v silniční, železniční, letecké a lodní dopravě a u světelných návěstidel v dopravě.

Tato vyhláška také neřeší omezování nežádoucích účinků venkovního osvětlení u dopravních staveb vyjma staveb neveřejné účelové komunikace, neboť obecné požadavky na výstavbu staveb dopravní infrastruktury nenáleží do kompetence Ministerstva pro místní rozvoj. K návrhu těchto požadavků je zmocněno Ministerstvo dopravy.

§ 26 Komunální odpad

Ustanovení § 26 vyhlášky provádí ustanovení § 148 stavebního zákona, a to z pohledu soustřeďování odpadů v souvislosti s ochranou životního prostředí. Ustanovení s ohledem na prevenci aplikačních nejasností užívá pojmy odpovídající předpisům odpadového hospodářství. Tím dochází ke sjednocení náhledu na tuto problematiku pohledem stavebního zákona a zákona o odpadech.

K odst. 1 – Ustanovení stanovuje požadavky na zajištění místnosti nebo místa pro soustřeďování komunálního odpadu, a to pro všechny druhy staveb. Požadavek je nastaven tak, že ve stavbě se musí nacházet místnost pro soustřeďování komunálního odpadu, nebo musí být zřízeno místo na pozemku stavby. Je tedy možné vybrat jedno z uvedených řešení, a to ve vazbě na konkrétní stavební záměr.

K odst. 2 – Pokud je předmětem záměru soubor staveb, pak je možné navrhnout společné stanoviště pro soustřeďování komunálního odpadu v maximální vzdálenosti 300 m i mimo stavební pozemek, přičemž toto místo musí být povoleno společně se záměrem.

K odst. 3 – Ustanovení řeší přístupnost stanovišť pro soustřeďování komunálního odpadu pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace, přičemž požadavek neplatí pro stavbu rodinného domu a pro stavbu pro rodinnou rekreaci.

Díl 3

Požadavky na bezpečnost a přístupnost

§ 27 Ochrana před bleskem

Ustanovení § 27 vyhlášky provádí § 149 stavebního zákona, podle kterého stavba musí být navržena a provedena takovým způsobem, aby při jejím užívání, údržbě nebo provozu nevznikalo nebezpečí nehod nebo poškození zdraví osob nebo zvířat. Návrhu tohoto ustanovení vychází ze stávající právní úpravy, tzn. z ustanovení § 36 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

K odst. 1 – Ochrana před bleskem je základním požadavkem pro zajištění bezpečnosti při užívání staveb. Ochrana před bleskem musí být zřízena u staveb, na které jsou kladeny požadavky vyplývající z jiných právních předpisů, např. z nařízení vlády č. 217/2017 Sb., o požadavcích na zabezpečení zbraní, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu a zápalek a o muničním skladišti, vyhlášky č. 99/1995 Sb., o skladování výbušnin, § 2 zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů, které dávají ucelenou informaci tomu, kdo navrhuje a provádí, a kdy je nezbytné tuto ochranu zřizovat.

K odst. 2 – Ustanovení doplňuje odstavec 1 o konkrétní požadavek pro zajištění ochrany před bleskem týkající se konkrétních staveb, zejména v případě staveb rodinných domů a staveb bytových domů, tedy obecně staveb pro bydlení, a u staveb občanského vybavení, tj. zejména staveb pro vzdělávání, výchovu a sport, sociální a zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu a ochranu obyvatelstva, nebo tam, kde by hrozily značné škody. Oproti stávající právní úpravě, tj. oproti ustanovení § 36 vyhlášky č. 268/2009 Sb., došlo k rozšíření ustanovení o případ hrozby "značné škody". Důvodem je skutečnost, že mohou existovat stavby, kde ochrana před bleskem nadává příliš smysl (například. drobné stavby, stavby bez elektroinstalace atd.). Pojem "značná škoda" je obecně definován v ustanovení § 138 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jako "škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč".

K odst. 3 – Ustanovení podle stávající úpravy upřednostňuje pro funkčnost soustavy ochrany před bleskem použití základového zemniče. Definice základového zemniče vychází z normy ČSN 33 2000-5-54 ED. 3 Elektrické instalace nízkého napětí - Část 5-54: Výběr a stavba elektrických zařízení - Uzemnění a ochranné vodiče.

K odst. 4 – Pro konkrétní typy staveb se stanoví povinnost provést výpočet řízení rizika. Výpočet řízení rizika prokazatelně určí, zda na povolovaném záměru musí či nemusí být řešena ochrana před bleskem, v jakém rozsahu, a jakých parametrů. Požadavky na výpočet řízení rizika jsou řešeny normou ČSN 62305-2 ED. 2 Izolátory pro venkovní vedení se jmenovitým napětím nad 1 000 V - Keramické nebo skleněné závěsné izolátory pro sítě se střídavým napětím - Charakteristiky talířových izolátorů. Výpočet řízení rizika bude nezbytnou součástí dokumentace pro povolení záměru, za kterou bude zodpovědný projektant. U případů podle odstavce 1 s výjimkou písmene b) a odstavce 2 je výpočet řízení rizika podle normy závazným dokumentem, určujícím potřebu ochrany před bleskem.

§ 28 Ochrana před spadem ledu, sněhu a stékáním vody

Ustanovení § 28 vyhlášky provádí § 149 stavebního zákona, podle kterého, stavba musí být navržena a provedena takovým způsobem, aby při jejím užívání, údržbě nebo provozu nevznikalo nebezpečí nehod nebo poškození zdraví osob nebo zvířat.

Toto ustanovení stanoví požadavek, aby komunikace a pochozí plochy nebyly ohroženy pádem ledu a sněhu ze stavby, přičemž návrh opatření na zamezení spadu je stanoven pouze v obecné rovině, nikoliv konkrétně, a to s ohledem na různorodost stavebních záměrů. Konkrétní návrh opatření je tak na projektantovi, který jej musí provést s ohledem na účel užívání stavby, na použité návrhové konstrukce a materiály, na jejich uspořádání, sklon apod.

Ustanovení vychází ze stávající právní úpravy, tj. ze znění § 25 vyhlášky č. 268/2009 Sb., které stanoví požadavky na střechy.

§ 29 Ochrana před povodněmi a vydatnými srážkami

Stavbu je třeba chránit před povodněmi a přívalovým deštěm. Jedná se o další ustanovení provádějící § 149 stavebního zákona.

K odst. 1 a 2 – Ustanovení stanovují požadavky na stavby nacházející se v záplavovém území. Jedná se o požadavky na konstrukce staveb, na jednotlivé místnosti, a to podle účelu jejich využití, a na případná zařízení, která se mohou v místnostech nacházet.

Záplavové území je definováno a popsáno ve vodním zákoně, přičemž jeho vymezení přísluší vodoprávnímu úřadu, případně je zapracováno i v územně plánovací dokumentaci.

Záplavová území jsou administrativně určená území, která mohou být při výskytu přirozené povodně zaplavena vodou viz § 66 vodního zákona, která jsou vyhláškou č. 79/2018 Sb., o způsobu a rozsahu zpracování návrhu a stanovování záplavových území a jejich dokumentace, vymezená záplavovou čarou s dobou opakování povodně 100 let. Při návrhu stavby je současně nezbytné řešit a zohledňovat také problematiku tzv. zimní povodně, tj. problematiku ledů, a promítnout ji do návrhu záměru.

K odst. 3 – Ustanovení stanoví požadavek na ochranu kanalizace pro veřejnou potřebu při povodni nebo při přívalovém dešti. V takovém případě musí být kanalizační přípojky, popřípadě vnitřní kanalizace, vybaveny zařízením proti zpětnému toku nebo uzávěrem.

K odst. 4 – Ustanovení stanoví požadavek na ochranu nádrží na látky, které by mohly ohrozit nezávadnost vod, při povodni s dobou opakování 100 let. V takovém případě, je nutné tyto nádrže zajistit proti úniku těchto látek a zajistit odolnost nádrží proti účinkům vod.

Požadavky na ochranu staveb umístěných v záplavových územích vychází ze stávající právní úpravy, tj. ze znění ustanovení § 9 odst. 5, § 15 odst. 2, § 33 odst. 6 a § 35 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

§ 30 Přístupnost

Ustanovení stanovuje požadavky na přístupnost ve smyslu ustanovení § 149 písm. b) stavebního zákona a definice přístupnosti uvedené v § 13 písm. d) tohoto zákona. Mezi osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace patří osoby s pohybovým, zrakovým nebo sluchovým postižením, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a osoby doprovázející dítě v kočárku nebo dítě do 3 let.

V případě komunikací pro pěší jde pouze o zajištění pohybu po neveřejných účelových komunikacích. Ostatní komunikace i ostatní dopravní stavby, nejsou předmětem této vyhlášky, nýbrž budou předmětem samostatného prováděcího právního předpisu v gesci Ministerstva dopravy

K odst. 1 – Ustanovení zajišťuje přístupnost staveb podle normy přístupnost a bezbariérové užívání uvedené v příloze č.14 k této vyhlášce. Je zde užit výlučný odkaz na normu, tedy celá norma bude vyhláškou zezávazněna. K tomuto řešení bylo přistoupeno z důvodu, že norma, může ze své podstaty obsahovat větší míru podrobnosti oproti vyhlášce. Současně může norma oproti vyhlášce obsahovat jednotné požadavky na všechny typy staveb (obecné stavby i dopravní stavby). Ministerstvo pro místní rozvoj nemá zmocnění k úpravě technických požadavků na dopravní stavby, není tedy možné toto upravit v této vyhlášce. Přístupnost by tedy musela být upravena ve dvou vyhláškách, což by přineslo zásadní roztříštění právní úpravy. Přístupnost se dotýká všech staveb a je nutné tuto problematiku upravit komplexně. Není tedy možné užít indikativní odkaz, jelikož norma celou problematiku upraví komplexně s tím, že norma se stane integrální součástí vyhlášky.

K odst. 2 – Odstavec vymezuje základní požadavky na stavby z pohledu osob se zrakovým a sluchovým postižením, kdy je stanoveno, že pro osoby se zrakovým postižením se stavba vybavuje hmatovými a akustickými prvky a pro osoby se sluchovým postižením komunikačními prvky. Konkrétní požadavky stanoví norma na přístupnost.

K odst. 3 – Navržený odstavec provádí ustanovení § 141 odst. 3 stavebního zákona, který stanoví požadavky na přístupnost ve veřejném prostranství. Současně však také provádí ustanovení § 149 písm. b) bod 1 až 5 stavebního zákona, které stanovují požadavky na bezpečnost při užívání, provozu a údržbě s důrazem na přístupnosti osob s omezenou schopností pohybu nebo orientace, zejména u staveb pozemních komunikací a veřejných prostranství, staveb občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností, společných prostor a domovního vybavení bytového domu, bytu zvláštního určení, staveb pro výkon práce více než 25 osob, pokud charakter provozu v těchto stavbách umožňuje zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.

Úprava této problematiky vychází ze stávajícího prováděcího právního předpisu, tj. z vyhlášky č. 398/2009 Sb.

Smyslem přístupnosti je pohyb ve venkovním prostředí a zajištění podmínek pro pohyb osob s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Regulace touto vyhláškou dopadá pouze na neveřejné komunikace, které nespadají do gesce Ministerstva dopravy, neboť požadavky na stavby komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., jsou stanoveny jinými právními předpisy, a to nejen nastavenými technickými požadavky na stavbu samotnou, ale také požadavky na jejich přístupnost.

Ustanovení stanovuje požadavky na komunikace pro pěší v zastavěném a zastavitelném území, především z hlediska přístupnosti staveb, tj. určených budov, veřejných koupališť atd. V rámci navrhovaného záměru bude nutné vymezit, jaké komunikace budou bezbariérovou trasu zajišťovat a následně pak prokázat splnění zde stanovených parametrů. Není nezbytné, aby všechny komunikace pro chodce splňovaly všechny požadavky zde uvedené. Například. v parcích se jako bezbariérové trasy uvažují alespoň páteřní komunikace., Vedlejší stezky a chodníčky nemusí bezbariérovému pohybu vyhovovat například z důvodu nezpevněného povrchu, nevyhovujícího příčného nebo podélného sklonu).

K odst. 4 – Ustanovení stanovuje požadavky na přístup do uvedených druhů staveb. Jsou zde stanoveny požadavky na vytyčení přirozených či umělých vodicích linií vedených ke zde uvedeným druhům staveb. Jde tedy o interakci mezi budovou a jejím okolím. Z hlediska osob se zrakovým postižením jde zejména o hmatové vedení, tj. o návaznost vodicí linie až ke vstupu do budovy.

Dále se stanoví požadavky na přístup formou komunikace pro pěší, bezbariérové rampy nebo výtahem, přičemž konkrétní požadavky na ně jsou stanoveny normou. Z hlediska osob s omezenou schopností pohybu jde o eliminaci výškových rozdílů mezi veřejným prostranstvím a vstupním prostorem budovy. Požadavky se nemusí uplatnit u rodinných domů a staveb pro rodinnou rekreaci.

K odst. 5 – Ustanovení upravuje přístup do speciálního druhu staveb tím, že stanoví požadavek na akustické vedení neboli orientační majáček nad vstupem. Speciální druh staveb je pak vymezen taxativním výčtem budov, nebo u kterých je žádoucí uplatnit vyšší míru ochrany uživatelů staveb se zrakovým postižením.

Do výčtu budov jsou zařazeny všechny stavby veřejné správy, jde tedy o stavby ústředních orgánů státní správy, územních orgánů státní správy (například. finanční úřady, stavební úřady, živnostenské úřady atp.), ostatní státní orgány (například. policie), jiné k tomu oprávněné subjekty, které vykonávají státní správu a dále stavby samosprávy. Kromě veřejné správy obsahuje taxativní výčet další stavby, u kterých se předpokládá užívání těchto staveb ve zvýšené míře veřejností.

K odst. 6 – Ustanovení stanoví požadavek na prostory užívané osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Ustanovení se aplikuje v souladu s účelem užívání daného prostoru. Jeho cílem je zajistit stavebně technické podmínky především na manipulační prostor pro otáčení vozíku nebo zabezpečení překážek ve výši hlavy atd.

K odst. 7 – Ustanovení stanoví, že 5 % pokojů lůžkové části určených staveb musí splňovat požadavky bytů zvláštního určení pro osoby s těžkým pohybovým postižením, aby bylo zajištěno jejich užívání pro všechny osoby včetně osob na vozíku.

K odst. 8 – Ustanovení stanoví požadavek označit příslušnými symboly prostory určené pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace, například bezbariérovou toaletu, prostor vybavený indukční smyčkou atd. Konkrétní požadavky na symboly stanoví norma.

K odst. 9 – Pro případy, kdy základní informace pro orientaci veřejnosti jsou součástí stavby, se stanoví, aby tyto informace byly dostupné pro všechny skupiny osob s omezenou schopností pohybu nebo orientace, a to vždy alespoň dvěma smysly, kdy vždy je nutné trvat na vnímání zrakově, a dále vždy ještě jedním dalším smyslem (hmatově nebo akusticky), přičemž konkrétní požadavky stanoví norma. Dále ustanovení řeší vizuální kontrast vybraných prvků stavby. Jeho smyslem je zajištění bezpečnosti a usnadnění orientace. Mezi typické příklady patří kontrastní označení celoskleněných stěn nebo kontrastní označení prvního a posledního schodu v rámci schodišťového ramene. Podrobnosti stanoví norma.

§ 30 Hygienické zařízení a šatna

Ustanovení § 31 vyhlášky provádí § 149 stavebního zákona, kterým se stanoví požadavky na bezpečnost a přístupnost při užívání, ale také provádí § 148 stavebního zákona, kterým se stanoví požadavky na ochranu zdraví, zejména takové požadavky, kterými se předchází výskytu vlhkosti ve stavebních konstrukcích nebo na povrchu stavebních konstrukcí uvnitř staveb. Stavebně technické provedení hygienického zařízení a šatny musí splňovat požadavky stanovené normou ČSN 73 4108 Hygienická zařízení a šatny.

K odst. 1 – Požadavky na hygienická zařízení jsou podrobněji řešeny v příloze č. 3. Je vždy postupováno ve smyslu pojmů z normy ČSN 73 4108 Hygienická zařízení a šatny, a to:

- umývárna je místnost nebo část místnosti určená k částečné nebo celkové tělesné očistě,

- záchod je místnost určená k vykonávání biologických potřeb člověka, záchod není sanitární předmět,

- záchodová kabina je místnost nebo prostor jako část místnosti se záchodovou mísou jako sanitárním předmětem,

- přebalovací kabina je místnost nebo část místnosti určená a uzpůsobená k přebalování a péči o dítě.

Požadavky jsou v příloze č. 3 k této vyhlášce stanoveny pro stavby:

- pro bydlení a stavby pro sociální služby, kde je stanoven požadavek na minimálně jednu záchodovou mísu a jednu koupelnu. Přičemž podle normy ČSN 73 4301 Obytné budovy je koupelna prostorem pro osobní hygienu, nikoliv samostatnou místností. Z toho vyplývá, že může být umístěna koupelna i záchodová místa v rámci jedné místnosti, jako jedno hygienické zařízení.

- ke kulturním, sportovním nebo obdobným účelům, ve které se nachází prostor pro shromažďování osob,

- ubytovacích zařízení,

- pro výchovu a vzdělávání

- umělá koupaliště a sauny,

- pro obchod.

V ostatních případech nebyly konkrétní požadavky stanoveny, neboť jsou upraveny v nařízení č. 361/2007 Sb., (například čerpací stanice pohonných hmot či hromadné garáže.

Odstavce 1 až 6 upravují požadavky pro tyto stavby z pohledu jejich přístupnosti. Požadavky jsou členěny podle kapitol v příslušné normě ČSN 73 4108 Hygienická zařízení a šatny a týkají se staveb občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností.

V případě realizací nových šaten určených pro užívání veřejností se již předpokládá prorodinný koncept společných prostor s průchozími převlékacími kabinkami, z nichž by měla být část vyčleněna pro osoby na vozíku s odpovídajícími parametry. Konkrétní požadavky jsou stanoveny v normě.

V případě, kdy se ve stavbách občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností zřizuje převlékací nebo zkoušecí kabina určená pro užívání veřejnosti, musí být stanovené množství řešeno jako bezbariérové kabiny, přičemž požadavky zejména na její prostorové uspořádání jsou stanoveny normou. Dále je zde uveden i způsob zaokrouhlování požadovaného množství bezbariérových kabin, a to tak, že každé započaté číslo se zaokrouhluje směrem nahoru.

Stanovují se požadavky prostorů pro sprchy. Typickým příkladem aplikace jsou stavby aquaparků a plaveckých bazénů. Tyto sprchy slouží pro osobní hygienu zákazníků před vstupem do bazénu. Konkrétní požadavky na prostor pro bezbariérovou sprchu např. požadavek na zajištění volného místa pro odložení vozíku, výškový rozdíl podlahy a dna sprchového boxu a osazení zařizovacími předměty stanoví norma.

K odst. 2 – Stanovují se požadavky prostorů pro vany. Typickým příkladem aplikace jsou stavby pro masáže a rehabilitace. Tyto vany slouží pro prohřátí tkání a uvolnění jejich napětí. Konkrétní požadavky na prostor pro bezbariérovou vanu například požadavek na volný manipulační prostor, výšku horní hrany vany, odsazení vany od přilehlé stěny a osazení zařizovacími předměty jsou stanoveny normou.

K odst. 3 – Dosud musela být jedna bezbariérová kabina v každém oddělení pro ženy a jedna bezbariérová kabina v každém oddělení pro muže. Tato kabina měla manipulační prostor pro přesednutí z vozíku na záchodovou mísu pouze zprava nebo pouze zleva. Tato dispozice neumožňovala využití asistence. Nově je navrženo uplatnění principu jedné bezbariérové kabiny přístupné ze společného prostoru, která bude naplňovat požadavky pro přesednutí zprava i zleva. Dispozice umožňuje využití asistence. Konkrétní požadavky na záchodovou kabinu stanoví norma.

Uživatelé jednoznačně preferují kabinu přístupnou ze společného prostoru z důvodu překonání menšího počtu dveří a umožnění asistence i osobou opačného pohlaví; v roli asistenta je často člen rodiny. Dále jedna kabina s umožněním přístupu z obou stran záchodové mísy je více univerzální oproti dvěma kabinám, tj. jedné kabiny v oddělení pro ženy s prostorem pro přesednutí pouze zprava nebo pouze zleva a jedné kabiny v oddělení pro muže s prostorem pro přesednutí opět pouze zprava nebo pouze zleva. Nový požadavek vylepšuje uživatelský komfort a zároveň snižuje prostorové nároky na stavbu.

K odst. 4 – Ustanovení stanoví požadavek, kdy a v jakých případech je nutné přebalovací kabinu zřizovat. V případě přebalovací kabiny se opět uplatňuje nový prorodinný koncept bez vazby na oddělení pro ženy a oddělení pro muže, konkrétní požadavky např. rozměrové parametry, na šířku vstupu, otevírání dveří, manipulaci s dětským kočárkem a vybavení zařizovacími předměty jsou stanoveny normou.

K odst. 5 – Ustanovení stanoví požadavek na zajištění hmatového označení v šatnách a hygienických zařízení uvedených v odst. 1 až 4. Hmatové štítky slouží pro nevidomé uživatele. Jejich účelem je ověření, zda tento uživatel vstupuje do šatny pro ženy nebo šatny pro muže či na záchody pro ženy nebo záchody pro muže atd. Konkrétní požadavky na hmatové označení jsou stanoveny normou.

K odst. 6 – Ustanovení stanovuje, že požadavky uvedené v odst. 1 až 3, tedy požadavky pro šatny, převlékací a zkoušecí kabiny, sprchy, vany a záchody, se použije obdobně ve stavbách pro výkon práce více než 25 osob, pokud charakter provozu v těchto stavbách umožňuje zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.

§ 31 Schodiště a šikmá rampa

Provádí se jím § 149 stavebního zákona, kterým se stanoví požadavky na bezpečnost a přístupnost při užívání. Další požadavky jsou stanoveny v příloze č. 4 k této vyhlášce. Při návrhu ustanovení se vycházelo ze stávající právní úpravy, tj. z § 22 a 23 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

Toto ustanovení stanoví požadavky pro užívání jednotlivých prostor uvnitř stavby, a to i v různých podlažích.

Šikmá rampa je obecný termín. Bezbariérová rampa je zvláštní rampa splňující požadavky na přístupnost. Bezbariérovou rampou se rozumí samostatná konstrukce umožňující vlastní přístup do budovy nebo překonávání výškového rozdílu mezi částmi této budovy, přičemž jde o ohraničenou šikmou rovinu. Bezbariérová rampa nepropojuje dvě komunikace pro pěší.

K odst. 1 až 3 – Podle těchto ustanovení musí být propojení zajištěno minimálně jedním hlavním schodištěm, přičemž pomocná schodiště se navrhují pouze ve vyjmenovaných případech. Možnost propojení podlaží lze i formou rampy za splnění daných parametrů. Parametry schodiště a rampy jsou uvedeny v příloze č. 4 k této vyhlášce, na kterou je uveden odkaz v odstavci 2.

Pokud je součástí návrhu schodiště a rampa, které zajišťují přístupnost (ve smyslu přístupu osob s omezenou schopností pohybu a orientace), pak musí tyto schodiště a bezbariérové rampy i venkovní schodiště a předložené bezbariérové rampy splnit požadavky uvedené v odst. 3.

K odst. 4 – Stanoví se požadavek, aby všechny schodišťové stupně v jednom schodišťovém rameni měly stejnou návrhovou výšku, v přímých ramenech i šířku. Rozměry schodišťových stupňů a geometrie schodišťových ramen by měla být navržena s rezervou na odchylky geometrické přesnosti podle technických norem ČSN například ČSN 73 0205 (730205) Geometrická přesnost ve výstavbě. Navrhování geometrické přesnosti, povrchové úpravy atd., tak aby bylo možné dosáhnout požadované minimální výšky i po dokončení stavební konstrukce v souladu s § 96 odst. 1 této vyhlášky.

K odst. 5 – Ustanovení umožňuje řešit prostory pro občasné používání pomocí žebříkového schodiště. Využití žebříkového schodiště ve vazbě na občasně užívaný prostor musí být přesvědčivě odůvodněno v dokumentaci záměru.

§ 32 Výtah a zdvihací plošina

Ustanovení § 33 vyhlášky provádí § 149 písm. b) stavebního zákona, kterým se stanoví přístupnost do staveb občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností a společných prostor bytového domu. Návrh ustanovení vychází z ustanovení § 28 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

K odst. 1 – Stavby podle druhu a potřeby se vybavují výtahy určenými pro dopravu osob nebo osob a nákladů, určenými pro dopravu nákladů dále výtahy požárními a evakuačními. Konkrétní požadavky jsou stanoveny normami např. ČSN EN 81-50 ED.2 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů - Přezkoušení a zkoušky - Část 50: Konstrukční zásady, výpočty, přezkoušení a zkoušky výtahových komponent, ČSN EN 81-20 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů - Výtahy pro dopravu osob a nákladů - Část 20: Výtahy pro dopravu osob a osob a nákladů, ČSN EN 81-28 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů Výtahy pro dopravu osob a nákladů Část 28: Dálková nouzová signalizace u výtahů určených pro dopravu osob a osob a nákladů, ČSN EN 81-21+A1 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů Výtahy pro dopravu osob a nákladů Část 21: Nové výtahy pro dopravu osob a nákladů v existujících budovách, ČSN EN 81-3 + A1 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů Část 3: Elektrické a hydraulické malé nákladní výtahy, ČSN EN 81-31 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů Výtahy určené pouze pro dopravu nákladů Část 31: Výtahy pro dopravu nákladů s možností vstupu, ČSN EN 81-72 Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů - Zvláštní úprava výtahů určených pro dopravu osob a osob a nákladů Část 72: Požární výtahy, ČSN ISO 4190-1 Zřizování elektrických výtahů Část 1: Výtahy třídy I, II, III a VI.

K odst. 2 – Ustanovení stanoví požadavek na zajištění přístupu do prostor stavby občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností formou výtahů. Požadavek zajistí přístupnost těchto staveb pro všechny osoby bez rozdílu.

K odst. 3 – Ustanovení stanoví požadavek na přístupnost u staveb bytových domů a staveb ubytovacích zařízení, který je splněn zřízením výtahu ve stavbách bytových domů se vstupy do bytů v úrovni 4 a vyššího nadzemního podlaží nebo podkroví v téže úrovni a obdobně u staveb ubytovacího zařízení se vstupy do ubytovacích jednotek také v úrovni 4 a nadzemního podlaží nebo podkroví v téže úrovni. Dochází tak k sjednocení náhledu na přístupnost staveb u bydlení a staveb ubytovacích zařízení. Z tohoto ustanovení tak vyplývá, že pokud má stavba pro bydlení nebo stavby ubytovacího zařízení méně než 3 nadzemní podlaží, nemusí být výtah zřízen.

V případě změn staveb se postupuje podle ustanovení § 137 odst. 4 stavebního zákona, tj. pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nebo jiný veřejný zájem vylučují, požadavek na zřízení výtahu se neuplatní. Ve vazbě na stavby bytových domů odstavec 4 dále uvádí, u kterých prostor je třeba zajistit přístupnost.

K odst. 4 – V případě bytového domu s výtahem je nezbytné zajistit přístupnost do všech společných prostor a v případě bytového domu bez výtahu alespoň do jednoho podlaží, které slouží převážně k bydlení.

K odst. 5 – Výtah nebo zdvihací plošina zajišťující přístupnost, musí bát navrženy a provedeny tak, aby splňovaly požadavky na přístupnost. Požadavek se neuplatní u rodinných domů nebo u staveb pro rodinnou rekreaci, i kdyby měly zajištěnu přístupnost. Pro novostavby je určen výtah. Zdvihací plošina patří mezi strojní zařízení. Zdvihací plošina má nižší úroveň bezpečnosti oproti výtahu. Zdvihací plošinu lze aplikovat pouze ve vazbě na § 137 odst. 4 zákona.

K odst. 6 – Ustanovení řeší požadavky na pohyblivé schody, pohyblivé chodníky a pohyblivé rampy, pokud jsou v rámci záměru navrženy. Nejedná se o požadavek, který by stanovoval povinnost jejich zřízení.

§ 33 Výtahová, větrací a shozová šachta

Ustanovení § 34 vyhlášky provádí § 149 stavebního zákona, kterým se stanoví požadavky na bezpečnost a přístupnost při užívání. Navržený požadavek zajišťuje bezpečnost u výtahových, větracích a shozových šachet a vychází ze stávající právní úpravy, tj. ze znění ustanovení § 29 a 30 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

K odst. 1 a 2 – Z bezpečnostních důvodů je taxativně vymezeno, že ve větrací, ani ve svozové šachtě nesmí být umístěno žádné vedení (elektrické, plynové, vodovodní, kanalizační nebo datové), ani jiné technické zařízení, které přímo nesouvisí s provozem větrací nebo svozové šachty.

Ustanovení odstavce 1 je současně transpozičním ustanovením směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2014/33/EU ze dne 26. února 2014 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se výtahů a bezpečnostních komponent pro výtahy (přepracované znění) (32014L0033), které bylo dosud zajištěno vyhláškou č. 268/2009 Sb. Z důvodu zrušení tohoto právního předpisu bylo nutné zachovat povinnost ČR ke splnění této transpozice, která bude nově zajištěna tímto ustanovením.

K odst. 3 – Pokud je shoz šachty určen pro shoz odpadu, pak s odpadem musí být nakládáno bezpečně. A v souladu se zákonem o odpadech všechny části svozové šachty tedy i vhozový a čistící otvor, popřípadě vhozová kabina a prostor, v němž se soustřeďuje odpad, musí být navrženy tak, aby při požáru do ostatních částí stavby nemohl pronikat ani oheň ani kouř ani jiné emise například pach, prach a hluk. Proto z těchto důvodů musí mít šachta zajištěno trvalé účinné odvětrání.

K odst. 4 – Z hlediska bezpečnosti se stanoví, že vhozový otvor shozové šachty nesmí být situován v obytné nebo pobytové místnosti, a z důvodu zamezení pádu osob se také stanoví výška spodní hrany vozového otvoru.

§ 34 Ochrana proti pádu

Ustanovení § 35 vyhlášky provádí § 149 stavebního zákona, kterým se stanoví požadavky na bezpečnost a přístupnost při užívání, a vychází ze stávající právní úpravy, tj. vyhlášky č. 268/2009 Sb., tj. § 25 (Střechy), § 26 (Výplně otvorů), § 27 (Zábradlí) a § 31 (Předsazené části staveb a lodžie).

K odst. 1 a 2 – Předmětem těchto ustanovení je stanovení požadavků na zajištění ochrany osob proti pádu do hloubky. Ochrana proti pádu do hloubky formou zábradlí se nezřizuje v případech, pokud by zábradlí bránilo základnímu provozu, jako jsou například zásobovací rampy, dále v případech veřejně nepřístupných pochozích ploch, jsou-li naplněny rozměrové parametry otvorů zábrany nebo je-li vytvořen nepochozí bezpečnostní pás stanovené šířky podél jejího volného okraje.

K odst. 3 – Účelem navržené úpravy je stanovení úpravy proti pádu na plochách, kde hrozí zvýšené nebezpečí podklouznutí. Konkrétně se jedná zejména o intenzivně veřejnosti užívané pochozí plochy, kde se na povrchu pravidelně krátkodobě či nepravidelně dlouhodobě může vyskytovat souvislá vrstva vody, sněhu, ledu, námrazy, popřípadě jiných kapalných či pevných látek, jež činí povrch kluzkým (například. oleje a tuky).

K odst. 4 – Ustanovení stanoví požadavky pro případy, kdy je zábradlí či jiná zábrana součástí budovy přístupné osobám s omezenou schopností pohybu nebo orientace, a to prostřednictvím odkazu na normu. Odstavec stanoví požadavky pouze z pohledu přístupnosti. Požadavky na zábradlí pro pracoviště, tedy požadavky na zajištění bezpečnosti při práci, stanoví jiné právní předpisy.

K odst. 5 – Ustanovení specifikuje požadavky na okenní parapet, který nelze považovat za konstrukci shodnou s ochranným zábradlím, i přesto, že obě konstrukce primárně chrání osoby proti pádu do hloubky. Dále úprava stanovuje požadavek na minimální šířku parapetu v případech, kdy parapet není dostatečně vysoký, jak je požadováno pro ochranná zábradlí. Výška parapetu se měří od úrovně pochozí plochy, kdy pochozí plochou se rozumí podlaha místnosti ve stavbě.

§ 35 Protiskluznost

K odst. 1 až 3 – V ustanovení byly sjednoceny požadavky na protiskluznost uvedené v technických normách ČSN 74 4505 Podlahy. Společná ustanovení, ČSN 73 4130 Schodiště a šikmé rampy a požadavky z vyhlášky č. 268/2009 Sb. a vyhlášky č. 398/2009 Sb. Požadavky jsou detailně popsány v příloze č. 7 k této vyhlášce a jejich zapracováním přímo do textu této vyhlášky se zajistí jejich jednoznačný výklad při navrhování i při rozhodování.

K odst. 4 – Ustanovení stanoví požadavek na úpravu vnějších pochozích tak, aby na povrchu nedocházelo k zadržování vody a vzniku kaluží.

§ 36 Bezpečnost při údržbě stavby

Ustanovení stanoví požadavky na zajištění bezpečnosti při údržbě staveb. Jde o situace, kdy při návrhu budovy musí být uvažováno nejen s její realizací, ale i s její údržbou a užíváním, přičemž musí být vybavena tak, aby řádnou údržbu umožňovala. Například musí být navržena a provedena stavebně technická opatření, jako dostatečný počet kotvicích bodů nebo kotvicí systém k upevnění ochranných nebo záchytných konstrukcí umožňující bezpečný přístup a provádění prací ve výškách.

Další požadavky bezpečnosti vychází ze

Nahrávám...
Nahrávám...