Jednotlivé případy soudních rozhodnutí XII.

6.16.13

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí XII.

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

Územní řízení: Dělení nebo scelování pozemků

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 As 107/2010

Výrok:

 NahoruDělení nebo scelování pozemků

Žadatelem v řízení o dělení nebo scelování pozemků dle § 82 odst. 2 stavebního zákona je vlastník pozemku, který má být rozdělen nebo scelen. Vlastníkům sousedních pozemků přiznává § 85 odst. 2 písm. b) tohoto zákona postavení účastníků řízení.

Skutkový stav:

 NahoruKdo je žadatelem

Rozhodnutím Magistrátu města B. bylo zrušeno usnesení úřadu městské části B.-střed o zastavení řízení ve věci dělení pozemků p. č. 538 a 655/1 v k. ú. S.B., město B., jejichž vlastníkem je Česká republika (dale jen "ČR"), a zároveň bylo vysloveno, že se předmětné řízení zastavuje. Prvostupňový správní orgán řízení zastavil s poukazem na § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu (dále jen "SŘ"), neboť žadatel (stěžovatel) nedoplnil žádost ve lhůtě stanovené usnesením o přerušení řízení, v němž je uvedeno, že žádost o dělení předmětných pozemků neobsahovala dostatečné podklady pro to, aby mohla být posouzena. Nezbytnými podklady mínil prvostupňový správní orgán ve vztahu k pozemku p. č. 655/1 buď plnou moc k podání žádosti o dělení pozemku od společnosti R., a. s., která je vlastníkem sousedních pozemků p. č. 665/2, 665/3, 656, 657, 658, 659 a 660, nebo přímo žádost této společnosti o dělení výše uvedeného pozemku p. č. 655/1. Ve vztahu k pozemku p. č. 538 šlo buď o plnou moc k podání žádosti o dělení pozemku od osoby zúčastněné na řízení (resp. jejího právního předchůdce), která je vlastníkem sousedního pozemku p. č. 539, nebo přímo o žádost osoby zúčastněné na řízení o dělení výše uvedeného pozemku p. č. 538. Rozhodnutí žalovaného vyšlo z toho, že řízení o dělení pozemku může být zahájeno pouze na žádost podanou všemi vlastníky všech dotčených pozemků a staveb na nich, které jsou předmětem rozhodnutí. V daném případě tak žádost měla být podána jak stěžovatelem, tak společností R., a. s., resp. osobou zúčastněnou na řízení. Ty však s dělením pozemků nesouhlasily, tím méně se k žádosti připojily. Vzhledem k tomu, že žádost byla podána pouze stěžovatelem, nebylo řízení o dělení uvedených pozemků vůbec zahájeno. Kroky učiněné správním orgánem první instance tak byly nezákonné. Proto žalovaný jeho rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Krajský soud (dale jen "KS") v B. následně závěry žalovaného nyní napadeným rozsudkem potvrdil.

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení rozsudku KS, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "SŘS“). Vzhledem k tomu, že z obsahu kasační stížnosti neplynou žádné námitky podřaditelné pod písm. b) citovaného ustanovení, ale kasační stížnost obsahuje toliko polemiku s právním názorem soudu, je ve skutečnosti podána jen pro důvod zakotvený v § 103 odst. 1 písm. a) SŘS.

 NahoruZásah do vlastnického práva

Stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se závěrem KS, že pozemky ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení a společnosti R., a. s., jsou tzv. pozemky dotčenými. V tomto ohledu stěžovatel rozsudku vytýká, že neprovedl úvahu nad tím, jakým konkrétním způsobem mohou být dané společnosti dotčeny a na jakých svých konkrétních právech. Naopak skutečnost, že stěžovateli je znemožněno provést rozdělení pozemku v jeho správě (jde o majetek ČR), znamená zásah do vlastnického práva a do dispozice s ním. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek KS zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Výběr z odůvodnění rozhodnutí:

 NahoruKdy je možné vydat rozhodnutí

V daném případě je spor veden o výklad § 82 stavebního zákona (dale jen "SZ"). Toto ustanovení upravuje zvláštní typ územního rozhodnutí – konkrétně rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků [§ 77 odst. 1 písm. d)]. Dle § 82 odst. 1 takové rozhodnutí stanoví podmínky pro nové rozdělení nebo scelení pozemků. Významné je pro danou věc znění odstavce 2, dle něhož rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků je možno vydat pouze na žádost podanou všemi vlastníky všech dotčených pozemků a staveb na nich, které jsou předmětem rozhodnutí. Dleodstavce 3 se pak toto rozhodnutí nevydává, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, jiným rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu, popřípadě není důvodné stanovit podmínky pro dělení nebo scelování pozemků.

 NahoruŽádost o rozdělení pozemků

V posuzovaném případě stěžovatel požadoval rozdělení pozemků p. č. 538 a 655/1, jejichž vlastníkem je ČR a které spravuje stěžovatel (§ 2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, ve spojení s § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Pozemek p. č. 655/1 má podlouhlý a perforovaný tvar. Perforace tvoří řada malých pozemků ve vlastnictví společnosti R., a. s. Zdejší soud je toho názoru, že názornější než obsáhlý popis toho, jak předmětný pozemek vypadá, bude uveřejnění katastrální mapy (dotyčný pozemek je v ní barevně zvýrazněn). Pozemek p. č. 538 má rovněž podlouhlý a perforovaný tvar. Perforaci tvoří malý pozemek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení.

 NahoruRozhodnutí se vydává na žádost

Významné je, že z citovaného § 82 odst. 2 SZ plyne, že rozhodnutí se vydává toliko na žádost. Předmět rozhodnutí tak nemůže být širší než předmět žádosti. V žádosti se přitom stěžovatel domáhal rozdělení pozemků p. č. 538 a 655/1. Dělení ostatních pozemků stěžovatel nepožadoval (a ani nemohl, neboť nejsou v jeho vlastnictví). Podrobně je tento požadavek rozveden ve formuláři uvedené žádosti, jehož náležitosti jsou dány vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, z něhož je patrné, že pozemky ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení i společnosti R., a. s., měly zůstat beze změny. Rozděleny měly být jen pozemky ve vlastnictví ČR.

 NahoruZásada dispoziční

Řízení upravené v § 82 odst. 2 SZ je ovládáno zásadou dispoziční, neboť zahájení řízení, skutečnost, zda bude v řízení pokračováno, a koneckonců i předmět řízení jsou v dispozici žadatele, který má subjektivní zájem na daném řízení. Jak uvádí odborná literatura (Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 316): "Účastník řízení určuje ve svém návrhu předmět řízení, kterým je správní orgán vázán. Účastník, který podal návrh na zahájení řízení, může tento návrh vzít rovněž až do pravomocného rozhodnutí ve věci zpět, nestanovil-li by ovšem zákon, že je k zastavení řízení nezbytné splnění ještě dalších podmínek.“

 NahoruVymezení předmětu řízení

Předmět řízení v daném případě tak byl vymezen zcela jasně – šlo o dělení uvedených pozemků ve vlastnictví ČR. Právě tyto pozemky měly být předmětem rozhodnutí. To přiznává i rozhodnutí žalovaného. Z ustanovení § 82 odst. 2 SZ přitom plyne, že uvedené rozhodnutí se podává pouze na žádost vlastníků dotčených pozemků, které jsou předmětem rozhodnutí. V posuzované věci byly předmětem shora vymezené pozemky ve výlučném vlastnictví ČR, a tedy je to pouze stěžovatel, kdo byl oprávněn podat žádost. K tomu, aby žádost byla v tomto ohledu bez vad, není třeba, aby se k ní připojil vlastník pozemků sousedních, neboť ty děleny být neměly, a nejsou tedy předmětem rozhodnutí dle § 82 odst. 2 SZ. KS v tomto směru nesprávně vychází ve skutečnosti pouze z izolovaného slovního spojení "dotčené pozemky“, uvedeného v § 82 odst. 2 SZ. Ve skutečnosti však je třeba k tomuto spojení nerozlučně přiřadit následující vedlejší větu přívlastkovou ("které jsou předmětem rozhodnutí“). Žadatelem tedy není vlastník pozemků jakkoliv dotčených, ale pouze těch dotčených, které jsou předmětem rozhodnutí, tj. těch, které mají být děleny (resp. scelovány – proto je v § 82 odst. 2 stavebního zákona užito slovo "pozemky“ v množném čísle).

KS tedy pochybil, pokud přijal názor žalovaného, že k zahájení řízení o dělení pozemků je v daném případě třeba, aby se k žádosti připojila i uvedená obchodní společnost a osoba zúčastněná na řízení. Jejich pozemky děleny být neměly a nejsou pochopitelně ani součástí předmětných pozemků, které děleny být měly, neboť jde o pozemky samostatné, jakkoliv je poloha každého z nich vůči jedinému sousednímu pozemku (tj. pozemku p. č. 538, resp. p. č. 655/1) specifická. Není v tomto ohledu zcela přesné tvrzení KS, že tyto pozemky leží "uvnitř“ pozemků p. č. 538 a 665/1. Taková formulace by mohla totiž svádět k závěru, že tyto pozemky jsou součástí pozemku většího; ve skutečnosti tomu tak však není – všechny pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny samostatně.

Nesprávný závěr činí KS také z jím citovaného komentáře ke stavebnímu zákonu (Hegenbart M., Sakař B. a kol.: Stavební zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 200). Také z této citace totiž vyplývá, že žádost podávají vlastníci všech dotčených pozemků, které mají být předmětem rozhodnutí. Sám KS pak – v rozporu se svými ostatními závěry – dospívá k tomu, že předmětem rozhodnutí měly být právě pozemky p. č. 538 a 665/1.

 NahoruÚčastníci řízení

Skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení ani společnost R., a. s., nepodaly žádost o dělení pozemků p. č. 538 a 665/1 (a ani podat nemohly, neboť nejde o pozemky v jejich vlastnictví), a dokonce vyjádřily písemný nesouhlas s dělením sousedních pozemků, tak nemá vliv na samotný fakt zahájení řízení. Tyto společnosti nebyly v postavení žadatele, což ale zdaleka nevylučuje to, že byly účastníkem řízení. Rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků dle § 82 SZ je totiž rozhodnutím územním (§ 76 a násl. tohoto zákona), vydávaným v územním řízení (§ 84 a násl. tohoto zákona). Účastenství v územním řízení definuje § 85 SZ. Jeho odstavce 3 vylučuje z účastenství nájemce bytů, nebytových prostor nebo pozemků. Podleodstavce 1 je naopak účastníkem řízení a) žadatel, b) obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Podle odstavce 2 platí, že účastníky územního řízení dále jsou:

1. vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, nejde-li o případ uvedený v písmenu d),

2. osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno,

3. osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis,

4. společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů; v případě, že společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu nemá právní subjektivitu, vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí více než jednu polovinu.

Žadatelem dle § 85 odst. 1 SZ je v tomto typu řízení vlastník pozemku, který má být rozdělen (nebo scelen). Osoba zúčastněná na řízení ani společnost R., a. s., takové postavení nemá a mít nemůže; jim přináleží postavení dle § 85 odst. 2 písm. b) SZ. Pozemky těchto společností nejsou sice předmětem rozhodnutí, ale mohou být tímto rozhodnutím přímo dotčeny. Toto dotčení je dáno tím, že případné rozdělení předmětných pozemků ve vlastnictví státu by mohlo zkomplikovat přístup k pozemkům ve vlastnictví uvedených obchodních společností a výkon vlastnického práva na těchto pozemcích. To ostatně vyplývá i z obsáhlé KS citované judikatury (na kterou poukazuje ve svém vyjádření i osoba zúčastněná na řízení), která vychází z teze, že účastenství v územním řízení (ovšem nikoliv v postavení žadatele) má být vykládáno extenzivně, resp. že takto má být vykládána možnost přímého dotčení na právech či povinnostech dle § 85 odst. 2 písm. b) SZ. Postačí pouhá možnost přímého dotčení na právech a bude nutné s takovou fyzickou či právnickou osobou jednat jako s účastníkem územního řízení, a to do doby, kdy bude jednoznačně možné vyloučit, že práva či povinnosti takové osoby nemohou být za žádných okolností dotčena. V daném případě je navíc nutno upozornit, že pozemky obchodních společností s pozemky předmětnými bezprostředně sousedí, a to způsobem velmi specifickým. Použít rozšiřujícího výkladu tak není ani třeba (ten se uplatní zejm. ve vztahu k tzv. nemezujícím sousedům, což není daná situace). KS v tomto ohledu citoval z judikatury vskutku obsáhle (rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2010, č.j. 5 As 36/2009 - 123, www.nssoud.cz , rozsudek téhož soudu ze dne 5. 11. 2007, č.j. 8 As 27/2006 - 70, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, publ. pod č. 96/2000 Sb. apod.).

KS tedy zaměnil účastenství v řízení dle § 85 odst. 2 písm. b) SZ s pozicí účastníka-žadatele dle § 82 odst. 2 SZ. Osoba zúčastněná na řízení ani společnost R., a. s., nebyla žadatelem, a proto nemohla svým postojem způsobit, že předmětné řízení nebylo vůbec zahájeno (to bylo plně v dispozici stěžovatele). Pozice uvedených společností jim umožní v zahájeném řízení vystupovat jako jeho účastníci, což se konkrétně může projevit např. podáváním námitek dle § 89 SZ (budou-li uplatněny v souladu s tímto ustanovením – zejm. vizodstavcích 1, 3 a 4), přičemž stavební úřad o nich rozhodne na základě kritérií uvedených v § 89 odst. 5 SZ. Obdobné závěry jako v tomto rozsudku vyslovil zdejší soud i ve svém předešlém rozsudku s připodobitelnou skutkovou situací ze dne 25. 3. 2011, č.j. 2 As 102/2010 - 100.

NSS na základě výše uvedených důvodů dospěl k již předestřenému závěru, že napadený rozsudek KS dospívá k nesprávnému právnímu závěru dle § 103 odst. 1 písm. a) SŘS, a proto musel tento rozsudek zrušit a věc vrátit KS k dalšímu řízení.

II.

Právo vlastnit majetek a povinnost vlastníka pozemní komunikace chránit vlastníky sousedících nemovitostí před hlukem z této komunikace

Střet soukromého a veřejného práva

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11

Výrok:

 NahoruSousedské právo

Právní úprava tzv. sousedského práva (de lege lata v § 127 OZ) představuje regulaci kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do některého z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 LZPS, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.

 NahoruKolize dvou vlastnických práv

Při aplikaci právní úpravy sousedského práva při kolizi dvou vlastnických práv je nezbytné zohlednit skutečnost že ustanovení § 127 OZ je na úrovni jednoduchého práva výronem regulace vlastnického práva v Listině základních práv a svobod, především v jeho sociálně ekonomickém pojetí vyjádřeném lapidárně převzetím tzv. Hedemannovy koncepce v čl. 11 odst. 3 LZPS: "Vlastnictví zavazuje", s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce, resp. ústavodárce, tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích.

 Nahoru"Míra přiměřená poměrům"

Tato hlediska obecné soudy nezohlednily v posuzované věci, neboť nedostatečně vzaly v úvahu specifika obecného užívání místní pozemní komunikace ve vlastnictví obce a důsledky automobilového provozu na její okolí, a tím nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. "míru přiměřenou poměrům". Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je v souladu s ústavními principy omezení základního práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž současně zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Pro danou věc je též právně významné, že obec, jakožto vlastník místní komunikace, je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění náleží (s výjimkami stanovenými v § 24 odst. 8 zák. č. 13/1997 Sb., týkajících se případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení), a to i v případě uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu § 24 odst. 2 tohoto zákona, příslušnému silničnímu správnímu úřadu; s vlastníkem pozemní komunikace je žádost o uzavírku pouze projednána. Analogicky lze poukázat na vyloučení odpovědnosti obce za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, jež je přímo zakotveno v § 27 odst. 4 zák. č. 13/1997 Sb., podle něhož platí, že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těcht o pozemních komunikacích. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je pojmově vyloučeno, aby vlastníkovi pozemní komunikace byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na ní "mechanickou" aplikací § 127 OZ.

Skutkový stav:

Ústavní stížností se stěžovatel Hlavní město P. (dále jen ,,HMP") domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu (dále jen "NS") ze dne 24. 11. 2010 a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "LZPS").

 NahoruRušení hlukem

Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu OS pro P. 1 (dále jen "OS") vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Vedlejší účastníci, v pozici žalobců, podali u OS žalobu, kterou se domáhali, aby stěžovateli (tj. žalovanému) byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci – ulice 5. května v P. 4 v úseku mezi ulicí Vyskočilova a Michelská tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A L Aeq, T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů č. p. 518, 519, 520, 521, 523, 525, 828, 829, 1226, 1220, 1221, 1222, 1223, 1224, 1225, 1227, 1228 a 1282 v k. ú. Michle v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) v době od 6 do 22 hodin. OS žalobu zamítl, což odůvodnil tak, že stěžovatel je vlastníkem komunikace, avšak nikoliv jejím provozovatelem, neboť mu nepřísluší jakkoliv provoz regulovat, omezovat či zakazovat. Nelze proto bez dalšího uložit stěžovateli povinnost, které se vedlejší účastníci domáhají. Soud přitom zohlednil, že stěžovatel se nechová pasivně k hlučnosti provozu na komunikaci, když připravuje řešení spočívající v odvedení současného hustého provozu vybudováním tzv. Pražského okruhu, které je však časově, technicky a ekonomicky náročné, a vedlejším účastníkům proto nezbude, než obtěžování hlukem trpět. OS označil v odůvodnění svého rozhodnutí požadavek vedlejších účastníků na zdržení se imisí hluku stěžovatelem za nereálný, neboť jde o nezastupitelné plnění, u něhož si sotva lze představit, jak by takový výkon rozhodnutí byl proveden a zejména, jak by byla zjišťována existence podmínek pro jeho případné nařízení. Nelze přitom pominout, že jakákoliv opatření ke snížení hlučnosti z provozu komunikace budou vyžadovat rozhodnutí orgánů státní správy, přičemž stěžovatel ve vztahu k této komunikaci, přestože je jejím vlastníkem, rozhodovací pravomocí není nadán, když státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích vykonávají příslušné silniční správní orgány. Na základě toho soud prvního stupně označil vedlejšími účastníky požadované rozhodnutí za nevykonatelné v podobě předpokládané v ustanovení § 160 OSŘ.

 NahoruObtěžování nad míru přiměřenou poměrům

MS v P. (dále jen "MS“) k odvolání vedlejších účastníků prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že lhůtu pro splnění uložené povinnosti stanovil v délce jednoho roku od právní moci rozsudku. Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že bylo-li v řízení prokázáno, že vedlejší účastníci jsou dlouhodobě obtěžováni hlukem z provozu na komunikaci, a to takové intenzity, která mnohonásobně překračuje i hygienické limity stanovené pro starou hlukovou zátěž, je třeba toto obtěžování považovat za obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, jehož strpění nelze po vedlejších účastnících nadále spravedlivě požadovat. Argumentoval-li soud prvního stupně nevykonatelností požadavku vedlejších účastníků vyjádřeného žalobním petitem, tento závěr odvolací soud označil za nesprávný, jelikož požadavek vedlejších účastníků, aby se stěžovatel zdržel nadměrného obtěžování hlukem, pocházejícím z konkrétně uvedeného zdroje a přesně vymezené lokality i přesně…