dnes je 2.2.2023

Input:

Účelové komunikace v judikatuře Nejvyššího správního soudu

30.8.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Účelové komunikace jsou jako jeden druh pozemních komunikací ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, upraveny v ust. § 7 tohoto zákona.

Účelové komunikace jsou jako jeden druh pozemních komunikací ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, upraveny v ust. § 7 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. V tomto případě se jedná o neveřejnou účelovou komunikaci. Cesty, které nenaplňují uvedenou definici a zároveň nejsou místní komunikací, silnicí či dálnicí (někdy nesprávně označované jako tzv. „neveřejné komunikace“), nejsou pozemními komunikacemi ve smyslu citovaného zákona a dle právní terminologie bývají označovány jako zpevněná plocha či soukromá cesta. Soukromá cesta je pak většinou ve smyslu ustanovení občanského práva užívána na základě služebnosti (věcného břemene), nájmu, výpůjčky či výprosy.

Z citované právní úpravy vyplývá, že cesta je účelovou komunikací ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), jestliže naplňuje zákonem vymezené pojmové znaky. Primárně se musí jednat o pozemní komunikaci ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň musí tato komunikace naplňovat znaky účelové pozemní komunikace vymezené v cit. ust. § 7. Kromě toho doplnila ještě dva pojmové znaky účelových komunikací v minulosti judikatura. Nejvyšší správní soud mimo jiné již v roce 1932 dovodil, že pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnováním buďsi výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným k obecnému užívání určen, jednak že toto užívání slouží k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační. (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, sp. zn. 10729/32, č. 10017/1932 Boh. A). Tento názor následně potvrdil také Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. 268/06.

Znaky účelové komunikace lze tedy shrnout takto:

1) existující (v terénu patrná) cesta;

2) zákonný účel – spojení nemovitostí navzájem případně s ostatními pozemními komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských a lesních pozemků;

3) souhlas vlastníka;

4) nutná komunikační potřeba.

Jak je nastíněno již výše, správní judikatura se jednotlivými definičními znaky v souvislosti s určováním účelových komunikací zabývala již mnohokrát. Co se týče faktického charakteru komunikace, tedy prvního znaku, podle kterého se musí jednat o existující cestu, Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, konstatoval, že účelová komunikace nemusí být stavbou, která by vyžadovala stavební povolení. V rozsudku ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 6 Ans 2/2007 doplnil, že ke vzniku veřejné komunikace není podstatné, jak je příslušný pozemek veden v katastru nemovitostí. V novějším rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 30 A 104/2012, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 3083/2014, krajský soud uvedl, že existenci prvního z definičních znaků účelové komunikace ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, tedy zřetelnost cesty v terénu, musí být vždy posuzována individuálně. Nutným předpokladem zřetelnosti cesty v terénu nemusí být existence vyjetých kolejí či vyšlapané stezky. Je nutno zohlednit rovněž jiné vlastnosti posuzovaného pozemku, např. jeho tvar, či polohu ve vztahu k sousedním pozemkům.

Co se souhlasu vlastníka týče, ten přechází z vlastníka na vlastníka, tedy v případě existující veřejně přístupné účelové komunikace postačí, pokud byl udělen vlastníky předchozími. Tuto konstrukci potvrdil v minulosti Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. 268/06 ze dne 9. 1. 2008. Dle Ústavního soudu je omezení vlastníka ve formě veřejného přístupu na pozemek způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr však platí v případech, kde dochází k převodu práva mezi soukromými subjekty, a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno (nelze tedy aplikovat na případ nabytí pozemku v restituci). Režim restituovaným pozemků v této souvislosti následně upřesnil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 5 As 36/2010. V rozsudku ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, Nejvyšší správní soud doplnil, že k věnování cesty obecnému užívání postačí souhlas konkludentní (mlčky), tzn. že vlastník cesty její obecné užívání po určitou dobu tzv. trpí. Udělení souhlasu se pak nezkoumá u komunikací, které jsou veřejně užívány „od nepaměti“. Za udělení konkludentního souhlasu s veřejným užíváním nelze dle Nejvyššího právního soudu naopak považovat strpění užívání třetími osobami na základě soukromoprávních vztahů, jako je služebnost či věcné břemeno. Jejich existence svědčí při zkoumání existence souhlasu s obecným užíváním spíše o opaku. Uvedené Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 As 76/2009, ve kterém zároveň uvedl, že aby bylo možné konstatovat, že se o veřejnou komunikaci nejedná, musel by její vlastník v minulosti s jejím obecným užíváním aktivně projevit tzv. „kvalifikovaný nesouhlas“. Na druhou stranu však konkludentní souhlas nelze vyvodit pouze z toho, že stěžovatel nebo jeho právní předchůdce účelovou komunikaci neoplotili ani neoznačili jako soukromý pozemek se zákazem vstupu. Pro takové jednání totiž nebyl důvod, pokud komunikaci jiné osoby neužívaly.

Nutnou komunikační potřebou se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 As 213/2015. Znak komunikační potřeby se podle tohoto rozsudku zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice. V

Nahrávám...
Nahrávám...