Jednotlivé případy soudních rozhodnutí X.

6.16.11

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí X.

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

 NahoruŘízení před soudem: doručování

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 1 As 115/2011-168

Výrok:

 NahoruDoručení územního rozhodnutí

Žadateli o vydání územního rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou před soudem, je třeba vždy doručit vyrozumění dle § 34 odst. 2 s. ř. s. adresně, nikoliv jeho vyvěšením na úřední desku soudu dle § 42 odst. 4 s. ř. s. Doručení vyrozumění jeho vyvěšením na úřední desku je ve vztahu k takovémuto žadateli procesně neúčinné.

Skutkový stav:

 NahoruOdvolání proti rozhodnutí o umístění stavby

Dne 12. 6. 2007 podala společnost P., s. r. o. žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby – bytového domu. Úřad městské části P. žádosti vyhověl a dne 23. 10. 2007 vydal územní rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, která však byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného.

 NahoruŽaloba proti rozhodnutí

Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Městský soud vyzval žalobce, aby označili osoby, jimž by mohlo náležet postavení osoby zúčastněné na řízení. Žalobci ve svém podání označili za potenciální osoby zúčastněné na řízení vlastníky bytů v okolní zástavbě, aniž ovšem mezi ně zařadili i společnost P., coby žadatele o vydání územního rozhodnutí.

 NahoruSeznam osob pro vyrozumění

Osoby zúčastněné na řízení byly vyrozuměny o probíhajícím řízení a poučeny o tom, aby ve lhůtě do 15 dnů oznámily soudu, zda budou v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Součástí sdělení byl seznam osob, pro něž je vyrozumění určeno. V tomto seznamu nebyla uvedena společnost P. Vyrozumění bylo dle § 42 odst. 4 s. ř. s. doručeno pouze vyvěšením písemnosti na úřední desce městského soudu a současně i na elektronické úřední desce. Společnost P. nebyla městským soudem jednotlivě vyrozuměna o probíhajícím řízení a o možnosti uplatňovat v něm práva osoby zúčastněné na řízení. Celé řízení před městským soudem proběhlo bez účasti žadatele o územní rozhodnutí. Teprve po vyhlášení rozsudku, jímž městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, požádala zástupkyně společnosti P., aby jí bylo umožněno nahlédnout do soudního spisu. Městský soud doručil rozsudek zástupkyni žalobců a žalovanému.

Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalobců:

Společnost P. (dále jen "stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku městského soudu z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V ní namítá, že jakožto navrhovatelka stavby je osobou zúčastněnou na řízení. Městský soud v rozporu s § 34 odst. 2 s. ř. s. nevyrozuměl stěžovatelku o probíhajícím řízení a nevyzval ji ke sdělení, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatelka o probíhajícím řízení nevěděla, postupem soudu jí bylo odňato právo vyjadřovat se k probíhajícímu řízení, a tím současně došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

 NahoruProjednatelnost kasační stížnosti

Dle ustanovení § 102 s. ř. s. mohou kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu podat účastníci řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení. Osobě náleží postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. za splnění podmínky materiální a podmínky formální. Podmínka materiální je v případě stěžovatelky splněna, neboť zrušením správního rozhodnutí podle návrhu výroku soudu by mohla být přímo dotčena. Rozhodnutím žalovaného bylo stěžovatelce založeno právo umístit do území blíže specifikovanou stavbu. Zrušením tohoto rozhodnutí by jí bylo toto právo odňato. Formální podmínka v případě stěžovatelky naopak splněna nebyla, neboť se do řízení o žalobě až do okamžiku podání kasační stížnosti nepřihlásila jako osoba zúčastněná na řízení. Stěžovatelka tedy nebyla v řízení před městským soudem osobou zúčastněnou na řízení, a při restriktivním výkladu § 102 s. ř. s. by tedy ani nebyla oprávněna podat kasační stížnost proti rozsudku městského soudu, kterým byla přímo dotčena na svém právu.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

 NahoruSoud zjišťuje zúčastněné osoby

Podstatou argumentace stěžovatelky je, že nebyla o řízení před městským soudem řádně vyrozuměna. Proto také nesplnila formální podmínku svého účastenství. Při posuzování této otázky NSS interpretoval soudní řád správní se zřetelem na ústavní principy. NSS konstantně judikuje, že aplikace § 34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Pokud krajský soud nevyrozumí o probíhajícím soudním řízení účastníka předcházejícího správního řízení odlišného od žalobce, postupuje v rozporu se zákonem a dopouští se vady řízení.

 NahoruDoručování vyrozumění

Městský soud v daném případě vyrozuměl osoby, u nichž přichází v úvahu postavení osoby zúčastněné na řízení, o probíhajícím řízení ve smyslu § 34 odst. 2 s. ř. s. vyvěšením oznámení na úřední desce soudu dle § 42 odst. 3 s. ř. s. Toto vyrozumění se vztahuje nejen na osoby výslovně uvedené v příloze k tomuto oznámení, ale i na všechny další osoby, které se potenciálně mohou stát osobami zúčastněnými na řízení. Podmínkám, za nichž lze přistoupit k doručování osobám zúčastněným na řízení vyvěšením na úřední desce, se NSS detailně věnoval v rozsudku ze dne 5. 8. 2010, č. j. 7 Afs 6/2010-201. Jedním z kritérií, při jehož naplnění lze aplikovat § 42 odst. 4 s. ř. s. je neúměrnost doručování při běžném způsobu, tj. nepoměr mezi náklady doručování v širším smyslu (nejen náklady finančními, ale také časovými, administrativními a náklady v podobě zvýšeného rizika chyb při doručování a s tím spojených procesních důsledků atd.) a zájmem na tom, aby každé osobě zúčastněné na řízení bylo zaručeno, že se do její dispoziční sféry dostanou písemnosti mající význam pro řízení. Důvodem této neúměrnosti může být např. velký počet adresátů. Dalším kritériem je pak nemožnost doručování, např. proto, že adresáty nelze jednotlivě určit. Zákonodárce v § 42 odst. 4 s. ř. s. nedefinoval, co lze rozumět pod pojmem "velký počet osob zúčastněných na řízení“. Podle NSS však konkrétní počet ani určit nelze, neboť neúměrnost běžného způsobu doručování pro velký počet adresátů se musí vždy posuzovat ve vztahu k předmětu řízení a dále ve vztahu ke konkrétnímu postavení osob zúčastněných na řízení. Toto ustanovení je třeba vždy interpretovat v souladu se smyslem institutu osob zúčastněných na řízení, a je tedy třeba chránit procesní práva těchto osob, mimo jiné jim umožnit fakticky se seznámit s vyrozuměním o probíhajícím řízení. Je přitom nepochybné, že při doručování podle § 42 odst. 1 s. ř. s. jsou faktické možnosti adresáta se s doručovanou písemností seznámit mnohem vyšší než při doručování vyvěšením na úřední desce soudu. Z důvodu ochrany procesních práv osob zúčastněných na řízení je proto třeba využívat postupu podle ust. § 42 odst. 4 s. ř. s. obezřetně a zpravidla jen v těch případech, kdy by snaha doručit každému účastníkovi řízení vedla s velkou pravděpodobností k podstatnému prodloužení jeho délky či dokonce skončení řízení fakticky znemožnila nebo kdy by doručování jednotlivým osobám zúčastněným na řízení bylo sice technicky bezproblémové a v reálném čase proveditelné, avšak neúměrně finančně náročné.

 NahoruDoručení hlavnímu účastníkovi řízení

NSS dospěl k závěru, že postup dle § 42 odst. 3 s. ř. s. nebyl na stěžovatelku v dané věci aplikovatelný. Stěžovatelka byla tzv. hlavním účastníkem územního řízení (§ 27 odst. 1 a 3 správního řádu), neboť územní řízení se vedlo o její žádosti. Soud uzavírá, že žadateli o vydání územního rozhodnutí (tzv. hlavnímu účastníkovi správního řízení) je třeba doručit vyrozumění dle § 34 odst. 2 s. ř. s. adresně, nikoliv jeho vyvěšením na úřední desku soudu dle § 42 odst. 4 s. ř. s. Doručení vyrozumění jeho vyvěšením na úřední desku tedy bylo ve vztahu ke stěžovatelce procesně neúčinné. Tento závěr není v rozporu se zásadou procesní rovnosti. S osobami zúčastněnými na řízení je možné a někdy dokonce nutné zacházet odlišně, jestliže se tak děje na základě objektivních kritérií a z racionálních důvodů. Rozlišování osob zúčastněných na řízení pro účely doručování vyrozumění dle § 34 odst. 2 s. ř. s. dle toho, zda se jedná o tzv. hlavního účastníka správního řízení, je založeno na objektivním kritériu. Současně se jedná o rozlišování racionální. Hlavním účastníkům správního řízení správní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti anebo závazně určuje, že určitá práva mají či nemají. Proto u těchto hlavních účastníků zájem na tom, aby se jim s určitostí dostaly do dispoziční sféry písemnosti významné pro uplatňování jejich práv v řízení, musí nutně převážit nad zájmem na rychlosti a hospodárnosti soudního řízení správního.

 NahoruVyrozumění o soudním řízení

Stěžovatelka tedy nemohla naplnit formální podmínku potřebnou pro to, aby jí v řízení před městským soudem náleželo postavení osoby zúčastněné na řízení, v příčinné souvislosti s procesní vadou městského soudu. Ten ji totiž řádně nevyrozuměl o probíhajícím soudním řízení a nevyzval ji, aby soudu sdělila, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Pokud by za této situace odmítl NSS kasační stížnost stěžovatelky proto, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou, dopustil by se tímto formalistickým postupem nespravedlivého rozhodnutí.

 NahoruVčasnost kasační stížnosti

Dle ustanovení § 34 odst. 3 s. ř. s. se osobě zúčastněné na řízení doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Lhůta pro podání kasační stížnosti činí dva týdny od doručení rozhodnutí. Osobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout (§ 106 odst. 2 s. ř. s.).

Městský soud doručil rozsudek dne 11. 7. 2011 žalobcům, resp. jejich zástupkyni, a dne 4. 7. 2011 žalovanému. Stěžovatelce soud rozsudek nedoručoval. Kasační stížnost stěžovatelky byla podána osobně na podatelnu městského soudu dne 4. 8. 2011. Z Potvrzení o doručení do datové schránky, které stěžovatelka předložila NSS, plyne, že jí byl dne 28. 7. 2011 městským soudem doručen anonymizovaný rozsudek. Ze spisu městského soudu pak NSS zjistil, že dne 20. 7. 2011 podala stěžovatelka u městského soudu žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jíž se dožadovala zaslání předmětného rozsudku. Městský soud této žádosti vyhověl a dne 27. 7. 2011 vložil do datové schránky stěžovatelky anonymizovaný rozsudek. Je tedy nesporné, že stěžovatelce byl dne 28. 7. 2011 doručen kasační stížností napadený rozsudek, a to v anonymizované podobě, na základě její žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb.

Jelikož stěžovatelka formálně nebyla osobou zúčastněnou na řízení, nenáleželo jí právo na doručení rozhodnutí, jímž se řízení před městským soudem skončilo. Doručení rozsudku na základě žádosti stěžovatelky dle zákona č. 106/1999 Sb. nelze považovat za doručení procesně účinné v tom smyslu, že by zakládalo běh jakékoliv procesněprávní lhůty, zde lhůty pro podání kasační stížnosti. Při doručování rozsudku městský soud nejednal v tomto případě ve sféře výkonu soudní moci, nýbrž ve sféře výkonu státní správy soudnictví. Jelikož stěžovatelce nebyl napadený rozsudek doručován procesně účinným způsobem dle soudního řádu správního, nemůže se lhůta pro podání kasační stížnosti stěžovatelkou odvíjet od okamžiku, kdy jí byl rozsudek doručen (§ 106 odst. 2 věta první s. ř. s.). Na věc proto dopadá věta druhá § 106 odst. 2 s. ř. s., která míří právě na případy, kdy rozhodnutí nebylo doručeno osobě zúčastněné na řízení. V takovém případě se běh lhůty pro podání kasační stížnosti odvíjí "opomenuté“ osobě zúčastněné na řízení od okamžiku doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků.

Napadený rozsudek byl vyhlášen při jednání soudu dne 13. 4. 2011. Nadiktovaný protokol o jednání byl přepsán dne 13. 4. 2011. Dne 3. 5. 2011 byla městskému soudu doručena žádost zástupkyně stěžovatelky o povolení nahlížet do spisu. Městský soud sdělil zástupkyni stěžovatelky, že může do spisu nahlédnout, což učinila dne 3. 6. 2011. Rozsudek byl písemně vyhotoven dne 30. 6. 2011, kdy byl současně udělen pokyn k jeho doručení účastníkům řízení. Z obsahu soudního spisu plyne, že nejpozději po vynesení rozsudku městského soudu, avšak ještě před ukončením řízení před městským soudem (tj. do nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě) se stěžovatelka dozvěděla o tom, že městský soud vede řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. V této fázi řízení nahlížela do spisu. Pokud by tedy stěžovatelka byla dostatečně bdělá při ochraně svých práv, mohla by se v tomto okamžiku přihlásit do řízení jako osoba zúčastněná. Nebránilo by tomu marné uplynutí lhůty dle § 34 odst. 2 s. ř. s., neboť s ohledem na procesně neúčinné doručení oznámení nezačala stěžovatelce plynout žádná lhůta pro sdělení, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Za těchto podmínek by se stěžovatelka přihlásila do řízení jako osoba zúčastněná z vlastní iniciativy, nikoliv na výzvu soudu, a proto by splnění formální podmínky dle § 34 odst. 2 s. ř. s. nebylo podrobeno zkoumání, zda se jedná o úkon včasný či opožděný.

Nelze stěžovatelce klást k tíži, že se v situaci, kdy již byl vyhlášen rozsudek městského soudu a čekalo se na jeho písemné vyhotovení a doručení, nepřihlásila do řízení z vlastní iniciativy jako osoba zúčastněná. V této fázi by totiž již fakticky nemohla uplatnit svá stěžejní práva týkající se vlastního předmětu řízení, tj. právo předkládat písemná vyjádření, požádat u jednání soudu o udělení slova. NSS ostatně uvedl, že i za této situace byla stěžovatelka oprávněna podat kasační stížnost. Pokud NSS posuzuje otázku včasnosti podání kasační stížnosti, musí na stěžovatelku vztáhnout § 106 odst. 2 větu druhou s. ř. s. Stěžovatelka totiž uplatňuje práva osoby zúčastněné na řízení teprve po vydání rozhodnutí, a to podáním kasační stížnosti. Stěžovatelka se ještě před doručením rozsudku účastníkům řízení před městským soudem dozvěděla, že předmětem řízení je rozhodnutí o umístění stavby vydané k její žádosti a že ve věci již byl vyhlášen rozsudek. Současně jí bylo umožněno nahlížet do spisu. S ohledem na konkrétní okolnosti tohoto specifického případu není nepřiměřenou zátěží klást na stěžovatelku požadavek, aby sama iniciativně u městského soudu průběžně zjišťovala, zda byl rozsudek vypraven k doručení účastníkům a kdy byl doručen poslednímu z nich. Byla-li by stěžovatelka dostatečně bdělá, mohla bez větších obtíží zjistit, kdy jí počala plynout lhůta pro podání kasační stížnosti, a podat pak třebas jen blanketní kasační stížnost.

Rozsudek městského soudu byl doručen poslednímu z účastníků dne 11. 7. 2011. Od tohoto okamžiku se odvozuje běh lhůty pro podání kasační stížnosti stěžovatelkou. Lhůta pro podání kasační stížnosti tedy uplynula dne 25. 7. 2011. Stěžovatelka podala kasační stížnost až dne 4. 8. 2011, a proto se jedná o kasační stížnost opožděnou.

 Nahoru Stavební zákon: námitky proti provádění stavby; pravomoc autorizovaného inspektora; důsledky zrušení certifikátu autorizovaného inspektora

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2011, č. j. 30 A 13/2011-46

Výrok:

 NahoruPravomoc autorizovaného inspektora

I. Autorizovaný inspektor není oprávněn rozhodovat o tom, zda tu kterou námitku vypořádal, a odstranil tak rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, či zda je to vůbec námitka vhodná (přiléhavá) k vypořádání. Vypořádáním námitek v kontextu § 117 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 je třeba rozumět takový výstup, na jehož základě všechny námitky (i absurdní) zcela odpadnou a po jejich vypořádání nastane naprosto bezkonfliktní stav.

 NahoruNámitky proti provádění stavby

II. Pod pojmem "námitky proti provádění stavby“ uvedeným v § 117 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 je třeba rozumět všechny námitky uplatněné v souvislosti s povolováním stavby, a nelze je proto omezovat jen na námitky související toliko s přímým prováděním stavby, tedy se stavebními pracemi na ní.

 NahoruZrušení certifikátu autorizovaného inspektora

III. Po zrušení certifikátu autorizovaného inspektora se stane předmětná stavba, je-li v té době již zahájena, stavbou nepovolenou. V tom případě musí být projednána stavebním úřadem v řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006, neboť autorizovaný inspektor k tomu pravomoc nemá.

Skutkový stav:

 NahoruCertifikát pro stavbu

Žalovaný (autorizovaný inspektor) vydal certifikát pro stavbu. Tímto certifikátem stvrdil, že ověřil projektovou dokumentaci stavby a připojené podklady k ní z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona a že stavba může být podle této dokumentace provedena.

 NahoruVypořádání s námitkami

Certifikát vydaný žalovaným napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu, v níž mimo jiné namítala, že se žalovaný nevypořádal zákonným způsobem s jejími námitkami. Ty zaslala žalovanému doporučeným dopisem, žalovaný je se žalobkyní projednal dne 19. 10. 2010. Nesouhlasila však se způsobem, jakým to učinil, což podle ní žalovaný při vydání certifikátu zcela pominul. Její údajný souhlas s projednáním námitek žalovaný dokladoval pouze svými osobními závěry a přílohou k jednání ze dne 19. 10. 2010 s podpisy zúčastněných. Na straně zápisu opatřené podpisy zúčastněných ale není uvedeno, že by tito s vypořádáním námitek souhlasili.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že není správním orgánem a že certifikát nespadá do oblasti správního řízení. Na základě smlouvy o výkonu činnosti autorizovaného inspektora provedl kontrolu projektové dokumentace pro oznámení stavby ve zkráceném stavebním řízení podle § 117 stavebního zákona, projednal s osobami, jež by byly účastníky stavebního řízení, jimi uplatněné námitky proti stavbě a vydal certifikát. Zdůraznil, že ani jedna z uplatněných připomínek se netýkala provádění stavby. Krom toho se podle § 114 odst. 2 stavebního zákona k námitkám účastníků řízení, které mohly být uplatněny při územním řízení, nepřihlíží. Žalovaný dále uvedl, že při projednání uplatněných námitek byly tyto účastníkům řízení vysvětleny, a na závěrečný dotaz, zda s uvedeným řešením připomínek souhlasí a zda mají jiné připomínky k provádění stavby, které by měly negativní vliv na dotčení jejich vlastnického práva, byla odpověď účastníků řízení negativní. Dále byli účastníci řízení informováni, že s takto vysvětlenými připomínkami, které budou přílohou certifikátu, bude certifikát vydán.

Krajský soud certifikát vydaný žalovaným zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

Žalobkyně brojila zejména proti tomu, že se žalovaný nevypořádal s jejími námitkami proti stavbě zákonným způsobem, respektive že vzhledem k nim neměl být certifikát ani oznamován stavebnímu úřadu. Krajský soud těmto námitkám přisvědčil.

 NahoruProjednání námitek

Soud předně zjistil, že se žalobkyně spolu s J. K. vyjádřila k předmětné stavbě dopisem na základě výzvy žalovaného, v němž uvedla celkem 8 námitek, které poté žalovaný projednal se žalobkyní při jednání. Zápis z něho je součástí certifikátu, listina na straně 140 je označena jako "Příloha záznamu z jednání ve věci vypořádání připomínek dle § 117 stavebního zákona, [...] ve věci zakázky HK – T. – Garáže, k. ú. T. na parcele [...]“. Z konstatace uvedeného záznamu a jeho samostatné přílohy je tak zřejmé, že záznam nebyl sepsán přímo při projednávání námitek a za účasti žalobkyně, která by ho mohla korigovat, nýbrž až dodatečně. Na zmíněné příloze jsou tak uvedeni a podepsáni účastníci, kteří svými podpisy pouze stvrdili svoji účast na jednání, nic více. Na závěry žalovaného reagovat nemohli, takže ty byly formulovány jen z pohledu žalovaného samotného. Právě na tento postup reagovala žalobkyně slovy "údajný souhlas dokladoval pouze svými osobními závěry a přílohou k jednání s podpisy zúčastněných“. A trvala na tom, že se způsobem, jakým žalovaný vypořádal její námitky, nesouhlasila a že to není patrné ani z prezenční listiny. K tomu je třeba předně uvést, že inspektor musí při vypořádávání námitek osob, které by byly účastníky stavebního řízení, postupovat podle § 117 odst. 4 stavebního zákona. V konfrontaci tohoto zákonného ustanovení a způsobu projednání námitek žalobkyně dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný postupoval v rozporu s tímto ustanovením. Jednoznačně z něho totiž plyne, že inspektor není oprávněn rozhodovat sám o tom, zda tu kterou námitku vypořádal, a odstranil tak rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, či zda je to vůbec námitka vhodná k vypořádání, když o ní již bylo rozhodnuto v jiném řízení, nebo zda jde o námitku absurdní, a proto se jí snad již ani není třeba zabývat. Právě proto je také v § 117 odst. 4 stavebního zákona stanoveno, že vypořádání námitek podle jeho § 114, tedy včetně těch, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, zajistí stavební úřad, a nikoliv inspektor, v dané věci žalovaný, jak se chybně stalo.

 NahoruVypořádání námitek

Vypořádáním námitek v daném kontextu totiž krajský soud rozumí takový výstup, na jehož základě všechny námitky zcela odpadnou a po jejich projednání nastane naprosto bezkonfliktní stav. A o tom nemá žalovaný žádný důkaz, jako např. písemné zpětvzetí námitek či prohlášení žalobkyně o tom, že na podaných námitkách nadále netrvá. Vzhledem k výše uvedenému skutkovému stavu a žalobnímu tvrzení ovšem nezbývá než konstatovat, že vzdor jednoznačnému znění § 117 odst. 4 stavebního zákona si žalovaný řešil věc po svém. Inspektoři si však musí uvědomit, že mohou dělat jen to, k čemu je § 117 stavebního zákona zmocňuje, a dodržovat jím stanovené postupy. V konečném řešení musí jít o naprostou shodu mezi stavebníkem a případnými účastníky stavebního řízení.

 NahoruCertifikát s vadami

Je tak možno shrnout, že napadený certifikát není vzhledem k výše uvedenému výsledkem zákonných postupů. Certifikát s takovými vadami neměl být stavebnímu úřadu vůbec oznamován. Důsledky s tím spojené (možnost provedení stavby na základě nezákonného aktu) se pak příčí nejen koncepci povolování staveb podle stavebního zákona (jen na základě řádného povolení, je-li třeba), ale i obecným právním zásadám vůbec (nelze schvalovat protiprávní jednání). Krajskému soudu tak nezbylo, než konstatovat, že k oznámení stavebníka připojený certifikát vznikl nezákonným způsobem – postupem, při němž došlo k podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se neztotožňuje rovněž s tvrzením žalovaného, že by se pojem "námitky proti provádění stavby“ uvedený v § 117 odst. 4 stavebního zákona týkal pouze námitek ohledně realizace stavby, krátce řečeno jen těch, které by souvisely s vlastním prováděním stavby, se stavebními pracemi na stavbě. To proto, že by tento zužující výklad krátil uvedené osoby v jejich právech při ochraně jejich subjektivních veřejných práv oproti stavu, kdy by byla tatáž stavba projednávána ve stavebním řízení. Takový výklad má krajský soud z hlediska ústavní konformity za zcela nepřijatelný.

Řízení před soudem: možnost krajského soudu odchýlit se od judikatury Nejvyššího správního soudu

Stavební řízení: účastníci řízení; souhlas orgánu státní správy lesů

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 1 As 6/2011-347

Výrok:

I. Krajský soud se může odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s.ř.s.) a jestliže svůj odlišný právní názor podepře komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak krajský soud zaujetím odlišného právního názoru neporuší § 12 s. ř.s.

 NahoruÚčastníci řízení

II. Taxativní výčet účastníků stavebního řízení obsažený v § 109 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 má za následek vyloučení obecné definice účastníků řízení obsažené v § 27 správního řádu z roku 2004. Nemá však za následek vyloučení zvláštních ustanovení o účastenství v řízení, která nejsou v přímém rozporu s definicí účastníků stavebního řízení. Ustanovení § 109 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 a § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je proto možné aplikovat souběžně.

 NahoruSouhlas orgánu státní správy

III. Souhlas orgánu státní správy lesů s dotčením pozemků v ochranném pásmu lesa (§ 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích) je nezbytným podkladem stavebního řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o lesích. Nestačí, byl-li souhlas udělen již pro účely územního řízení.

Skutkový stav:

 NahoruŽádost o stavební povolení

ŘSD ČR (dále jen "osoba zúčastněná na řízení“) podalo u žalovaného žádost o stavební povolení pro stavbu "Dálnice D 8, stavba 0805 L. – Ř., část D "most D.“. Zahájení řízení bylo žalovaným oznámeno formou veřejné vyhlášky. Žalovanému následně došlo oznámení žalobce b), že hodlá vystupovat ve stavebním řízení jako účastník, a to na základě § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Následně doručil žalobce b) žalovanému písemné námitky proti vydání stavebního povolení. Žalobce a) oznámil žalovanému svoji účast v řízení, ovšem v průběhu řízení nevznesl žádné námitky. Žalovaný vydal stavební povolení, ve kterém rozhodl i o námitkách žalobce b).

Oba žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného rozklad. Ministr dopravy shora označeným rozhodnutím rozklady zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

 NahoruNapadnutí rozhodnutí

Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného samostatnými žalobami. Městský soud spojil obě věci ke společnému projednání, neboť se týkají téhož správního rozhodnutí. Soud se nejprve zabýval aktivní žalobní legitimací obou žalobců a dospěl k závěru, že je dána. Přesto však usoudil, že žalobcům nenáleželo dle platné právní úpravy postavení účastníků stavebního řízení a bylo jim přiznáno správními orgány nad rámec zákona. Soud k tomu nejprve poznamenal, že Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (publ. pod č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen "Aarhuská úmluva“) ani směrnice EIA (85/337/EHS, ve znění směrnice 97/11/ES a směrnice 2003/35/ES) nejsou přímo závazné. Vnitrostátní úprava nicméně respektuje rámec pro přiznání postavení účastníka řízení při rozhodovacích procesech týkajících se životního prostředí, vymezený těmito prameny práva. Ty obsahují požadavek přístupu veřejnosti do povolovacího řízení v co nejranější fázi, což je v podmínkách české právní úpravy územního řízení.

 NahoruOkruh účastníků stavebního řízení

Soud je toho názoru, že okruh účastníků stavebního řízení je vymezen v § 109 stavebního zákona oproti obecnému vymezení účastníků v § 27 správního řádu jinak, a to taxativním výčtem subjektů disponujících určitým hmotným právem. Poukazuje přitom na úpravu účastenství v územním řízení obsaženou v § 85 stavebního zákona, dle níž jsou účastníky i osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis. Odlišení okruhu účastníků územního a stavebního řízení má své opodstatnění v tom, že předmět těchto řízení je rozdílný. Z platné právní úpravy nelze pro stavební řízení dovodit, že by jeho předmětem byly otázky týkající se přímo životního prostředí, ochrany přírody a krajiny apod., ačkoliv samozřejmě obecně platí, že každá stavební činnost má svým způsobem vliv na životní prostředí. Účast veřejnosti ve stavebním řízení tudíž nemůže být opodstatněna tvrzením, že jsou v tomto typu řízení řešeny otázky související s ochranou životního prostředí. Nehledě na to, § 114 stavebního zákona omezuje okruh námitek přípustných ve stavebním řízení na tvrzení o dotčení věcných práv k nemovitostem. Občanská sdružení ovšem těmito právy nedisponují.

 NahoruEnvironmentální rozhodování

Nový stavební zákon přinesl dle městského soudu změnu v tom, že posunul environmentální rozhodování do ranějších fází povolovacího procesu, který má několik etap. O tom ostatně svědčí i změna vymezení okruhu účastníků stavebního řízení oproti § 59 odst. 1 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb. (starý stavební zákon). Ponechání či naopak vypuštění určité kategorie účastníků stavebního řízení v novém stavebním zákoně oproti předchozí úpravě nelze chápat jako formulační rozmar zákonodárce, ale jako nastolení nové restriktivní konstrukce, kterou nová úprava sleduje. Jejím cílem je zajistit účast veřejnosti již ve fázích počátečních, kde může být účinná, a naopak vyloučit ji tam, kde opodstatnění postrádá. Odlišná konstrukce účastenství v územním a stavebním řízení odpovídá konstrukci účastníků stavebního a kolaudačního řízení dle starého stavebního zákona. NSS se v rozsudku čj. 7 As 29/2003-78 vyslovil v tom směru, že § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nezakládá občanským sdružením účastenství v kolaudačním řízení. To potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 114/05. Zcela obdobný vztah je i mezi § 109 stavebního zákona a § 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Městský soud proto posoudil obě žaloby jako nedůvodné.

 NahoruPřezkum rozhodnutí

Žalobce b) se žalobou domáhal přezkumu rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů stanovených § 26 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Soud s poukazem na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS dovodil, že se jedná o rozhodnutí, které je způsobilé být předmětem samostatného soudního přezkumu. Jeho zákonnost proto nemůže být posuzována v rámci soudního přezkumu stavebního povolení.

Dalším z rozhodnutí, jehož přezkumu se žalobce b) domáhal, je rozhodnutí Správy CHKO Č. s. o udělení výjimky dle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů stanovených § 49 odst. 1 a § 50 odst. 2 tohoto zákona. Rovněž toto rozhodnutí podléhá dle městského soudu samostatnému soudnímu přezkumu. Stejně tak další rozhodnutí o udělení výjimky dle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů stanovených § 49 odst. 1 a § 50 odst. 2 tohoto zákona, které vydalo Ministerstvo ŽP, bylo přezkoumáno městským soudem v samostatném řízení. I toto rozhodnutí bylo rozsudkem zrušeno. Skutečnost, že obě rozhodnutí o udělení výjimky byla zrušena, není z pohledu zákonnosti stavebního povolení relevantní, neboť soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Obě rozhodnutí byla zrušena soudem až poté, co stavební povolení nabylo právní moci. Ze stejného důvodu je bez významu, že po vydání stavebního povolení bylo Krajským soudem v Ú n. L. zrušeno i územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby.

Žalobce b) konečně namítal, že nebyl vydán jako podklad pro stavební řízení souhlas dle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ačkoliv některé pozemky, na nichž má být dálnice postavena, se nacházejí v pásmu 50 m od okraje lesa. Městský soud považuje i tento žalobní bod za nedůvodný, neboť žádné ustanovení zákona nezakládá příslušnost konkrétního správního orgánu vydat souhlas k vydání rozhodnutí o povolení stavby v okruhu do 50 m od okraje lesa. Ustanovení § 14 odst. 2 věty druhé lesního zákona se vztahuje jen na umísťování staveb. Souhlas dle lesního zákona by byl nezbytným podkladem stavebního povolení jen tehdy, pokud by jím byl dotčen zájem chráněný lesním zákonem. Takovou argumentaci však žalobce nevznesl a nepředložil důvody, pro které by neměl postačovat souhlas vydaný dle § 14 odst. 2 věty druhé lesního zákona pro územní řízení.

 NahoruKasační stížnost

Žalobce b) (dále jen "stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Napadá především právní názor městského soudu, dle něhož se § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny neuplatní při určování okruhu účastníků stavebního řízení. Stěžovatel je toho názoru, že je možné souběžně užít § 109 stavebního zákona a § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. I kdyby byl shledán mezi těmito normami konflikt, je třeba aplikovat přednostně § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny jako pravidlo zvláštní. Analogie s úpravou účastenství v kolaudačním řízení nemůže dle stěžovatele obstát. Neúčast občanských sdružení v kolaudačním řízení totiž plyne z povahy předmětu tohoto typu řízení. NSS v rozsudku čj. 7 As 7/2009-88 naznačil, že účast občanských sdružení v kolaudačním řízení není vyloučena. Výklad zastávaný stěžovatelem nemůže být zpochybněn ani § 114 stavebního zákona. Účastenství v řízení nelze redukovat pouze na oprávnění podat námitky. Účastník řízení má totiž jiné možnosti, jak ovlivnit výsledek správního řízení, a to např. prostřednictvím § 36 správního řádu. Krom toho, napadnout obsah závazných stanovisek vydaných pro stavební řízení, např. dle § 12 a § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny, není možné jinak než prostřednictvím účasti v samotném stavebním řízení.

 NahoruProjekt ozelenění stavby

Stěžovatel dále zpochybňuje tezi městského soudu, že ve stavebním řízení nejsou řešeny žádné otázky související s ochranou přírody a krajiny. U rozsáhlých staveb je totiž ve stavebním řízení posuzována řada otázek týkajících se této oblasti, které nebylo možno vypořádat v územním řízení. Konkrétní způsob provedení stavby může být významný z hlediska…