dnes je 22.1.2020

Input:

Udržitelný rozvoj ve výstavbě

4.2.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.9 Udržitelný rozvoj ve výstavbě

Ing. Bohumír Číhal

Rozsáhlá problematika udržitelného rozvoje je předmětem globálního zájmu. Potvrdila to nedávná prosincová pařížská konference OSN o ochraně klimatu, které se zúčastnilo 196 zemí světa. Problémy životního prostředí a jejich řešení přesahují hranice států a stávají se předmětem mezinárodního práva. V této kapitole a následujících se budeme věnovat, po nutné všeobecné orientaci, problematice udržitelného rozvoje z pohledu staveb a souvisejících činností.

Mezinárodní právo a životní prostředí

Mezinárodní právo je založeno na společných prohlášeních (deklaracích) zástupců jednotlivých států na různých mezinárodních jednáních (konferencích) a na nich přijatých mezinárodních úmluvách, dohodách a smlouvách (konvencích). Na rozdíl od ochrany životního prostředí nebyl zatím přechod k trvale udržitelnému rozvoji příliš institucionalizován. Na úrovni vlád jednotlivých států není totiž možné pověřit jedno specializované ministerstvo úkolem, který je zjevně úkolem celé vlády.

Ve snahách o prosazování zásad trvale udržitelného rozvoje se angažují na mezinárodní i národní úrovni kromě vládních institucí také vědecké a nevládní instituce a organizace. Mezi velké nevládní organizace patří např. Podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (Business Council for Sustainable Development) s pobočkami v řadě zemí, včetně České republiky.

Světová komise pro životní prostředí a rozvoj

Valné shromáždění OSN zřídilo v roce 1983 Světovou komisi pro životní prostředí a rozvoj. Tato komise pracovala tři roky pod vedením norské ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundtlandové. V roce 1987 vydala zprávu nazvanou Naše společná budoucnost. V ní navrhla, aby světové problémy životního prostředí nebyly řešeny zastavením hospodářského vývoje (jak navrhují někteří ekologové, je to problematické ekonomicky i politicky), ale novým typem hospodářského rozvoje, tzv. trvale udržitelným rozvojem (sus-tainable development), který by byl zárukou trvale udržitelného života na Zemi.

Co je to udržitelný rozvoj

Klasická definice ze zprávy Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (tzv. Zpráva Brundtlandové) zní:

Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů.

V roce 1992 se uskutečnila v brazilském Rio de Janeiru Mezinárodní konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Její delegáti se shodli, že jedinou záchranou před globální ekologickou krizí je ekonomický rozvoj na ekologických principech a že hospodářský rozvoj musí pokračovat, ne však kvantitativním růstem materiální výroby a spotřeby, ale kvalitativní cestou, která bude šetrnější k přírodním zdrojům a k prostředí. Návrat ke stavu, kdy člověk byl součástí přirozeného ekosystému a své okolí narušoval nepatrně, není již možný. Hospodářský, technický a intelektuální rozvoj společnosti nelze zastavit a dnes už bez něj není možná ani ochrana životního prostředí. Opatření, která povedou k omezení negativních vlivů lidských aktivit na prostředí, však lze přijmout a realizovat.

Konference přijala dva zásadní dokumenty: Deklaraci o životním prostředí a rozvoji a Agendu 21 (27 principů udržitelného rozvoje).

Dlouhodobý cíl

Trvale udržitelný rozvoj společnosti je považován za velmi obtížný, ale nezbytný dlouhodobý cíl. K realizaci nestačí pouhá znalost ekologického systému Země. Je třeba také vytvořit příznivé ekonomické a sociální klima pro ekologické záměry. Ekonomický systém je v demokratické společnosti závislý mj. i na veřejném mínění. Sociální aspekty jsou stejně důležité jako aspekty ekologické a ekonomické. Podmínkou realizace trvale udržitelného rozvoje společnosti je sladění ekologických, ekonomických a sociálních koncepcí rozvoje.

Koncepce trvale udržitelného rozvoje představuje alternativní model vývoje společnosti oproti dominující industriální ekonomice. Odráží přirozené environmentální limity hospodářského růstu a prosazuje uvedení hospodářského a společenského vývoje do souladu s kapacitami ekosystémů, se zachováním přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro nynější i příští generace.

Budovy a inženýrské stavby

Vybudované prostředí, jehož součástí jsou též budovy a inženýrské stavby, je klíčovým prvkem při určování kvality života a přispívá ke kulturní identitě a kulturnímu dědictví. Jako takové je důležitým faktorem při oceňování kvality prostředí, ve kterém společnost žije a pracuje. V tržním hospodářství však nestačí jen vymyslet technologie účinně šetřící prostředí. Nové postupy musí být přijatelné i z ekonomického a sociálního hlediska. Jejich zavádění je poměrně snadné, pokud kromě ekologických výsledků přinášejí ekonomický užitek a pokud zisky převyšují náklady vynaložené na ně a na novou techniku. V praxi to znamená, že se musí vyplácet tomu, kdo je zavede.

Realizace staveb a technologií patří mezi činnosti, které mají trvalé důsledky pro životní prostředí (ať příznivé či nepříznivé).

Principy trvale udržitelného rozvoje

  • Obnovitelné zdroje by měly být čerpány maximálně rychlostí, kterou se stačí obnovovat.

  • Vyčerpatelné zdroje by měly být čerpány maximálně rychlostí, kterou budou budovány jejich náhrady, na něž bude možno plynule přejít.

  • Intenzita znečišťování nesmí přesáhnout asimilační kapacitu životního prostředí.

  • Část současných technologií by měla být investována na redukci znečištění, snížení plýtvání a zvýšení efektivity (výrobků, energie, výrobních postupů a dalších).

Pilíře trvale udržitelného rozvoje

Rozlišují se tři základní pilíře udržitelného rozvoje: environmentální, ekonomický a sociální. Někdy se sociální pilíř dále rozděluje na sociální (společenský, lidský) a kulturní, popř. rovinu politicko-společenskou.

Ekonomický pilíř

Ekonomický pilíř sestává ze všech hospodářských aktivit v dané společnosti, interakcí mezi nimi a mezi životním prostředím a společností. Zahrnuje

  • pobídkové nástroje pro ty ekonomické subjekty, které se nechtějí přizpůsobit imperativu udržitelnosti dobrovolně;

  • plně tržně kompatibilní mechanismy, které umožňují funkčnímu trhu životní prostředí chránit a nikoli je ohrožovat nebo poškozovat.

Tyto nástroje plní nejméně tři základní funkce

  • přispívají k ochraně životního prostředí, přírody a krajiny na straně výrobce i spotřebitele;

  • vytvářejí finanční zdroje k jejich další sekundární sanaci a ochraně;

  • vyváženě podporují inovační cyklus směrem ke zlepšení nejen environmentální šetrnosti, ale i ke zlepšení užitné hodnoty výrobku.

Environmentální pilíř

Environmentální pilíř vychází z faktu, že v omezeném systému není neomezený růst možný. Zasahuje jak do roviny sociální, tak ekonomické. Udržitelný rozvoj je občas mylně chápán pouze jako synonymum k ochraně přírody, potažmo životního prostředí. Ve správném pojetí je třeba klást stejný důraz na jeho všechny jeho pilíře. Zásadní premisou environmentálního pilíře je ochrana biodiverzity ve všech jejích formách a podobách.

Sociální pilíř

Aktivy sociálního pilíře spočívají ve vyvažování nerovností mezi jednotlivými společenskými skupinami i jednotlivci. A to jak v rámci lokálních měřítek, tak v globálních podmínkách. Je v něm obsažena také problematika mezigenerační soudržnosti a sociálního začleňování vyloučených (handicapovaných či seniorů).

Trvale udržitelný rozvoj v České republice

První zákon o životním prostředí, stručný a stále platný, který zaručuje právo člověka na příznivé životní prostředí, byl schválen v prosinci roku 1991. Tento zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, účinný od 16. ledna 1992, definuje v ustanovení § 6 trvale udržitelný rozvoj jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.

Zákon (v současnosti ve znění zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí), kromě definic základních pojmů, uvádí zásady a povinnosti při ochraně životního prostředí, včetně odpovědnosti a sankcí za jejich porušení.

Přes restrukturalizaci průmyslu a snahy o omezení znečišťování ovzduší i vody v 90. letech dvacátého století a narůstání podílu tříděného i recyklovaného odpadu, zůstávala energetická náročnost výroby v ČR vysoká, výrazně nad průměrem EU. V důsledku toho byl v roce 2005 schválen zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, který garantoval minimální výkupní ceny a umožňoval výrobcům z obnovitelných zdrojů uzavírat dlouhodobé smlouvy. Zákon byl v průběhu schvalování tvrdě kritizován (hlavní důvod oponentů: vhodným alternativním postupem, z hlediska trvale udržitelného rozvoje, není garance minimálních výkupních cen, ale započtení tzv. externalit do výrobních cen), přesto vstoupil v platnost. S účinností od 1. ledna 2013 ho nahradil zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů

Aktuální verze zákona, účinná od 1. ledna 2016 je ve znění zákona č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Novela mění znění patnácti zákonů, zákonu č. 165/2012 Sb. je věnována část třináctá. Tato obsáhlá část obsahuje 85 bodů a 13 přechodných opatření. Část čtrnáctá upravuje některé termíny a vztahy zavedené zákonem č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb.(s účinností dnem 5. 6. 2015).

Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, od 1. 6. 2014 ve znění novely č. 87/2014 Sb., zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje,

  • přípustné úrovně znečištění a znečišťování ovzduší a nástroje k jejich snižování;

  • způsob posuzování přípustné úrovně znečištění a znečišťování ovzduší a jejich vyhodnocení;

  • práva a povinnosti osob a působnost orgánů veřejné správy při ochraně ovzduší;

  • práva a povinnosti dodavatelů pohonných hmot a působnost orgánů veřejné správy při sledování a snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot v dopravě.

Znečištění

Přípustná úroveň znečištění je určena Imisními limity a Přípustnou četnosti jejich překročení uvedenými v příloze č. 1.

Znečišťování

Přípustná úroveň znečišťování je určena emisními limity, emisními stropy, technickými podmínkami provozu a přípustnou tmavostí kouře.

Emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší. Emisní limity se dělí na

  • obecné, stanovené prováděcím právním předpisem pro znečišťující látky a jejich skupiny a

  • specifické, stanovené prováděcím právním předpisem nebo v povolení pro stacionární zdroj.

Emisní stropy se stanovují pro stacionární zdroj, skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu nebo vymezené území.

Technické podmínky provozu doplňují (a v některých případech nahrazují) stanovené emisní limity.

Obecné a specifické emisní limity, technické podmínky provozu stacionárních zdrojů a činností nebo technologií souvisejících s provozem stacionárního zdroje, způsob stanovení emisních stropů a emisních limitů, podmínky, za kterých jsou považovány za plněné, a přípustnou tmavost kouře, způsob jejího zjišťování a podmínky, za kterých je považována za plněnou stanoví prováděcí předpisy.

Prováděcí předpisy zákona č. 201/2012 Sb. (výběr):

  • vyhláška č. 330/2012 Sb., o způsobu posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění, rozsahu informování veřejnosti o úrovni znečištění a při smogových situacích;

  • nařízení vlády č. 351/2012 Sb., o kritériích udržitelnosti biopaliv;

  • vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, ve znění vyhlášky č. 155/2014 Sb.;

  • nařízení vlády č. 56/2013 Sb., o stanovení pravidel pro zařazení silničních motorových vozidel do emisních kategorií a o emisních plaketách.

Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR)

Rada vlády pro udržitelný rozvoj je poradním orgánem vlády České republiky ve věcech strategického plánování a udržitelného rozvoje. Vznikla v usnesením vlády ČR v roce 2003. Ve své činnosti: „iniciuje, koncipuje, koordinuje, sleduje, vyhodnocuje a podporuje strategické dimenze v řízení státu”.

Strategie udržitelného rozvoje

Současně se schválením jejího statusu bylo Radě vlády uloženo připravit první Strategii udržitelného rozvoje (SUR ČR, schválena v r. 2004), kterou posléze nahradil Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky (SRUR ČR). Tento dokument tvoří dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které Česká republika přijala v souvislosti s členstvím v EU, OECD a OSN, respektující zároveň specifické národní podmínky. V návaznosti na SRUR ČR jsou pod záštitou Rady vlády pro udržitelný rozvoj vypracovávány situační zprávy, jejichž cílem je zmapovat, zda se daří plnit cíle uvedené ve Strategickém rámci, a informovat politiky a veřejnost o stavu a vývoji ČR v oblasti udržitelného rozvoje.

V roce 2006 byly činnosti spojené s fungováním Rady převedeny z Úřadu vlády na Ministerstvo životního prostředí. To znamenalo postupný útlum činnosti a téměř i její zánik. Rekonstrukci Rady schválila vláda rozhodnutím z 9. června 2014. Zároveň došlo ke schválení nového statusu a jejímu přesunu z MŽP opět na Úřad vlády.

Fórum udržitelného rozvoje

Fórum udržitelného rozvoje Rady vlády pro udržitelný rozvoj (FUR RVUR) je příležitostné setkání, které Rada pořádá za účelem vytvoření veřejného prostoru pro diskuzi o jednotlivých aspektech, cílech a principech udržitelného rozvoje a jeho implementaci v České republice.

Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj

Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj je součástí Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj. Ta je jednou z hlavních mezinárodních organizací, která sdružuje významné aktéry z řad různých odvětví podnikání a socioekonomické sféry. Sídlí ve Švýcarsku (Ženeva), ale působí prostřednictvím poboček v mnoha zemích po celém světě a v současné době je v ní zapojeno již přes dvě stě firem.

Udržitelná výstavba

Oblast stavebnictví a užívání staveb

V EU zaměstnává stavebnictví více než 25 milionů lidí, výstavba a provoz budov spotřebují 40 % vyrobené energie a stavebnictví produkuje 40 % veškerého odpadu. Proto je v oblasti stavebnictví a užívání staveb při řešení požadavků trvale udržitelného rozvoje věnována patřičná pozornost tzv. udržitelné výstavbě. Je to taková výstavba, která uvádí v soulad environmentální, sociální a ekonomické aspekty při výstavbě a provozu budov. Optimalizace konstrukcí v celém jejich procesu je šance na podstatné ovlivnění kvality životního prostředí.

Agenda 21 (programový dokument OSN a jeden ze základních textů udržitelného rozvoje) definuje jako udržitelnou budovu tu, která vykazuje následující aspekty:

  • spotřebovává minimální množství energie a vody během svého života;

  • využívá