dnes je 30.6.2022

Input:

Obecné zásady provádění protiradonové izolace

10.2.2012, Zdroj: Verlag Dashöfer

6.4.2.2
Obecné zásady provádění protiradonové izolace

Požadavky na provedení protiradonové izolace při určitém radonovém riziku a druhu konstrukce jsme uvedli při uvedení požadavků ČSN 73 0601. Konkrétní podoba řešení izolace závisí na postupu realizace podzemí objektu. V principu jsou možné dva pracovní postupy:

  • Na připravenou podkladní betonovou konstrukci se položí vodorovná izolace, která se zakryje vhodnou ochranou. Následuje postavení obvodových suterénních stěn, na něž se z vnější strany umístí svislá izolace. Spojení svislé a vodorovné izolace se řeší tzv. zpětným spojem. Následně se provede ochrana svislé izolace. Tento postup se nejčastěji uplatňuje v podmínkách zemní vlhkosti a gravitační vody.

  • Nejprve se vytvoří podkladní vana, jejíž dno je většinou betonové a stěny z plných, ostře pálených cihel (v tloušťce od 65 mm do 150 mm v závislosti na výšce stěn). Zdí se na cementovou maltu. Následně se na vnitřní stranu podkladní vany položí vodorovná i svislá izolace. Svislá nosná konstrukce stavby se realizuje následně. Bude-li tvořena monolitickým železobetonem, musí být izolační povlak před kladením výztuže a betonáží spolehlivě chráněn (např. pomocí polotuhých plastových desek). Tato varianta se nejčastěji volí při zakládání objektů pod hladinou spodní vody.

Tvar izolovaných ploch má být co nejjednodušší, pokud možno bez prostupů a dilatačních spár a s co nejmenším počtem rohů, koutů a takových tvarů, které vyžadují velký počet etapových spojů. Podklad pod protiradonovou izolaci musí splňovat navíc podmínky stanovené výrobcem izolace (např. na vlhkost, drsnost atd.). Podkladní betony by měly být provedeny v nejmenší tloušťce 100 mm a s celoplošným vyztužením sítí či rozptýlenou výztuží. Je-li nutno pod podkladní betony umístit drenážní vrstvu, musí být odvětrána do exteriéru. Podklady pro izolaci musí být dohotoveny s takovým časovým předstihem, aby byly dostatečně vyzrálé a kvalitou povrchu odpovídaly předepsaným požadavkům. Musí být osazena případná prostupující tělesa (ochranné průchodky atd.), k nimž se bude izolace připojovat. Průchodky musí být vytvořeny z vhodných materiálů, aby nesnižovaly životnost izolační bariéry. Svou konstrukcí musí odpovídat použitému druhu izolačního materiálu, stavební konstrukci a způsobu napojení.

Protiradonová izolace se klade v celé ploše kontaktní konstrukce. Doporučuje se její celoplošné přilepení (přitavení) k podkladní konstrukci. Redukuje to významně možnost transportu radonu neodvětranou vzduchovou mezerou mezi podkladní konstrukcí a vlastní izolací.

Protiradonová izolace musí být celistvá a spojitá v celé ploše kontaktní konstrukce. Celistvosti se dosahuje zejména realizací vzduchotěsných spojů a prostupů. Těsnost spojů provedených pouze prostřednictvím samolepících pásků je nedostatečná, a proto se tento způsob spojování fólií nedoporučuje na svislé protiradonové izolace z vnějších stran suterénních stěn. Aby protiradonová izolace splňovala kromě difúze i požadavek na výrazné omezení konvekce vzduchu, nesmí dojít po celou požadovanou dobu její účinnosti k jejímu porušení. Musí být proto navržena tak, aby přenesla všechna napětí existující v konstrukci, mimo jiné i napětí od mezní deformace podkladních základových konstrukcí. Přenos napětí lze omezit aplikací separačních nebo dilatačních vrstev a použitím izolací o vhodných funkčních vlastnostech (pružnost, tažnost, vyztužení atd.). Životnost protiradonové izolace musí být shodná s předpokládanou životností stavby. Tento požadavek vyplývá ze skutečnosti, že izolace spodní stavby jsou nepřístupné a tudíž jen obtížně opravitelné. Navržená izolace musí proto odolávat předpokládané hydrofyzikální, mechanické i korozní expozici. Před zakrytím protiradonové izolace se musí provést kontrola její celistvosti a neporušenosti a plynotěsnosti spojů a prostupů.

Ochrana izolace

Vodorovná protiradonová izolace musí být před položením dalších podlahových vrstev chráněna vhodným způsobem proti poškození (např. překrytím ochrannou textilií, deskami z plastů, vrstvou prostého betonu apod.). Svislá protiradonová izolace se chrání proti mechanickému poškození při provádění zásypu (např. přizdívkou z ostře pálených mrazuvzdorných cihel, ochrannou textilií o plošné hmotnosti alespoň 600 g/m2, ochrannými deskami, popř. fóliemi z plastů apod.). Při vysokém radonovém riziku se doporučuje tuto ochranu řešit prostřednictvím vlnitých desek nebo plastových nopovaných fólií, které při vytažení až nad terén umožňují současně odvětrání radonu. V některých případech může být výhodné použití tvrzených nenasákavých tepelně izolačních desek, neboť je současně s ochrannou funkcí řešena i tepelná izolace stěny. Při ochraně izolace z tenkovrstvých materiálů (např. ochranných textilií, ochranných desek z plastů) nesmí zásypové materiály obsahovat ostrohranné příměsi. Provádění zásypu (včetně jeho zhutnění) musí být provedeno tak, aby nedošlo k poškození izolace. Při přerušení provádění izolace (např. v místech pracovních spár, etapových napojení apod.) musí být zajištěna ochrana izolace proti provozním vlivům dočasnou (provizorní) vrstvou nebo konstrukcí. K zajištění spojitosti protiradonové izolace v těch místech konstrukce, kde je přestupováno dovolené namáhání izolace, nebo tam, kde není možné ze statických důvodů přerušení probíhající výztuže, se navrhují hydroizolační přepážky. Ty mohou být buď z ocelových desek nebo z nátěrových povlaků ze syntetických pryskyřic (epoxidy, polyuretany). Probíhající výztuž se v přepážce utěsní buď přivařením na ocelovou desku nebo nanesením nátěru na výztuž až do výšky 80 mm. Přepážky přesahují obrys konstrukce minimálně o 150 mm a na tento přesah se plynotěsně napojí protiradonová izolace.

Materiálové varianty protiradonové izolace

Nabídka hydroizolačních materiálů, které je možno použít k ochraně proti radonu, je v současné době velmi široká široká, a pokud se týká informací od prodejců navíc i dost nepřehledná. Informace bývají neúplné, často jednostranně vyzdvihují klady a o záporech se nezmiňují a jejich nabídky mnohdy nerespektují vlastnosti použitého materiálu, ale ani vnější vlivy, hydrofyzikální namáhání atd.

Protiradonová izolace musí být vyprojektována za respektování veškerých poznatků o chování izolačních hmot za všech v úvahu přicházejících okolností. Navrhování izolací pouze s ohledem na hodnotu součinitele difúze radonu je tedy nedostatečné. Pozornost je třeba též věnovat zpracovatelnosti, aplikačním podmínkám, spojovatelnosti izolačních materiálů, jejich tažnosti a trvanlivosti, odolnosti vůči koroznímu namáhání apod. Při výběru izolace je třeba respektovat skutečnost, že požadavky na izolace se u jednotlivých staveb mohou lišit a ne všechny materiálové varianty vyhovují ve všech požadovaných parametrech. Pro orientaci v izolačních materiálech uvádíme charakteristické vlastnosti nejčastěji používaných materiálů a zásady jejich použití.

ASFALTOVÉ IZOLAČNÍ PÁSY

Asfaltové pásy patří k vývojově nejstarším izolačním hmotám. V současnosti se neustále vyvíjejí s cílem zmírnit nebo odstranit některé nedostatky. Moderní asfaltové materiály se ve svých mechanicko-fyzikálních vlastnostech výrazně odlišují od méně kvalitních starších pásů a lepenek, které jsou používány i pro účely, na které se nehodí. Z hlediska ochrany proti radonu patří mezi klady asfaltových pásů skutečnost, že je lze celoplošně natavovat k podkladu. Tím je vyloučena vzduchová mezera mezi izolací a stavební konstrukcí, kterou by se mohl radon šířit.

Vlastnosti

Vlastnosti asfaltových izolačních pásů závisí na druhu a materiálu nosné vložky a na typu asfaltové krycí hmoty. Podle typu krycí hmoty rozlišujeme pásy z asfaltů oxidovaných a asfaltů modifikovaných.

Pásy z oxidovaného asfaltu

Asfaltové pásy z oxidovaného asfaltu jsou právě ty „klasické asfaltové pásy“, jejichž mechanická odolnost bývá velmi špatná. Tepelná stálost je omezena cca +70 °C a ohebnost teplotou 0 °C. V praxi se doporučuje tyto pásy zpracovávat jen při teplotách vyšších jak +5 °C, jinak dochází při rozvinování pásů k praskání krycí vrstvy. Rovněž jejich tažnost (bez výztužné vložky) dosahuje pouhých 2 až 5 %. Pohyby v konstrukci vyvolané sedáním, smršťováním a teplotními změnami vedou k namáhání pásu v místě spáry a k jeho postupnému trhání. Časem nebo vlivem nižších teplot křehnou, stávají se neohebnými a lámou se. V žádném případě tyto pásy není možné považovat za plasticko-elastickou látku, která snadno překlene různé deformace podkladu při zachování funkčních vlastností.

Pásy z modifikovaného asfaltu

Asfaltové pásy z modifikovaného asfaltu mají zvětšené rozmezí použitelnosti. Snižují křehkost asfaltu při teplotách pod 0 °C a na druhé straně omezují stékavost při vyšších teplotách. V současné době převládají dva způsoby modifikace asfaltů:

  • plastický typ (APP) – pásy tohoto typu vynikají dlouhou životností, odolností vůči vysokým teplotám (až do cca 140 °C), vůči UV záření a proti stárnutí. Ohebnost za chladu vyhovuje až do cca –20 °C. Průtažnost hmoty bez vložky dosahuje cca 50 %. Po protažení se pás nevrací do původního tvaru.
    Pásy tohoto typu se navrhují tam, kde rozhoduje trvanlivost a kde izolační povlak není vystaven nadměrnému mechanickému zatížení. Pásy s plastickou modifikací bývají lacinější než s elastickou modifikací, jejich vlastnosti při nízkých teplotách jsou však horší;

  • elastický typ (modifikace pomocí SBS) – tento typ pásů je elastický i při teplotách hluboko pod nulou. Až do cca -35 °C se pásy netrhají a nelámou. Vynikají vysokou flexibilitou a tažností. Po protažení se vracejí do původního tvaru. Zato tepelná stálost při 100 °C je horší než u APP pásů a rovněž odolnost vůči UV záření je nižší. Výsledné vlastnosti SBS pásů závisí na množství modifikační přísady. U kvalitních pásů by se měl obsah elastické modifikace pohybovat mezi 7 a 15 %. Vyšší obsah modifikační přísady dává asfaltu i samozacelující schopnosti např. při místním proražení.
    Používají se na izolace přenášející střední až vysoká napětí (ČSN P 73 0600 Hydroizolace staveb – Základní ustanovení: 2000).

Většina pásů se vyrábí s nosnou vložkou, která ovlivňuje mechanické vlastnosti pásu, především pevnost v tahu a tažnost. Vývojově nejstarší používanou vložkou byly papírové a hadrové lepenky, později pak netkané jutové textilie. Tyto vložky jsou nasákavé a při dlouhodobém působení vlhkosti dochází k bobtnání a hnití vláken, což se projevuje objemovými změnami a destrukcí vložky. Vzhledem k nízké životnosti nesmí být na protiradonové izolace použity asfaltové pásy s těmito vložkami. Používat se mají pásy s nenasákavými vložkami z minerálních, skleněných nebo syntetických vláken v podobě rohoží či tkanin. Pásy s těmito vložkami jsou měkčí, ohebnější, lépe přilnou k podkladu a nelámou se. Obecně platí, že vložky z tkanin jsou pevnější a odolnější na proražení než vložky z rohoží. Výrobky s vložkami z tkanin mají pevnost v tahu až 20 kN/m, pevnost pásů s vložkami z rohoží se pohybuje mezi 6 kN/m (skleněné rohože) a 16 kN/m (polyesterové rohože). Kromě menší pevnosti bývá nevýhodou některých skleněných rohoží i omezená tažnost (do 4 %), což může činit potíže při tvarování pásů v místech detailů. Tento nedostatek odstraňují houževnaté a průtažné rohože z polyesteru, které poskytují pásům dobrou tvarovatelnost. Vzhledem k vyšší ceně se polyesterové vložky používají zpravidla jen v kombinaci s modifikovanými asfalty.

Pásy s kovovou vložkou

Při používání pásů s vložkou z kovové fólie (nejčastěji hliníkové) je třeba zohlednit jejich specifické chování. Vhodnější jsou pásy s vložkou opatřenou profilováním nebo s vložkou zvlněnou, neboť tyto úpravy zlepšují adhezi krycí vrstvy, tažnost a ohebnost pásu a vyrovnávají dilatační změny, způsobené rozdílnou roztažností asfaltu a hliníku. Průtažnost ale i tak zůstává velmi nízká. Průtažnost nezvýší ani kombinace kovové fólie s modifikovaným asfaltem. Obezřetnost je na místě i při jejich pokládce. Vložky z hliníkové fólie mohou působením alkalických vod korodovat. Aby se předešlo porušení izolace, neměly by být pásy s těmito vložkami kladeny na vlhký čerstvý beton. Při natavování pásů je třeba postupovat opatrně, protože se vložka snadno zahřeje a může dojít k nadměrnému stékání krycí asfaltové hmoty (zvláště u pásů z klasického asfaltu). Pásy po natavení podržují vyšší teplotu, zůstávají déle měkké, čímž je pochůznost po nich na delší dobu omezena.

Pozor!

Podle ustanovení ČSN 73 0601 nesmí být asfaltové pásy s kovovými výztužnými vložkami použity jako jediný materiál protiradonové izolace.

Pásy s polyetylénovou vložkou

Některé pásy používají jako nosnou vložku přímo fólii z polyetylénu. Ta není jen nosným prvkem, ale plní i hydroizolační funkci, popř. funkci protiradonové izolace. Některé pásy mají na fólii nanesenou samolepící vrstvu z modifikovaného asfaltu, která má jednak funkci izolační, jednak slouží k vzájemnému spojování pásů a k celoplošnému připevnění k podkladu. Aplikace izolace se tím ve srovnání s procesem natavování zrychlí.

Zavedení modifikovaných pásů a kvalitnějších výztužných vložek umožnilo pokládat asfaltové pásy volně (bez celoplošného natavení). Mechanické kotvení se provádí pouze na svislých konstrukcích (obdobně jako u fóliových izolací). Z hlediska zamezení transportu radonu představuje volné kladení asfaltových pásů rizikovější variantu ve srovnání s celoplošným připevněním k podkladu. U volného kladení závisí totiž výsledná těsnost izolačního povlaku převážně na kvalitě spojů, prostupů a přítomnosti defektů v izolaci.

Při výběru asfaltových pásů je třeba vždy pro konkrétní případ posoudit následující hlediska:

  • mechanickou odolnost – v základních vlastnostech, mezi něž patří ohebnost, tažnost, tepelná stálost, bod měknutí atd., vykazují modifikované pásy lepší hodnoty;

  • životnost – trvanlivost modifikovaných pásů zvláště při vystavení nepříznivým vlivům může být až desetkrát větší oproti klasickým pásům;

  • ekonomická kritéria – pořizovací cena modifikovaných pásů je dvoj až trojnásobná oproti klasickým pásům s obdobnou vložkou a tloušťkou. Cena SBS pásů je zpravidla větší než APP pásů, pásy s polyesterovými vložkami jsou dražší než s vložkami skleněnými;

  • speciální vlastnosti – patří mezi ně povrchová úprava, samolepící úprava, rýhování okrajů pásů umožňující natavování horkým vzduchem, odolnost proti prorůstání kořenů a biologické korozi, tržné zatížení a další.

Realizace izolačních povlaků z asfaltových pásů

Izolační povlak z asfaltových pásů smí být vystaven pouze silám kolmým k jeho povrchu, které mají být rozloženy rovnoměrně. Napětí v tlaku nemá překročit 0,5 MPa. Nosný podklad musí být rovný, pevný a stejnoměrně jemně drsný. Nesmí být porušen zlomy, prasklinami nebo smršťovacími trhlinami. Svislé podklady se zpravidla vyrovnávají cementovou omítkou v tloušťce 10 až 20 mm. Všechny kouty, hrany a rohy musí být opatřeny zaoblením z cementového potěru nebo omítky o poloměru 40 až 50 mm.

Volné kladení

Asfaltové pásy lze celoplošně připojovat pouze k takovému podkladu, v němž se po položení izolace nebudou tvořit trhliny větší než 0,3 mm. V opačném případě musí být izolační povlak od podkladu oddělen. Volí se volné kladení asfaltových pásů mezi ochranné textilie (jednotlivé pásy jsou však mezi sebou svařeny). Podrobnosti jsou uvedeny na následujícím příkladu izolace prováděné do zhotovené vany.

Obr. č. 1: Schéma rohu izolace prováděné do zhotovené vany

Celoplošné připojení

Pokud má být izolace k podkladu celoplošně připojena, je potřeba podklad zbavený prachu a nečistot opatřit na celé ploše nátěrem nebo nástřikem penetračního laku nebo ředěné asfaltové suspenze. Penetrační lak se smí použít pouze na suchý podklad. Podklad pod asfaltovou suspenzi může být vlhký, ale nesmí být zmrzlý.

Obr. č. 2: Schéma napojení vodorovné a svislé izolace zpětným spojem

Čelní a boční přesahy mezi sousedními pásy v jedné vrstvě musí být široké nejméně 100 mm. Všechny okraje musí být ihned zastěrkovány. U vícevrstvých povlaků je směr kladení asfaltových pásů obvykle shodný ve všech vrstvách. Boční přesahy mezi dvěma vrstvami nad sebou jsou obvykle posunuty o polovinu šířky. Čelní přesahy mezi sousedními pruhy v jedné a téže vrstvě se vytvářejí na vazbu. V koutech a hranách se jednotlivé pásy překrývají vzájemným přesahem 150 mm nebo se zesilují přídavným pásem o šířce min. 300 mm tak, aby izolace byla v těchto místech zdvojená. V zaoblených rozích nebo zákoutích se v pásu prostřihne šířka přesahu a vytvoří se krabicové přeplátování, které se přelepí záplatou z téhož materiálu.

Po rozpracované a nechráněné izolaci je dovoleno pocházet jen v nejnutnější míře. Přímé pojíždění po izolaci nebo ukládání kusových a sypkých hmotna ní je nepřípustné.

Prostupy

Těsné napojení asfaltových pásů na podklad se provádí několika způsoby. Nedochází-li k dilatačním pohybům, je možno izolační vrstvy přímo napojit na prostupující tělesa přetažením izolačních vrstev na jejich povrch. Manžeta z izolace se nalepí nebo nataví na těleso a na konci se stáhne plechovým páskem. Těsnící úsek musí mít délku alespoň 120 mm. Styk se doporučuje tmelit a přebandážovat.

Dochází-li k dilatačním pohybům prostupujících médií nebo nelze-li instalovat prostupující konstrukce a tělesa před prováděním izolací, použije se normou doporučovaná plášťová průchodka s přírubou, na kterou se izolace nataví nebo nalepí. Vnitřní průměr průchodky se volí obvykle o 10 až 40 mm větší, než je rozměr prostupujícího tělesa. Mezera mezi průchodkou a prostupujícím tělesem se těsní pružnými materiály (např. pryžovými klíny, tmely, asfaltovanými provazci a bandáží, polyuretanovou pěnou apod.). Nejbezpečnější řešení je sevření zesíleného izolačního povlaku mezi volnou a pevnou přírubu ochranné průchodky.

Dilatační spáry

V místě dilatačních spár se povlakové izolace z asfaltových pásů zesilují pryžovým nebo asfaltovým dilatačním pásem o šířce min. 300 mm, který se vlepuje do asfaltové hmoty a stabilizuje asfaltovým pásem o šířce minimálně 500 mm. Zesilující vložky se kladou na vnitřní stranu povlaků. Izolační povlak přechází přes dilatační spáru bez přerušení. Vtlačování izolačních povlaků do dilatačních spár brání pryžové profily vložené do spáry. Na následujícím obrázku je příklad volného kladení pásu se zesílením povlaku v místě dilatace.

Obr. č. 3: Schéma dilatačního uzávěru se zesílením povlaku

FÓLIOVÉ IZOLAČNÍ MATERIÁLY

K přednostem fóliových materiálů v porovnání s klasickými asfaltovými pásy patří lepší mechanicko-fyzikální vlastnosti, delší životnost, větší tažnost a možnost zpracování i za nižších teplot a méně příznivých podmínek. Provedení pouze v jedné vrstvě plně nahrazuje vícevrstvé soustavy z asfaltových pásů.

Volné pokládání fólií, které je pro tento druh izolačních materiálů typické, je přínosem z hlediska rychlosti realizace a pracnosti, z pohledu zajištění bezpečné funkce je sporným řešením. Výsledná těsnost izolace v tomto případě daleko více závisí na těsnosti detailů a přítomnosti poruch od mechanického poškození při následných pracích než na kvalitě samotné izolace. Fóliové izolace jsou proto citlivé na kvalitu prací a na zajištění ochrany položené izolace. Bezpečnost fóliových systémů zvyšuje použití transparentních fólií, které umožňují lépe identifikovat poruchy svarů a fólií signálních (probarvených). Porušením tmavé horní vrstvy signální fólie se objeví jasně svítivá barva umožňující identifikaci případné poruchy. Nejbezpečnější variantou jsou fóliové dvojsystémy, které se však vzhledem k vysokým pořizovacím prostředkům na ochranu proti radonu nepoužívají.

Termoplasty a elastomery

Mezi fóliové izolační materiály řadíme termoplasty a elastomery. Do první skupiny patří z nejčastěji se vyskytujících materiálů izolace z polyvinylchloridu, polyetylénu, polypropylénu a modifikovaných polyolefínů, do druhé skupiny představitelé chloroprenových a etylénpropylenových kaučuků.

Vlastnosti

Základní charakteristikou termoplastů je jejich plastické chování, pro elastomery je charakteristická elastičnost a řešení spojů lepením. Každý z uvedených typů materiálů má své specifické vlastnosti, určené jeho chemickou strukturou a tím do jisté míry i vymezenou oblast použitelnosti. Podle účelu použití bývají jednotlivé polymery upravovány různými přísadami, jako např. plastifikátory, změkčovadly, antioxidanty, pigmenty, stabilizátory atd. Důsledkem bývají velké rozdíly ve vlastnostech i mezi představiteli téhož materiálového typu. Fóliové izolace musí být proto důsledně používány pouze k účelům, k nimž byly navrženy a výrobcem deklarovány.

Spojování jednotlivých dílů fólií je možné lepením (pryžové fólie, PVC-P) nebo častěji svařováním. Svařuje se horkým vzduchem, horkým klínem nebo extruzně s přídavným svařovacím materiálem. Vzhledem k tomu, že místa spojů jsou vždy slabým místem z hlediska vzduchotěsnosti, požaduje se dnes často spojení dvojitým svarem s vytvořením zkušebního kanálku. Správnost spoje lze odzkoušet přetlakováním kanálku. Jednoduché spoje se zkouší obtížněji podtlakovou zkouškou.

Obr. č. 4: Příklady přeplátovaných spojů

Svařování horkým vzduchem

Svařování fólií horkým vzduchem spočívá v zahřátí spojovaných povrchů do plastického stavu proudem vzduchu vystupujícího z

Nahrávám...
Nahrávám...