2.2.75
Územní systém ekologické stability
Mgr. Martina Pavelková
S pojmem územní systém ekologické stability se mnozí setkávají poměrně pravidelně, ať už jako projektanti, investoři, vlastníci dotčených pozemků nebo kdokoliv jiný, kdo určitým způsobem pracuje s územně plánovací dokumentací.
Základní právní rámec územního systému ekologické stability je obsažen v zákoně o ochraně přírody a krajiny (dále jen "ZOPK"). Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je územní systém ekologické stability (dále jen "ÚSES") vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Ust. § 4 odst. 1 ZOPK zakotvuje, že vymezení systému ekologické stability provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány dalšími, zajišťujícími ochranu jednotlivých složek životního prostředí. Co do podrobností vymezení ÚSES zákon odkazuje na prováděcí vyhlášku č. 395/1992 Sb., která stanoví, že ÚSES na místní, regionální i nadregionální úrovni je vymezován prostřednictvím tzv. plánů. Původně podle právní úpravy platné do roku 1992 zpracovávaly orgány ochrany přírody tzv. generely systémů ekologické stability, jejichž charakter byl převážně koncepční, čemuž odpovídá i jejich nízká podrobnost. V praxi jsou platné územně plánovací dokumentace však poměrně často pořízeny právě na podkladě těchto generelů, což může být kvůli jejich vysoké obecnosti u konkrétních opatření a omezení v krajině značně problematické. Plány ÚSES jsou podkladem projektů ÚSES, které představují již podrobnou dokumentaci kroků směřujících k realizaci ÚSES a jsou nezbytným podkladem pro pozemkové úpravy.
V souvislosti s územním systémem ekologické stability je v každém případě potřeba si uvědomit rozdíl mezi jednotlivými fázemi, a to konkrétně mezi jeho existencí, jeho vymezováním a jeho vytvářením. ÚSES jako takový existuje ve smyslu jeho definice dle ZOPK, aniž by musel být jakýmkoliv způsobem, pro nějž právo stanoví určitou formu, vymezován. ZOPK však, aby mohlo dojít k jeho účinné právní ochraně, předpokládá jeho vymezení i formálně-právním způsobem, a to v podobě již zmíněných plánů. Ty by měly samozřejmě co nejvíce odpovídat skutečnému stavu krajiny, a reflektovat veškerá její lokální specifika, včetně případných návrhů na zachování či zlepšení ÚSES. Samotné vymezení, kromě obecné povinnosti vlastníků pozemků tvořících ÚSES jej chránit, která se tímto stává územně určitou a tedy i vymahatelnou, však nestačí na to, aby příslušné orgány mohly aktivně činit kroky pro jeho zlepšování, a v případě nefunkčního ÚSES pro jeho vytváření. Zákon totiž rozlišuje pojem vytváření od vymezování, přičemž vytváření může probíhat na základě projektů dle ust. § 4 vyhlášky č. 395/1992 Sb., které jsou schvalovány formou územního rozhodnutí dle stavebního zákona. Dílčí doplnění systému ekologické stability mohou probíhat tzv. opatřeními dle ust. § 6 vyhlášky č. 395/1992 Sb., jedná se však o opatření jednoduchá a ve vztahu k jiným veřejným a soukromým zájmům zcela nekonfliktní. V květnu 2017 publikovalo Ministerstvo životního prostředí ve věstníku Metodiku vymezování ÚSES, která je dostupná na: https://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/vestnik_2017/$FILE/SOTPR_Priloha_Vestnik_Kveten_170609.pdf .
Uvedené plány a projekty, jejichž rámec je stanoven ZOPK ve smyslu citované prováděcí vyhlášky, však nemají vůči třetím osobám právní účinky, protože nejsou projednávány v režimu, ve kterém by byla zajištěna účast veřejnosti.…
