7.4.3.5 Regulace umělého osvětlení v interiérech
Ing. Tomáš Maixner
S revizí evropské normy pro osvětlování vnitřních pracovišť ČSN EN 12464-1 (Světlo a osvětlení – Osvětlení pracovních prostorů – Část 1: – Vnitřní pracovní prostory.) se přestalo rozlišovat mezi umělým a denním osvětlením. Požadavky, které předpis předkládá, se tak staly všeobecně platnými bez ohledu na zdroj světla. Lze to označit za velký úspěch lobistů, kteří tak otevřeli neomezenou možnost nasazení regulačních prvků do osvětlovacích soustav. Že je to špatně je zřejmé z dalšího textu.
Jak regulovat, a zda je to vůbec možné, je závislé na řadě faktorů. Možná pro někoho překvapivě, rozhodující je kvantita a kvalita osvětlení vnitřního prostoru denním světlem.
Prostory s vyhovujícím denní osvětlením
První případ je ten, kdy je denní osvětlení v daném prostoru vyhovující. To znamená, že jsou splněny požadavky národní technické normy ČSN 73 0580-1 (Denní osvětlení budov – Část 1: Základní požadavky) a norem souvisejících. Na většině pracovišť je požadována hodnota činitele denní osvětlenosti 1,5%. Pokud je této hodnoty dosaženo, tak se v daném prostoru využívá převážnou část dne přirozené denní světlo. Soustavy umělého osvětlení se provozují až za soumraku a pochopitelné i po setmění.
Regulace v prostorech s vyhovujícím denní osvětlením
Jak jsem již poznamenal, podle novely normy 12464-1 je možné navrhovat osvětlovací soustavy tak, aby se hodnot požadovaných normou dosáhlo součtem umělé a přirozené složky. Vzhledem k proměnlivosti (až noční absenci) denního osvětlení je samozřejmé, že tyto požadavky musí naplnit umělá složka sama o sobě.
Pokud je v prostoru vyhovující denní osvětlení, tak je možné provozovat regulaci na konstantní hladinu osvětlenosti. Nesmí se zapomenout na to, že je třeba zajistit také rovnoměrnost osvětlení, které se může s rostoucím podílem denní složky narušit. To v případě bočních osvětlovacích otvorů, kdy je vyšší osvětlenost u oken a nižší v hloubce prostoru.
Regulace musí být na vyšší kvalitativní úrovni a zajišťovat různou hladinu v různé vzdálenosti od oken.
Obrázek č. 1: Regulace umělé složky osvětlení
Zřejmé je to z obrázku 1. V případě, že je dostatečné denní osvětlení (nahoře – den), pak se soustava umělého osvětlení nebude provozovat a okamžité úspory jsou 100%. V ranních nebo večerních hodinách (uprostřed – soumrak) již není celý prostor osvětlen dostatečně přirozeným světlem, musí se přisvětlovat soustavou umělého osvětlení; okamžité úspory se pohybují mezi maximálními a žádnými. V době, kdy není k dispozici denní světlo (dole – noc), zajišťuje vidění pouze soustava umělého osvětlení. Okamžité úspory jsou nulové. Nebo, přesněji, jsou úměrné úsporám závislým na údržbě osvětlovacích soustav. Tady bych chtěl poznamenat, že velkým příznivcem takové (jakékoliv) regulace nejsem – viz výhrada na konci tohoto textu.
V realitě může nastat situace, kdy nebude třeba v denních hodinách provozovat soustavu umělého osvětlení, denní osvětlení bude dostatečné. Naopak mohou nastat případy, kdy se bude přisvětlovat prakticky celý den. A to i v případech, kdy je denní osvětlení vyhovující.
Ano, existuje situace, kdy je denní osvětlení vyhovující, nemusí se tedy navrhovat soustava sdruženého osvětlení, ale přesto bude nutné přisvětlovat umělým světlem (obdoba soumraku na obr. 1). Například pro středně náročné práce je požadována hodnota činitele denní osvětlenosti 1,5%. Tomu odpovídá při venkovní osvětlenosti 20 000 lx interiérová osvětlenost 20 000 × 0,015 = 300 lx. Pokud však pro danou práci požaduje norma udržovanou osvětlenost 500 lx, pak se musí rozdíl 200 lx „dodat” pomocí umělého osvětlení. Nejedná se však o sdružené osvětlení v pravém slova smyslu podle ČSN 36 0020.
Sdružené osvětlení
Sdružené osvětlení (současný provoz denního a umělého osvětlení) se používá v části prostoru kde je denní osvětlení nevyhovující, ale kde jsou splněny podmínky normy ČSN 36 0020. Musí být splněna například velikost minimální a průměrné hodnoty činitele denní osvětlenosti.
Jen pro přehled – v pracovních prostorech se nejčastěji objevuje požadavek na velikost činitele denní osvětlenosti 1,5%. Sdružené osvětlení lze provozovat v oblasti, kde je tato veličina nižší ale přitom vyšší než 0,5% s tím, že průměrná hodnota v tomto prostoru musí být alespoň 1%. Na druhé číslo se obvykle “zapomíná“. Že se také “zapomíná“ na vyhodnocení rovnoměrnosti osvětlení, už asi ani nemusím připomínat.
Současně je v případě převážně bočního osvětlení požadováno, aby se v prostorech se sdruženým osvětlením použilo doplňující umělé přisvětlení. Toto umělé osvětlení musí zajistit hladinu udržované osvětlenosti o stupeň vyšší, než kolik pro daný prostor předepisuje odpovídající norma (obvykle ČSN EN 12464-1). To platí pro osvětlenosti od 200 do 500 lx včetně. Pro vyšší se již nenavyšuje. Pochopitelně, že je to z ekonomických důvodů.
Smysl toho, proč se navyšuje osvětlenost o jeden stupeň je prostý. Z míst s nevyhovujícím denním osvětlením je obvykle vidět osvětlovací otvory. Ty jsou mnohem jasnější, než jasy, které se běžně v interiérech vyskytují. Pokud by se nezvýšila úroveň osvětlení, tak by velice pravděpodobně docházelo k oslnění pracovníků. Nebo přinejmenším ke zrakové nepohodě. Dalším důsledkem vysokého jasu pozadí je vznik siluetového efektu. Je ztížené až nemožné rozlišení rysů tváře osoby stojící mezi oknem a pozorovatelem. Případně může jít o zrakový úkol, který se pak obtížně sleduje. Pak by byla snížená produktivita práce, nebo dokonce významně omezená. Důvodem pro navýšení umělé osvětlenosti je také snaha zajistit přijatelnou rovnoměrnost osvětlení.
Vrátím se k prvé situaci: Tam se za soumraku též jedná o sdružené osvětlení. Ovšem v nepravém slova smyslu. V té době denní osvětlení nezajistí dostatečnou osvětlenost, je nutné provozovat i soustavu umělého osvětlení. Ovšem situace je jiná, než v případě “pravého“ sdruženého osvětlení. To proto, že v té době jsou jasy osvětlovacích otvorů již poměrně nízké, postupně se okna stávají tmavými plochami v jasně osvětlených zdech. Proto není nutné při západu slunka, či při rozednění,…
