dnes je 2.7.2022

Input:

Účastenství spolků dle zákona o ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS

25.1.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Dne 5. 10. 2017 vydal pod sp. zn. 7 As 303/2016 Nejvyšší správní soud rozsudek, ve kterém rozhodoval o účastenství spolku v řízení podle ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž komplexně shrnul východiska dosavadní právní úpravy a závěry relevantní judikatury.

Podle ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 31. 12. 2017 jsou spolky oprávněny se za stanovených podmínek účastnit těch správních řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. V předmětném soudním řízení se Nejvyšší správní soud snažil popsat, v jakých případech lze o dotčení zájmů podle zákona o ochraně přírody a krajiny hovořit, a to zejména s ohledem na tvrzený zásah záměru do krajinného rázu, a negativní vlivy záměru na životní prostředí způsobené nárůstem dopravy (imise). Jednalo se o záměr polyfunkčního centra a žádost spolku o účast v předmětném řízení byla správním orgánem zamítnuta, neboť v daném případě nebyl z důvodu výluky obsažené v ust. § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny (podle kterého se krajinný ráz posuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody) krajinný ráz vůbec posuzován. Co se týče tvrzených imisí a negativních vlivů dopravy, ty nemohou založit účast spolku ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť se nejedná o zásah do zájmů dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský i Nejvyšší správní soud tyto závěry v zásadě potvrdily.

 

Nejvyšší správní soud ve svých úvahách týkajících se předpokladů účastenství spolků v řízeních podle stavebního zákona vycházel z několika dřívějších rozsudků. Z těch lze citovat např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 6 A 83/2002, podle něhož by požadavek na rozhodování orgánů ochrany přírody o zásahu do krajinného rázu při umístění libovolné stavby v jakémkoli území v praxi vedl k důsledkům zcela absurdním, které jsou v běžném životě obtížně představitelné, k enormnímu zvýšení počtu zbytečně vydávaných formálních rozhodnutí, o zbytečném administrativním zatížení účastníků řízení už vůbec nemluvě. K zásahu do krajinného rázu, resp. k jeho změně, přitom v praxi dochází záměry pouze některými. Proto soud vyložil, že samotné ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny předpokládá rozhodování jen tam, kde jde o umísťování stavby, která by vůbec (pojmově) mohla krajinný ráz snížit nebo změnit. V tomto rozsudku dále soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2014, sp. zn. 6 A 97/2011, podle kterého je třeba pojmy zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy i krajinný ráz, vykládat ve smyslu úvodních ustanovení tohoto zákona vymezujících působnost tohoto zákona a nikoliv způsobem zjevně extenzivním.

 

Dalším rozsudkem,

Nahrávám...
Nahrávám...