dnes je 17.8.2022

Input:

Vývoj právní úpravy soukromého práva

5.5.2014, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.2
Vývoj právní úpravy soukromého práva

Ing. Bohumír Číhal

Právní řády demokratických států kontinentální Evropy setrvávají na dualistickém pojetí práva soukromého a veřejného. Na vymezení kritéria oddělujícího obě tyto právní sféry vznikla již v 19. a 20. století řada teorií, které se zpravidla upínají jen k některým významným prvkům typickým pro tento právní dualismus. Soukromé právo bývá tradičně definováno jako právo, které slouží zájmům individua, naproti tomu veřejné jako právo, které slouží zájmům celku. Moderní organická teorie upřesňuje v podstatě tuto definici, když zdůrazňuje, že soukromé právo se zabývá osobou jako jednotlivcem a jeho stykem s jinými jednotlivci, kdežto pro právo veřejné má význam, zda se na právním poměru účastní alespoň jeden subjekt jako nositel veřejné moci.

Soukromé právo u nás dlouho nebylo kodifikováno jako celek. Práce na kodifikaci soukromého práva byly zahájeny až v 18. století při formování moderního státu. První výstup kodifikačních prací z roku 1766, označovaný jako Codex Theresianus, se nesetkal s úspěchem, a tak první obecný občanský zákoník platný na našem území byl přijat až za panování Josefa II. (císaře Svaté říše římské, nekorunovaného krále českého) v roce 1786. Tento tzv. josefínský občanský zákoník obsahoval jen obecnou část a rodinné právo.

Rakouský všeobecný zákoník

Celkově bylo obecné právo občanské kodifikováno na počátku 19. století v podobě známého Všeobecného zákoníku občanského (ABGB – Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) z roku 1811, v české právní praxi označovaného jako obecný zákoník občanský (ve zkratce o. z. o.). Na českém území byl platným právem až do vydání nového zákoníku práce v roce 1965, ačkoliv byl prakticky celý nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem z roku 1950. V Rakousku a Lichtenštejnsku platí, se změnami a novelami, dosud. Rakouský všeobecný zákoník občanský je stále hodnocen jako pozoruhodné a myšlenkově konzistentní dílo spočívající na koherentním filosofickém základu. Po celou dobu své platnosti ABGB v českém znění ve sbírce zákonů ČSR nikdy nevyšel.

Obr. č. 1: Všeobecný zákoník občanský z roku 1811

Vládní návrh z roku 1937

Rakouský všeobecný zákoník občanský platil jen na území Českého království, nikoli (vyjma krátkou periodu v polovině 19. stol.) na Slovensku. Práce na odstranění těchto dvou právních oblastí a vytvoření unifikované úpravy občanského práva byly zahájeny v roce 1920. Jejich cílem bylo navázat na tradice ABGB s respektem k vnitřní hodnotě rakouského zákoníku a jít cestou jeho mírné modernizace. Vládní návrh československého občanského zákoníku byl dokončen v roce 1937, vzhledem k dalšímu politickému vývoji však nebyl přijat. Vládní osnova z r. 1937 vycházela z existence právního dualismu a konstruovala zákoník jako všeobecný zákoník občanský, jako základní kodex soukromého práva, jehož úkolem bylo shrnout celou oblast pravidel vztažených k soukromým právním záležitostem společným všem osobám, k právním jednáním a k věcem. K tomuto obecnému základu se vztahují také zvláštní soukromá práva, např. právo obchodní, autorské, směnečné a šekové a další.

Politická situace nebyla vládní osnově občanského zákoníku z roku 1937 příznivá ani po druhé světové válce. Formou zvláštních zákonů byly v letech 1947 a 1948 z osnovy vytrženy, a jako dílčí přijaty jen některé úpravy týkající se mezinárodního práva soukromého a práva stavby. K celkové revizi existující zákonné úpravy se přistoupilo až v letech 1949 až 1950 pod přímým ideologickým vlivem totalitní moci, která tradice a vzor konvenční právní úpravy kontinentální Evropy odmítla jako „měšťácké právo” a jala se přebudovat právní řád podle sovětského vzoru. Na úseku soukromého práva došlo nejprve k oddělení rodinného práva od obecného práva občanského a vzápětí také k rekodifikaci zbývající části občanského práva. Tyto posuny však byly jen jedním z mnoha výrazů daleko hlubší a podstatnější změny, spočívající v odmítnutí existence soukromého práva vůbec s argumentem, že uznat za socialismu existenci soukromého práva by znamenalo uznat také existenci soukromého zájmu jednotlivce hodného právní ochrany. Občanské právo bylo pojato jako aktivní zbraň plánovací a finanční discipliny, která má pomáhat upevňovat a rozvíjet hospodářské a na nich založené politické vztahy a pomáhat rozvoji aktivního rozmachu socialistické výstavby.

Zákoník z roku 1950 nastavil další obecná i konkrétní myšlenková schémata, jeho celková kolektivistická (veřejnoprávní) koncepce, budovaná z třídního hlediska, vycházela ze zásad důrazu na státní vlastnictví, na priority státního plánu, jemuž byl podřízen veškerý hospodářský život, a důrazu na potlačování a postupné likvidace soukromého hospodaření. V tom směru prosazuje hlavní zásady sovětského práva, jak byly vyjádřeny ve stalinské ústavě z roku 1936. Toto pojetí, opřené o primitivní materialismus, se od 50. let minulého století do současné doby ve své podstatě nezměnilo a konzervovalo stav pro demokratické poměry nepřijatelný.

Zatímco ještě občanský zákoník z r. 1950 reprezentoval hlavní kodex pro právní oblast, které se před únorovým státním převratem smělo říkat „soukromé právo”, byla při vytvoření nového právního řádu vybudovaného podle stranické (komunistické) direktivy v letech 1963 až 1965 demontována funkce občanského zákoníku jako obecného kodexu. Rekodifikace občanského a rodinného práva, jakož i nově utvořené zákoníky hospodářský, mezinárodního obchodu a zákoník práce, byly pojaty jako samostatné, obecnou povahu neměl žádný z nich, každý byl zvláštním zákoníkem, samostatně upravujícím určitou výseč společenských vztahů. To vyvolalo celkové roztříštění právní úpravy. Došlo k násobení úprav jednotlivých právních institutů v autonomních kodexech (úprava subjektivity, uzavírání smluv, promlčení, náhrady škody apod.). Výsledkem těchto zásadních změn bylo totální (obsahové i formální) odchýlení od evropské kontinentální konvence.

Občanský zákoník č. 40/1964

Občanský zákoník z roku 1964 byl pojat především jako kodex spotřebitelského práva. Teoretickou koncepcí jeho institutů byl marxismus leninismus a ideologicky byla úprava zákoníku zaměřena na „živé

Nahrávám...
Nahrávám...