dnes je 15.8.2022

Input:

Podlahy dlážděné

8.8.2007, Zdroj: Verlag Dashöfer

8.4.4
Podlahy dlážděné

Jsou odolné proti opotřebování a vlhkosti. Jejich povrch má však vysokou tepelnou jímavost, jsou „studené“. Realizují se na únosném a rovném podkladě, k němuž se připojují převážně lepením k tomu určenými lepicími tmely. To předpokládá technologickou kázeň při realizaci podkladních vrstev, popřípadě nákladné vyrovnávání podkladu tmely nebo samonivelačními vrstvami. Po položení a zatuhnutí lepicí hmoty se stykové spáry vyplní vhodnou hmotou a povrch dlaždic se popřípadě opatří povrchovou úpravou.

Keramické dlažby

Keramické dlažby

Jedním z nejběžnějších materiálů pro nášlapné vrstvy podlah jsou keramické dlažby. Jejich hlavní předností je schopnost zvolit podle sledovaného účelu míru nasákavosti, odolnost proti mrazu, omývatelnost, rozměrové přesnosti, objemové stálosti a další atributy. Hlavní výhodou keramických obkladů je odolnost vůči vlhku, mechanickému namáhání, chemickým vlivům, jednoduchá čistitelnost povrchu usnadňující dodržet hygienické zásady, přesnost a objemová stálost, dlouhá životnost, výrazně přesahující výtvarné parametry. Za negativní vlastnost se někdy považuje křehkost (snížená odolnost vůči padajícím předmětům) nebo lepené montáže, spojené s nesnadnou opravou – výměnou. Nespornou výhodou keramiky je, že úspěšně nahrazuje přírodní materiály, zejména mramory, jichž se v odpovídajících odstínech nebo struktuře začíná nedostávat a jejichž ceny rostou.

Materiál pro dlažby

Materiál pro dlažby

Tradiční třídění obkladových materiálů obsahuje ČSN 733450 Obklady keramické a skleněné:

  • obklady z keramických obkládaček glazovaných jednobarevných, vícebarevných nebo reliéfovaných s nasákavostí do 23 %,

  • obklady z keramických obkládaček polohutných režných, solených nebo glazovaných s nasákavostí do 14 %,

  • obklady z keramických obkládaček hutných, solených nebo glazovaných s nasákavostí do 6 %,

  • obklady z keramických obkládaček slinutých glazovaných s nasákavostí do 1,5 %,

  • obklady z cihelných obkladaček režných nebo glazovaných,

  • obklady mozaikové režné nebo glazované sestavované do lepenců.

Dnes má toto rozdělení spíše informativní charakter. Také slovo bělnina (bělninové obkladačky) patří do terminologie 60. let 20. století. V současných evropských normách nenajdeme definici kvalitativních ukazatelů na všechny normalizované charakteristiky. U některých je uvedeno ustanovení o dohodě mezi výrobcem a zákazníkem (např. odolnost proti mrazu, proti povrchovému opotřebení atd.). Tyto údaje pak na obalu marně hledáme. Ani splnění požadavků norem ještě nezaručuje provozní spolehlivost v konkrétních podmínkách, pokud nebyl zvolen podmínkám přiměřený materiál. Druh použitého materiálu výrazně ovlivní výslednou kvalitu. Jak ukazují příklady z praxe, závady a z nich vyplývající spory vězí spíše v neodborné volbě typu výrobku a nesprávné technologii montáže než v použití obkladových prvků nízké kvality. U laciných výrobků balených do speciálních kartonů se často setkáváme se špatně definovanými, resp. deklarovanými vlastnostmi.

Současná technologie výroby poskytuje velmi široký sortiment rozměrů dlaždic, od mozaiky až po desky o rozměrech 600 x 600 mm. Variabilita umožňuje, za předpokladu dodržení modularity, skládat plochy z různých rozměrů dlažeb. To platí i ve vazbě na ostatní obkladové prvky, zejména vkládané mezi obklad nebo dlažbu a stěnu. Zpravidla však takto nelze kombinovat dlaždice různých výrobců, protože i když je výrobek deklarován se stejným rozměrem, jsou zde různé tolerance a výrobek může být ve skutečnosti větší nebo menší. Stejně tomu může být u jednoho výrobce po změně výrobního sortimentu, po dočasném odstavení výroby apod. Rozdíly se týkají nejen rozměrů, ale i struktury povrchu, popřípadě i vlastností. Pozor je třeba dát na různé tolerance a odchylky uvedené na obalech i na odkazy ustanovení ČSN EN, které u zdánlivě stejných velikostí dlaždic definují jiné skutečné rozměry.

Dlaždice nemusí být ve tvaru čtverce nebo obdélníka, výrobci nabízejí také šestiúhelníky nebo osmiúhelníky, které umožňují vložení malých čtvercových dlaždic do volného prostoru. Některé dlaždice procházejí při výrobním procesu kalibrací – rektifikací, přičemž se rozměr oříznutím upravuje na přesný rozměr. Takové výrobky jsou určeny k pokládání beze spár nebo pouze s minimální spárou.

Výrobci mají ve svém sortimentu sadu jednobarevných stále moderních dlaždic – počínaje bílou a konče černou barvou. Ovšem každý výrobce má sortiment vlastních barevností, a proto je třeba při tvorbě interiéru kombinovat výrobky pouze od jednoho výrobce. I jedna a táž barva má mnoho odstínů na různém povrchu a stejné číselné označení ještě nezaručuje, že půjde o tutéž barvu. Ani jednobarevné obklady se neřídí mezinárodní stupnicí RAL, známou z nátěrových hmot. Navíc jde o výrobu v šaržích, takže tentýž odstín nemusí být shodný s odstínem jiné šarže.

Povrch dlaždic může být glazovaný nebo neglazovaný. Glazovaný povrch může být nejen vysoce lesklý, ale také matový a polomatový, popřípadě zdrsněný s lepšími protiskluzovými vlastnostmi. Povrchy neglazované mají hloubkově probarvený (leštěné nebo neleštěné) nebo dekorovaný střep. Při vysoké kvalitě střepu (zejména vysoce slinuté, označované jako Gres Porcellanato) jsou dlaždice prakticky nezničitelné. Vysoce leštěné dlaždice jsou velmi efektní, ale jsou kluzké, naproti tomu dlaždice s dekorativními prvky umožňují i účinnou protiskluzovou úpravu (např. profilované, brokované).

Rozměry mozaiky, zpravidla čtverců, se pohybují okolo 2 x 2 až 10 x 10 cm. Rozměry nebývají vždy zaokrouhlené na celé cm (např. 2,25 x 2,25 cm). Zajímavé jsou i mozaiky ze speciálních do sebe zapadajících geometrických útvarů, které lze skládat do obrazců. Klasické mozaiky se zhotovují z barevných mramorů, my zde kromě materiálu keramického zařazujeme i příbuzné mozaiky skleněné. Obkladové materiály jsou podlepeny na rubové straně speciální sítí a vytvářejí lepence rozměrů okolo 60 cm. Lepence mají již vytvořené spáry a lepí se i s podkladem, a to nejen na rovné, ale i na zaoblené stěny, poličky nebo niky.

Keramické dlažby doplňují profilové prvky. Jedním z významných profilových prvků jsou soklové dlaždice. Jejich úkolem je orámovat položenou dlažbu, zakrýt zakončení podlahy u stěny a zabránit znečištění stěn při úklidu. Mají tvar obdélníka, jehož délka odpovídá délce použitých dlaždic, výška bývá 7,5 nebo 8 cm. Jedna delší strana je upravena tak, aby její rádius tvořil horní hranu obložení stěny. Z ekonomických důvodů se často místo soklové dlaždice používají z dlažby nařezané pásy. Nevýhodou je, že je horní hrana rovná a na stěně tvoří schůdek, na němž se usazují nečistoty. Toto je možno obejít u celoplošně probarvených dlaždic sražením hrany pod úhlem 45 °.

Soklů s požlábkem se používá především u hygienických zařízení a v prostorách, které se z hygienických důvodů často umývají. Tvarovka je řešena tak, aby poslední spára před stěnou, kterou nelze dokonale čistit, nebyla rohová. Podobný význam mají i rohové tvarovky, používané na zakončení soklů v rozích. Výrobci dodávají průběžné hrany používané v bazénovém nebo kuchyňském programu a navazující na rohovky.

Schodové profilové prvky se od normálních schodových dlaždic schodů odlišují protaženým čelním obloukem (tzv. nosem), případně rýhami na hraně schodu. Schodovkám se velmi podobají balkonové tvarovky, jejichž účelem je nejen esteticky zakrýt boční stěnu, ale také zabránit zatékání z boku a zakrýt konstrukci odvodnění balkonu. Samostatnou kapitolu tvoří bazénové tvarovky, viz dále.

U dlaždic pro zátěžové prostory je základním parametrem tloušťka 18–30–40 mm. Zde již nehraje roli ani tak estetické hledisko, jako mechanické vlastnosti a odolnost proti chemickým vlivům.

Cotto (Teracotta) je keramika italského původu z červeně pálených jílů (vyskytujících se výhradně v Itálii). Dlaždice jsou příjemně červenohnědé barvy, neglazované, většinou nejsou mrazuvzdorné, síla střepu je cca 2 cm, nasákavost nad 6 %. Potřebují kvalitní dodatečnou úpravu a údržbu. Vytvářejí příjemný dojem rustikálního prostředí a venkovského stylu bydlení.

Značení výrobků a deklarování jejich vlastností

Značení výrobků a deklarování jejich vlastností

K rozeznání jednotlivých druhů výrobků slouží označování výrobků a deklarování jejich vlastností. Na rubové straně většiny výrobků bývá uvedena země původu, obchodní značka výrobce, popř. logo. Na kartonech se obvykle udává:

  • země původu,

  • výrobce s kontaktními údaji,

  • popis prvku – zatřídění do skupiny podle normy (I, II, III), mrazuvzdornost apod.,

  • katalogové číslo – název prvku či výrobní série, tonalita (odstín),

  • deklarovaný a jmenovitý rozměr,

  • deklarované technické vlastnosti – otěruvzdornost, obrusnost, protiskluznost apod.,

  • jakostní třída,

  • množství kusů na jednotku plochy.

Výrobci vypracovávají dokumentaci, v níž lze získat dokonalý přehled o vlastnostech výrobků. Měla by obsahovat veškeré důležité údaje:

  • obchodní nebo výrobní značku a zemi původu,

  • odkaz na příslušnou evropskou normu, včetně třídění,

  • jmenovitý a deklarovaný rozměr, včetně tloušťky,

  • informace o úpravě lícního povrchu,

  • použitelnost,

  • popis technických vlastností (celkem 18 typů údajů), údaje jsou doplněny grafickými symboly.

V dokumentaci jsou uvedeny obchodní údaje a specifické informace týkající se legislativních požadavků, co se týče výrobků i výrobce.

Vady keramických obkladů a dlažeb

Vady keramických obkladů a dlažeb

Reklamace keramického zboží se nevztahuje na závady vzniklé nekvalitní obkladačskou prací, můžeme zpravidla reklamovat pouze zboží nepoložené. Z toho vyplývá nutnost pečlivé přejímky dodaného materiálu. Je třeba kontrolovat, zda:

  • souhlasí množství a druh zboží (počet kusů, metrů, tonalita, kalibrace, třída kvality nebo jiná specifická dohodnutá určení),

  • údaje na obalech souhlasí s objednávkou,

  • obaly nejsou poškozeny tak, že by jevily známky poškození uvnitř zásilky,

  • zboží není poškozeno; v takovém případě nelze převzít.

Před samotným položením se kontrolují vady vzhledu a geometrické rozměry. Při nákupu by měl prodejce předložit atesty výrobce (certifikát CE) a prohlášení o shodě výrobků s normami podle zákona č. 22/1997 Sb., a nařízení vlády č. 81/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posouzení radiačně hygienických vlastností podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 76/1991 Sb., v souladu s vyhláškou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. 184/1997 Sb., podle zákona č. 18/1997 Sb., a především podle odebíraného zboží:

  • prohlášení o shodě vlastností obkladů s nasákavostí nad 10 % s požadavky normy ČSN EN 159 BIII,

  • prohlášení o shodě obkladových prvků glazovaných mrazuvzdorných s nasákavostí pod 3 % s normou ČSN EN 176 BI,

  • prohlášení o shodě obkladových prvků mrazuvzdorných glazovaných nebo neglazovaných slinutých s nasákavostí pod 0,5 %.

V případě, že požadavky na výrobek nejsou normou určeny, musí mít výrobek vypracován stavebně-technické osvědčení (STO), které vydává autorizovaná osoba.

Časté vady dlažeb:

  • Odlepení dlažeb. Nevhodné podkladní vrstvy (změna objemu), dilatační pohyby nosné konstrukce, znečištěný povrch podkladu, špatný či nevhodný lepicí materiál, resp. zaschlá malta.

  • Trhliny v dlažbě. Většinou technologické chyby – proniknutí vody do spár a působení mrazu. Pružné nebo trvalé deformace podkladní nosné konstrukce.

Pomocné materiály

Pomocné materiály

Velmi dobrým pomocníkem jsou zakončovací lišty. Prodlužují životnost obkladové keramiky eliminací negativního namáhání, kryjí neglazovanou část obkladu a tvoří rovné hladké zakončení. Nelze je však používat za každou cenu, každý druh má své klady i zápory. Vyrábějí se pro různé účely využití, z pevných plastů nebo kovových materiálů, jsou odstupňované výškově podle tloušťky dlaždic. Pro určení velikosti profilu je rozhodující vzdálenost mezi horním povrchem dlažby a vrchní hranou podkladu. Plastové profily zásadně používáme pouze v interiéru (UV záření, insolace, výkyvy teploty). Při používání profilů musíme respektovat prostředí, v němž s nimi pracujeme. Mosazné profily používáme tam, kde je předpoklad vysokého zatížení, jejich nevýhodou je, že jejich vrchní vrstva oxiduje a působením chemikálií vznikají matné běžnou technologií nevyčistitelné skvrny. Pro vysoce zatížené prostředí, zejména zásadité, se nehodí ani hliníkové profily, korozi totiž může způsobit i potřísnění cementem, respektive cementovými lepidly. Eloxované profily jsou sice proti chemickým vlivům chráněny, ale mají měkkou povrchovou vrstvu, které hrozí snadné poškrábání. Zvláště choulostivé jsou speciální profily, které jsou dekorovány nebo potaženy reflexní vrstvou. Při aplikaci musíme dbát na to, aby profil byl plně uložen do lepidla a aby se část lepidla protlačila do spáry mezi svislým ramenem a hranou obkladu. Spára má být šířky 1–3 mm.

Dilatační profily se používají na stykových nebo velkých plochách, kde existuje nebezpečí pohybu v důsledku tepelné roztažnosti nebo pohybu konstrukce. U dilatačních profilů se mezera mezi profilem a obkladem zásadně nevyplňuje pružnou hmotou, např. silikonem. U profilů vyšších než 10 mm si vypomůžeme nanesením lepidla na boční hrany profilu a dlaždici do něj zatlačíme.

Přechodové profily usnadňují přechod mezi různými podlahovými materiály.

Proti uklouznutí na schodech a ochraně hran stupnic používáme zásadně kovové lišty, u silně namáhaných povrchů buď profily z nerezové oceli, popřípadě mosazné. Hliníkové lišty nejsou odolné proti obroušení, mohou se však vyrábět z kombinace nerezové oceli a hliníku, což je ekonomicky výhodné. Zakončení obkládaných ploch nemusí být rovné, k tomu účelu slouží speciální profily a ohýbací pomůcky.

Lepicí hmoty

Lepicí hmoty

Používáme většinou hotová průmyslově vyráběná lepidla. V principu jde o dvě základní lepicí směsicementové a polymerní. Cementové se používají pouze jako podklad pro nejrůznější dlažby nebo jako spojovací malta. Pro lepení se nedoporučují. Nejpoužívanější lepicí hmotou jsou polymercementové hmoty, což je směs cementů se suchou redispergovanou akrylátovou pryskyřicí a plnivy s dalšími přísadami, snižujícími potřebu záměsové vody, zvyšujícími flexibilitu, dodávající thixotropii apod. Skupina těchto hmot je velmi široká a je účelově sestavená pro vzájemné lepení rozličných povrchů. Dodávají se v suchém stavu.

Podklady dlažeb

Podklady dlažeb

Nášlapná vrstva z keramických dlaždic je obvykle pochůznou částí typů podlah, o jejichž roznášecích a izolačních vrstvách se podrobně zmiňujeme na jiných místech (plovoucí podlahy, betonové, anhydritové apod.), proto se zde zaměříme na specifické požadavky podkladu ve vztahu ke keramické dlažbě.

Základem úspěchu při tenkovrstvém lepení keramických dlaždic je rovný, pevný a suchý podklad. Cesta k němu vede přes zhotovování, popřípadě úpravu roznášecí vrstvy, kdy si musíme být vědomi nutnosti dodržet požadavky rovinnosti podlahy (ČSN 74 4505 Podlahy – společná ustanovení, odchylky pouze ± 2mm). Před kladením dlažby kontrolujeme rovnost povrchu pomůckami úměrnými rozsahu ploch – nejčastěji vodováhou, ale také laserovými, ultrazvukovými nebo infračervenými pomůckami. Nástroj musí mít délku alespoň 2 m, rovina, sklon a odchylky v roviny zjišťujeme alespoň ve dvou, lépe více směrech. Pevnost a stabilita se zjišťuje klasicky poklepáním a rýpáním ostrým kovovým předmětem. Na zjištění přesných hodnot jsou vyvinuty exaktní metody, ale v běžných případech se zpravidla spoléháme na zkušenost. Nebezpečné jsou nestabilní podklady, které se hýbou a mají průhyb, chvějí se (dřevěné podklady). Podklad musí být dostatečně vyzrálý, vyschlý a prostý napětí, která vznikají při tuhnutí. Zejména je důležité dodržovat technologické lhůty pro použité technologie. Podklad nesmí být znečištěn látkami, které by mohly snížit jeho přídržnost k lepicí hmotě. Důležité je odstranění prachu a nečistot – vysátím nebo omytím. Běžné zametení nemusí být účinné a vyfoukání stlačeným vzduchem je zcela neúčinné.

Některé povrchy mají příliš vysokou nasákavost a odsají většinu záměsové vody v lepicí hmotě, takže ta dostatečně nevyzraje. Poznáme to tak, že na podklad nalijeme trochu vody, a pokud se do pěti minut vsákne, lze usuzovat, že podklad je nasákavý. Takový podklad je nutno opatřit penetračním nebo spojovacím nátěrem. Při jeho výběru a zpracování se řídíme pokyny výrobce lepicího systému.

Všechny lité povrchy na bázi cementů nebo sádry je třeba mírně zabrousit (včetně tenkovrstvých) s ohledem na rychlejší vysoušení a odstranění malých nerovností.

K účelu vysprávek slouží dva druhy hmot, tzv. správkové hmoty a vyrovnávací hmoty. Vyspravení plochy by se mělo provést materiálem o stejné, popřípadě o něco větší pevnosti než má dosavadní podklad a hlavně by měl mít přibližně stejné mechanickofyzikální vlastnosti. Při větších nerovnostech podlahy není účelné dělat vysprávku lepicí hmotou, ale je lepší použít speciální hmotu pro správky. Tyto hmoty jsou vyráběny pro tloušťky 10 a 20 mm.

Pro vyrovnání povrchu používáme nejčastěji samonivelační hmoty. Správný typ hmoty volíme podle potřebné tloušťky, zpravidla 2–15 nebo 5–25 mm. Univerzální typ 1–30 mm se nedoporučuje, může praskat při vytvrdnutí a je třeba ho opravovat. V případě, že je třeba větší vyrovnání, aplikujeme více vrstev při dodržení technologických přestávek podle pokynů výrobce. Na trhu jsou materiály s různou dobou tuhnutí (pochůzné i po dvou hodinách) a s dalšími speciálními vlastnostmi (vyztužené). Pod keramické obklady se používají hmoty na bázi cementu, anhydritové lité hmoty jsou určeny spíše pod jiné podlahoviny (PVC, linolea).

Před opravou trhlin je třeba nejprve zjistit, zda nejde o trhliny způsobené pohybem podkladu, které by po obložení mohly fungovat jako dilatační spáry a způsobily by prasknutí položené dlažby. V tomto případě je nutné prověřit systém řešení dilatací celé podlahy. Praskliny v podkladu se musí vyčistit, opravit injektáží a vyztužit příčnými kovovými spojkami, zalepenými do vyříznutých drážek. Povrch se překryje lepicí hmotou a zarovná.

Postup při návrhu a pokládce dlaždic

Postup při návrhu a pokládce dlaždic

Abychom mohli dlažbu správně navrhnout a položit, musíme se seznámit s objekty a zařízeními, které budou součástí podlahy, respektive zařízení interiéru. Obvykle se v první řadě jedná o seznámení s montážními rozměry sanitárních předmětů, s rozměry sanitární keramiky a také s elektrickými rozvody a rozvody vody a topení, pokud do podlah zasahují. Návrh musí skloubit hledisko architektonické (estetické) s technickým (vlastnosti) a technologickým (provádění). Všechny tyto oblasti musí pojmout projekt, pochopitelně vždy v rozsahu a hloubce přiměřené konkrétním podmínkám. U

Nahrávám...
Nahrávám...