dnes je 29.6.2022

Input:

Vliv staveb na životní prostředí

2.8.2011, Zdroj: Verlag Dashöfer

5.6
Vliv staveb na životní prostředí

Mluvit či psát o vlivu staveb a stavebnictví na životní prostředí je nesmírně těžké, náročné. Důvod je jednoduchý, nejedná se o neznalost dané problematiky, ale o značně složitou a celkově provázanou problematiku v podstatě se všemi ostatními lidskými činnostmi. Hned na začátku si musíme uvědomit, že stavební činnost zasahuje či se prolíná do všech ostatních našich činností. Ať se již jedná o strojírenství, chemický průmysl, dopravu, zemědělství, lesnictví, ale třeba i do školství, zdravotnictví atp. Ve všech uvedených oborech se setkáváme se stavbami, větší či menší náročností stavebních činností. A právě pro to by měla i v odvětví stavebnictví být přijata pravidla, zásady, pokyny, legislativní předpisy, ale i technologické návody na to, jak zde zmírňovat celkový negativní vliv lidských činností. Jedná se o různé, již docela dobře zpracované a hlavně již fungující environmentální postupy, návody, systémy, strategie. V dalším budou postupně popsány již zmíněné a osvědčené programy, kterými lze úspěšně snižovat negativní vlivy stavebnictví na životní prostředí.

Česká republika a Evropská unie

Česká republika je členem Evropské unie od roku 1992 a je tak nutnČeská republika a Evropská unie v ochraně životního prostředí

é nejenom plnit vzájemné dohody, ale i společně rozvíjet všechny již rozpracované úkoly, problematiky. Mezi ty základní právě patří oblast životního prostředí, což značí rychlé a účinné řešení všech ekologických či přesněji řečeno environmentálních aktivit.

Úvodem je nutné upozornit na to, že základem environmentální legislativy Evropského společenství (ES) jsou Právní předpisy, které jsou celkem trojího druhu. Jedná se tak o:

  • Směrnice (Direktives), které jsou závazné, pokud jde o konečný efekt. Formu transpozice do právního řádu si volí každý stát sám. To značí, že příslušné požadavky dané směrnice mohou být obsaženy i v několika zákonech členské země.

  • Nařízení (Regulations) jsou obecně závazná legislativní opatření, a to ve všech svých částech a platí bez výjimky pro všechny členské státy. Nelze je transformovat formou vlastních zákonů.

  • Rozhodnutí (Decisions) jsou závazná opatření jako nařízení, ale jen pro toho, komu jsou jmenovitě určena. Nejsou tak transponována do národních předpisů.

Evropská unie (dále jen EU) dosahuje v oblasti životního prostředí svých cílů třemi základními způsoby. Jedná se tak o:

  • přijímání společné legislativy v oblastech výlučné kompetence s harmonizací národních legislativ členských států,

  • formulace a následná realizace společných politik,

  • rozvíjení a plnění společných programů a plánů, případně i dalších společných akcí, jedná-li se o naléhavé potřeby.

Akční programy

V oblasti životního prostředí jsou, kromě již zmíněných legislativních aktivit, velice významné tzv. „Akční programy“. Ty jsou vždy přijímány na delší časové období. Pro léta 1992 až 1999 platil „Pátý akční program“. Uvedený program byl nazvaný „Směrem k trvalé udržitelnosti“ a jeho hlavním úkolem byla integrace zájmů životního prostředí do ostatních politik. I přesto, že se po ukončení platnosti tohoto programu uznalo dosažení určitých významných pokroků, řada problémů však přesto nebyla odstraněna. Pokračování tohoto stavu by znamenalo výrazné zhoršování celkového stavu životního prostředí. Je proto nutné vyvinout maximální úsilí tak, aby bylo dosaženo výrazného zlepšení hlavně v následujících úkolech:

  • dosáhnout pokroku v implementaci environmentální legislativy všech členských států,

  • zlepšovat a prohlubovat integraci zájmů životního prostředí do ostatních politik, hlavně pak do ekonomické a sociální, které jsou příčinou značných tlaků na oblast životního prostředí,

  • zasadit se o důraz na to, aby občané a oficiální aktéři přijali problematiku životního prostředí za své.

Výše uvedené úkoly tak patří mezi hlavní náplně a úkoly následného, již „Šestého akčního programu životního prostředí“, který je určený na léta 2002 až 2012. Program má i svůj ambiciózní název „Naše budoucnost, naše volba“ a kromě již uvedeného se zaměřuje na následující čtyři hlavní priority:

  1. Boj s klimatickými změnami. Zde je hlavním cílem stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů, a to na úroveň, která nebude vyvolávat nepřirozené variace zemského klimatu.

    Vědci se shodují na tom, že klimatické změny se již odehrávají a že i současné lidské činnosti způsobují další nebezpečné zvyšování koncentrací skleníkových plynů, které jsou pak příčinou těchto problémů. Klíčovou prioritou „Šestého akčního programu životního prostředí“ je tak snížení emisí skleníkových plynů o 8 %, a to již do konce roku 2012 a dostat se tak na úroveň z roku 1990. Tato hodnota by tak měla být prvním krokem k výslednému cíli, kterým je snížení emisí skleníkových plynů až o 70 %!

  2. Příroda a biodiverzita – ochrana jedinečného zdroje. Hlavním cílem je chránit a obnovovat funkčnost přírodních systémů a zastavit ztrátu biodiverzity nejenom v EU, ale pochopitelně v celosvětovém měřítku. Chránit půdu před erozemi a znečisťováním.

    Funkční a vyvážené přírodní systémy jsou nezbytně důležité pro podporování zdravého života a ekonomickou působnost lidské společnosti. Znečisťování a trvale neudržitelné využívání půdy a moře, zároveň také ztráta biodiverzity musí být zastaveny. Hodnotné oblasti živé přírody a hodnotné půdy musí být výrazně chráněny před erozemi, znečisťováním, před likvidací. Rovněž tak přijatý program EU „Natura 2000“ musí být plně respektován a funkčně implementován do všech projektů a plánů. Rozšiřování ochrany na rozsáhlejší venkovské oblasti vyžaduje hlubokou a efektivní integraci zájmů životního prostředí a biodiverzity jak do zemědělství, tak do politik, zabývajících se ochranou krajiny, lesnictvím a vodohospodářstvím.

  3. Životní prostředí a zdraví. Cílem je dosáhnout takové kvality životního prostředí, kde úrovně znečisťujících látek vyrobených člověkem, včetně různých druhů radiace, nevyvolávají signifikantní dopady na lidské zdraví nebo nebudou lidské zdraví ohrožovat.

    Stále přibývá důkazů, že lidské zdraví je skutečně výrazně ovlivňováno environmentálními problémy, které se vztahují jak ke znečistěnému ovzduší a vodě, tak k nebezpečným chemikáliím a ke hluku. Jádrem této politiky musí být důkladně připravená předběžná opatrnost a promyšlené předcházení všem rizikům. Zvýšená pozornost a ohledy musí být věnovány i tzv. zranitelným skupinám, kam prvořadě patří děti a staří lidé.

  4. Trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů a nakládání s odpady. Zde je cílem zajistit, aby spotřeba obnovitelných i neobnovitelných zdrojů nepřesáhla únosnou kapacitu současného stavu životního prostředí. Dosáhnout oddělení trendů využívání zdrojů od požadovaného ekonomického růstu, a to zvýšenou efektivností využívání všech zdrojů a připravenou prevencí vzniku dalších odpadů.

    Zdroje naší modré planety, především pak obnovitelné zdroje, jako jsou ovzduší, voda, půda a dřevo, jsou nadměrně čerpány a znečisťovány. Množství odpadů má podle všech odhadů i nadále růst, pokud ovšem nebude urychleně zahájena vědecky připravená činnost pro nápravu této situace. Prevence vzniku dalších odpadů tak bude klíčovým prvkem integrovaného přístupu výrobní politiky. Je zapotřebí mnoha dalších účinných opatření na podporu recyklačních technologií ke smysluplnému zpracovávání všech druhů odpadu.

    Takové jsou nejenom představy, ale skutečné projekty a plány EU. Z pohledu jednotlivých podniků a firem se jedná o zcela zásadní změny, které ovšem s sebou přinesou mnohá úskalí, mnoho problémů a těžkostí. Je proto nutné ocenit jeden ze strategických záměrů „Šestého akčního programu“, kde se jasně poukazuje na to, že podniky by neměly být pouze penalizovány za selhávání v ochraně životního prostředí, ale měly by být také zavedeny nové systémy odměňování, vedoucí k motivaci environmentálně šetrného chování podniků a firem.

Dobrovolné nástroje

„Dobrovolné nástroje“ – cesta ke zlepšení stavu životního prostředí

Účinným a dnes již i poměrně známým a hlavně osvědčeným prostředkem k systematickému zlepšování stavu životního prostředí jsou tak zvané „Dobrovolné nástroje“, užívané jak ve sféře výroby, tak ve sféře spotřeby. Uplatňují se zde takové postupy a principy, které tak významně přispívají k vyvolávání požadovaných změn chování a přístupu z hlediska snižování negativních dopadů na životní prostředí, ke změnám vzorců spotřeby a výroby.

Pojem „dobrovolný nástroj“ znamená, že používání dotyčného nástroje není legislativně přikázáno, není povinné. Závisí zcela na úvaze výrobce, na rozhodnutí podniku, zda se pro zavedení, či uplatnění zvolené metody, nástroje dobrovolně rozhodne nebo ne. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že mnohem více výrobců i spotřebitelů dává přednost uvedené dobrovolnosti, před striktním příkazem, či povinností, danou nutností respektovat přijatou legislativu.

Nové aktivity musí stále více probíhat ve všech sférách hospodářství, a to účinnějším způsobem z hlediska snižování jednotlivých negativních dopadů na životní prostředí. To znamená, že při produkci téhož nebo většího množství výrobků nebo služeb musí být používáno méně vstupů a vznikat menší množství odpadů. V podnikatelské činnosti to pak znamená nutnost používat nově zpracovávané a přijaté normy, předpisy a postupy. To vše přináší stálé a systematické hledání nových cest ke spolupráci mezi podnikovou a veřejnou sférou, vše nad rámec stávajících předpisů a limitů. Využívají se tak činnosti, které přímo směřují k občanům, ke spotřebiteli a výsledně pak vedou ke změně jejich chování ve prospěch nákupu a užívání ekologicky šetrných výrobků a služeb či nových, environmentálně působících technologií. V odkazu na „Dobrovolné nástroje“, které by měly být urychleně zavedené a používané také ve stavebnictví, se tak jedná především o následující nástroje:

  • Environmentální (ekologické) značení I., II., III. typu

  • Hodnocení životního cyklu – metoda LCA

  • EMAS – systémy environmentálního managementu

  • Čistší produkce

  • Ekodesign

  • Integrovaná výrobková politika

  • Dobrovolné přístupy a dohody

Hned úvodem je však nutné zdůraznit, že celý proces ochrany životního prostředí patří, řečí ekonomů, mezi tzv. negativní tržní externality, tj. mezi činnosti, které samotný trh nemůže řešit, neboť se vymykají působení jeho mechanismů. Ochrana životního prostředí proto musí spadat do hospodářské politiky státu, a tak pouze stát ji musí řešit, ten musí jasně formulovat svou politiku péče o životní prostředí. Zároveň stát musí vytvářet a podporovat vznik a funkčnost vhodných nástrojů pro její realizaci.

Typy značení

Environmentální (ekologická) značení

  1. Značení I. typu – ecolabelling

Tento výrazný nástroj environmentální politiky, často nazývaný jako „ecolabelling“, se ve světě již poměrně hodně používá. Jedná se o program, který výsledně označuje výrobky, celkově šetrnější k životní prostředí. Je to odborně zpracovaný certifikační systém, řízený třetí nezávislou stranou. To značí, že není řízený, určovaný ani výrobcem, ani spotřebitelem, ale odborně fundovanou pracovní organizací. Mezi její hlavní úkoly patří:

  • promyšlený výběr výrobkových kategorií, tj. těch skupin výrobků, u nichž lze nějakým způsobem snížit jejich celkový negativní vliv na životní prostředí,

  • sestavení souboru takových požadavků, jež musí vzniklé výrobky dané výrobkové kategorie splňovat, aby mohly být oprávněně považovány za ekologicky šetrnější,

  • přiznání a následné udělování samotné „ekoznačky“ těm výrobkům, které předem stanovené požadavky splnily,

  • sepsání tzv. licenční smlouvy mezi výrobcem a odborným garantem programu ekoznačení či jím pověřenou organizací,

  • provádění náhodných kontrol shody vlastností jak u označených výrobků s předem stanovenými požadavky, tak dodržování všech podmínek výroby, skladování, expedice atd. u samotného výrobce. To vše je uvedeno v licenční smlouvě.

Je nutné si uvědomit, že tento systém, tak jako řada dalších vznikl v sedmdesátých létech minulého století. Tedy v době maximálně extenzivního rozvoje současné civilizace, většinou bez sebemenších zábran, bez omezení ve vztahu k ochraně krajiny a životního prostředí. Devastace životního prostředí, stupňující se drancování všech zásob nerostného bohatství byla každodenní realitou. Ve výhledu nebyla žádná omezující nařízení. Proto v uvedené době vznikají různá omezení zpracovávaná a předkládaná vládám jednotlivých států, a to hlavně ze stran dobrovolných ekologických iniciativ. K tomu přistupovala i stále se zvyšující nespokojenost obyvatel, způsobená zvyšující se nemocností, zvláště pak dětí, ale i zvýšení úrazovosti a rovněž tak i předčasná úmrtnost.

Je nutné uvést, že prvním, funkčně správně zpracovaným systémem ekoznačení se stal německý program (ukázka národního programu) se značkou „Modrý anděl“, a to již v roce 1978. Jednalo se o centrálně řízený certifikační program, jehož důvěryhodnost byla zajištěna funkcí samotného státu, a to prostřednictvím Spolkového úřadu pro ochranu životního prostředí. Mezi další, v té době vznikající významné světové programy ekoznačení pak rozhodně patřil i program kanadský, stejně tak japonský a skandinávský (ukázka nadnárodního programu). Značného rozmachu a důvěryhodnosti posléze, od roku 1992, získal a nadále získává program Evropské unie se svoji známou značkou „květina“ (Flower).

Výhody systému ekoznačení:

Realizace systému ekoznačení má řadu výhod, a to jak z hlediska samotné ochrany životního prostředí, tak z hlediska výrobce, ale i z hlediska státních orgánů. Bez nadsázky se tak dá říci, že výhody ekoznačení nevyplývají jen z jeho preventivního působení, ale i z jeho tržního charakteru. Výsledně se tak dá mluvit o společném pozitivním působení všech tří základních společenských pilířů – ekologickém (snížený negativní vliv civilizačního stupně), ekonomickém (rozvoj stávajících a nástup nových druhů výrob) a sociálním (zvýšená zaměstnanost nastartováním nových druhů výrob).

Základní výhody ekoznačení

  1. Široký rozsah možností snižování negativních vlivů na životní prostředí

    Při použití metody LCA (Lyfe Cycle Assessment) na životní prostředí systémem ekoznačení se tak z původního snižování negativního dopadu již hotového výrobku přechází na hledání možností, jak snížit tento vliv v průběhu jeho celého životního cyklu. I přesto, že v systému ekoznačení jsou hlavně hodnoceny finální vlastnosti hotového výrobku, hodnotí se i všechny jednotlivé fáze jeho vzniku. A tak preventivní opatření, spočívající v hodnocení kterékoliv fáze života vznikajícího výrobku, má tak snižující negativní působení budoucího finálního výrobku. To se může např. týkat použitých surovin (náhrada použití neobnovitelných surovin, surovinami obnovitelnými, druhotnými). Rovněž tak je velice významné použití nových výrobních technologií (dochází tak ke snížení emisí, odpadů, obsahu toxických látek, úsporám energií, vody i způsobů závěrečného zneškodnění atd.).

  2. Stálý a systematický tlak na vývoj a vznik nových výrobků šetrných k životnímu prostředí

    Systém ekoznačení vychází z technických požadavků, kladených na výrobu ekologicky šetrných výrobků. Tyto požadavky jsou časově omezeny (většinou na 3 roky) a jsou odvislé na platnosti samotného základního dokumentu – „Technické směrnice“ (též jenom Směrnice) pro danou výrobkovou kategorii. Tímto je možné jednotlivé hodnoty stále zpřísňovat a výrobce je tak nucený stále pokračovat ve zlepšování vlastností svých výrobků při posuzování jejich celkového vlivu na životní prostředí. Je však důležité, aby takto nastavené a postupně zpřísňované hodnoty byly ovšem vždy pro výrobce schůdné, akceptovatelné. Není možné a uvedený systém ekoznačení s tím vždy počítá, aby navržené zpřísněné hodnoty byly technicky, ekonomicky i organizačně nezvládnutelné.

  3. Vliv ekologických výrobců na celý dodavatelský řetězec

    Ten výrobce, který se chce dostat mezi ekologické výrobce a žádá o získání značky „Ekologicky šetrný výrobek“ (EŠV), vybírá pro své výrobky takové vstupní suroviny a takovou technologii, aby vliv nově vzniklého výrobku na životní prostředí byl vždy co nejmenší. To pokaždé musí být doloženo příslušným certifikátem odborné laboratoře, autorizované osoby.

  4. Stálé zdůrazňování změn společenské povahy

    Environmentálně orientovaná politika státu, zaměřená na nutnost stále se rozšiřující oblasti ekologicky šetrných výrobků dokládá, že k dosažení zdravého životního prostředí není nutné vyřešit pouze tu část technicko-výrobní, ale také tu celospolečenskou. Tou se rozumí nutná změna jak spotřebních vzorců, tak změna hodnot nákupní politiky, změna životního stylu společnosti s důrazem, kladeným na sociální cítění občanů, s jejich individuální zodpovědností ve vztahu ke zlepšování stavu životního prostředí.

  5. Využití velkého informačního potenciálu systému ekoznačení při vzdělávání obyvatelstva

    Četné textové a obrázkové informace se zdůrazňováním vhodnosti až nutnosti stálého zvyšování množství nakupovaných výrobků, označených značkou „EŠV“. Zveřejňováním důvodů výběru označených produktů je možné nenásilně a poměrně rychle informovat spotřebitele, kupující o škodlivých účincích různých látek i výrobních technologií na životní prostředí. Zvyšovat tak ekologické znalosti a tím i pozitivní povědomí obyvatel o prospěšnosti nákupu a užívání ekologicky šetrných výrobků. V tomto je právě základní odlišnost systému ekoznačení od ostatních forem preventivní péče, strategie ochrany životního prostředí. Poptávka a nabídka, vztahující se na výrobky šetřící životní prostředí, více než na ostatní, alternativní, je základem tržních mechanismů. Poptávku vytvářejí ti spotřebitelé, kteří jsou o problémech životního prostředí informováni, jsou aktivní, zodpovědní, ale také ochotni osobně životnímu prostředí pomoci. Rovněž tak samotnou nabídku nového, ekologicky šetrného zboží vytvářejí stejně motivovaní výrobci, popřípadě dovozci, kteří tak ještě navíc získávají možnost zvýšit svůj zisk, ale i lepší konkurenceschopnost svého podniku.

  1. B) Značení II. typu – vlastní environmentální tvrzení

Vlastní environmentální tvrzení je informační nástroj, který mohou organizace používat k šíření informací, týkajících se vybraných environmentálních aspektů jejich produktů, směrem k zainteresovaným stranám, ke spotřebiteli.

Vlastní environmentální tvrzení musí splňovat požadavky a být vytvořeno podle následujících mezinárodních norem:

  • ČSN EN ISO 14020 (Environmentální značky a prohlášení – Obecné zásady),

  • ČSN ISO 14021 [Environmentální značky a prohlášení – Vlastní environmentální tvrzení (typ II. environmentálního značení)].

Pokud o to má organizace zájem, může být zapsána do veřejné databáze vlastních environmentálních tvrzení, kterou vede Agentura (v CENIA). Organizace musí v takovém případě požádat Agenturu o zápis a předložit jí vzor vlastního environmentálního tvrzení, výsledky vyhodnocujících měření a další informace, nezbytné pro ověření tohoto tvrzení. Na základě posouzení Agentury a kladného stanoviska Rady Národního programu environmentáního značení - NPEZ (dále jen „Rada“) může dojít k zápisu vlastního environmentálního tvrzení organizace do příslušné databáze.

Tento typ ekoznačení je velice výhodný zvláště pak pro stavební firmy jako jsou např. vápenky či cementárny (v ČR byl již úspěšně realizovaný).

  1. C) Značení III. typu – environmentální prohlášení o produktu – EPD

Environmentální prohlášení o produktu (Environmental Produkt Declaration EPD) je informačním nástrojem, který mohou organizace používat k šíření informací, týkajících se environmentálního profilu jejich produktů (hlavně spotřební zboží pro domácnost) směrem ke svým zainteresovaným stranám. Informace o environmentálním profilu jsou založeny na posouzení životního cyklu produktu.

Environmentální prohlášení o produktu musí splňovat předepsané požadavky a být vytvořeno podle mezinárodních norem:

  • ČSN EN ISO 14020 (Environmentální značky a prohlášení – Obecné zásady),

  • ČSN ISO 14025 (Environmentální značky a prohlášení – Environmentální prohlášení typu III.).

Posouzení životního cyklu, které je v rámci tvorby environmentálního prohlášení o produktu prováděno, musí odpovídat a být provedeno v souladu s mezinárodními normami

  • ČSN EN ISO 14040 (Environmentální management – Posuzování životního cyklu – Zásady a osnova),

  • ČSN EN ISO 14044 (Environmentální management – Posuzování životního cyklu – Požadavky a směrnice).

Organizace, která vytvoří environmentální prohlášení o produktu, musí zajistit nezávislé ověření údajů v něm obsažených, a to buď interně nebo externě.

Značení v ČR

Environmentální značení v České republice

V České republice se environmentální značení I. typu realizuje jako „Národní program označování ekologicky šetrných výrobků a služeb“, podle normy ČSN EN 14 024.

V dalším pak je stručně pojednáno o základních pravidlech tohoto českého programu.

Základní pravidla programu

Ministerstvo životního prostředí:

  • stanoví, že v České republice (dále jen ČR) bude i nadále rozvíjen osvědčený a samostatný český Národní program označování ekologicky šetrných výrobků a služeb (dále jen Program) souběžně se systémem udělování ekoznačky Evropské unie (dále jen systém ekoznačení EU),

  • upravuje vybraná ustanovení Programu tak, aby podmínky pro jeho další rozvoj, odpovídaly trendům rozvoje systému ekoznačení EU, jak je uvádí Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1980/2000 o revidovaném systému Společenství pro udělování ekoznačky (dále jen „Nařízení č. 1980/2000“) a Rozhodnutí Komise 2006/402/ES ze dne 9. 2. 2006, kterým se zřizuje pracovní plán pro ekoznačku Společenství (dále jen „Rozhodnutí Komise 2006/402/ES“),

  • stanoví odpovědné orgány ČR pro systém ekoznačení EU s kompetencemi vyplývajícími z Nařízení č. 1980/2000, v již funkčních odpovědných orgánech Programu,

  • zajišťuje tak další rozvoj Programu v souladu s usneseními vlády ČR č. 159/1993 o realizaci Programu a č. 720/2000 na podporu rozvoje prodeje a užívání ekologicky šetrných výrobků a v souladu s příslušnými mezinárodními normami, které se týkají environmentálních značek a prohlášení. Jsou to:

    • ČSN ISO 14020 Environmentální značky a prohlášení – Obecné zásady,

    • ČSN ISO 14024 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální značení typu I.

  • Zásady a postupy

    • ČSN ISO 14021 Environmentální značky a prohlášení – Vlastní environmentální tvrzení (typ II environmentálního značení),

    • ČSN ISO/TR 14025 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální prohlášení typu III.

Základní pojmy, termíny a definice

Program environmentálního značení I. typu je certifikační systém, vedený třetí nezávislou stranou, založený na základě uplatnění více kritérií, který uděluje licence, opravňující k používání ekoznačky „Ekologicky šetrný výrobek“ a „Ekologicky šetrná služba“ (dále jen ekoznačka). Ekoznačka, v rámci určité skupiny výrobků nebo služeb, označuje výrobek / službu s menším dopadem na životní prostředí během jejich celého životního cyklu.

Tato Pravidla Ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP) stanovují zásady a postupy pro:

  • výběr kategorií, tzn. skupin výrobků / služeb,

  • stanovení požadavků, které musí výrobky / služby dané kategorie splnit, aby mohly být oprávněně považovány za ekologicky šetrné,

  • posuzování a prokazování splnění požadavků,

  • udělení licence k používání ekoznačky,

  • provádění kontrol shody vlastností označených výrobků / služeb se stanovenými požadavky na hodnocení a dodržování podmínek licencí opravňujících držitele k užívání ekoznačky.

Používané výrazy značí:

Výrobková kategorie / kategorie služeb – skupina výrobků / služeb používaných pro stejné účely a rovnocenných v užití, které jsou jako rovnocenné chápány spotřebitelem.

Odpovědné orgány – Ministerstvo životního prostředí (garant Programu) a CENIA, česká informační agentura životního prostředí (dále jen CENIA), pracoviště Agentura pro ekologicky šetrné výrobky a služby (výkonný orgán) (dále jen Agentura), která je v ČR pověřena příslušnými kompetencemi a výkonnými činnostmi. Agentura je orgán nezávislý na stranách zainteresovaných v systému ekoznačení.

Licence – právo užívat ochrannou známku, které je poskytováno na základě uzavřené licenční smlouvy mezi vlastníkem ochranné známky (odpovědným orgánem) a nabyvatelem.

Licenční smlouva – smlouva, kterou uzavírá vlastník ochranné známky (odpovědný orgán) s fyzickou či právnickou osobou (nabyvatel, popř. držitel licence) a na jejímž základě je poskytováno právo užívat ji podle pravidel certifikačního systému.

Držitel licence – fyzická nebo právnická osoba, pověřená odpovědným orgánem k používání ekoznačky.

Zainteresované strany – všechny strany ovlivněné systémem ekoznačení, tj. výrobci, dovozci, provozovatelé služeb, řemesel, živností (včetně mikro, malých a středních podniků), profesní a obchodní organizace, nevládní a spotřebitelské organizace.

Zásady a cíle Programu

Základní cíle a zásady dobrovolného a výběrového Programu, zavedeného v ČR na základě usnesení vlády č. 159/1993, zůstávají v platnosti. Jedná se o následující zásady společné všem světovým systémům ekoznačení:

  • zásada dobrovolnosti, jež napomáhá nevytvářet bariéry v obchodování,

  • zásada srozumitelnosti, týká se kritérií, hodnocení a kontrolování pro všechny zainteresované,

  • zásada věrohodnosti, týká se nestranného řízení programu a hodnocení výrobků/služeb nezávislou autoritou,

  • zásada otevřenosti, týkající se volného přístupu žadatelů bez ohledu na hranice států,

  • zásada časového omezení propůjčení ekoznačky, v souladu s platností kritérií pro hodnocení,

  • zásada finálnosti výrobku, týká se udělení ekoznačky výrobku jako celku a nikoli jeho částem,

  • zásada vyloučení výrobků, pro něž platí jiné specifické předpisy, viz čl. 2 bod 4 a 5,

  • zásada práce s multikriteriálním přístupem, kdy celý životní cyklus výrobku/služby je zkoumán ohledně všech jeho případných vlivů na životní prostředí,

  • zásada orientace především na výrobky spotřebního charakteru.

Rozsah

  1. Ekoznačka může být udělena výrobkům / službám, které splňují základní užitné a environmentální požadavky a navíc specifická environmentální kritéria. Tyto požadavky a kritéria musí být stanoveny pro výrobkové kategorie / kategorie služeb.

  2. Výrobková kategorie / kategorie služeb musí pro účast v Programu splňovat následující podmínky:

    1. musí představovat významný objem prodeje a obchodu na trhu,

    2. musí mít, v jednom nebo více stadiích životního cyklu, významný environmentální dopad v globálním nebo regionálním měřítku a/nebo obecné povahy,

    3. musí představovat významný potenciál pro zlepšení životního prostředí prostřednictvím výběru spotřebitelů a také podnět pro výrobce nebo provozovatele služeb, aby zvyšovali konkurenci nabídkou výrobků / služeb, které splňují podmínky ekoznačky,

    4. významná část objemu prodeje výrobků musí být prodávána pro konečnou spotřebu.

  3. Výrobková kategorie / kategorie služeb může být rozdělena do podskupin s odpovídající úpravou specifických environmentálních kritérií tam, kde to povaha výrobků / služeb vyžaduje s ohledem na zajištění optimálního potenciálu ekoznačky, na ovlivnění zlepšení životního prostředí.

  4. Ekoznačka nesmí být udělena látkám nebo přípravkům, které české právní předpisy nebo právní předpisy EU klasifikují jako velmi toxické, toxické či nebezpečné. Nesmí být udělena ani zboží vyráběnému technologií, která je pravděpodobně významně škodlivá lidskému zdraví a/nebo životnímu prostředí nebo zboží, které by při normálním užívání mohlo být spotřebitelům škodlivé.

  5. Tato Pravidla se nevztahují na výrobky, pro něž platí jiné specifické předpisy (např. potraviny, nápoje, farmaceutické výrobky a lékařská zařízení, zbraně a výbušniny).

Základní užitné a environmentální požadavky

  1. Účelem základních požadavků je zajistit, aby výrobek/služba byl svými užitnými a technickými parametry plně srovnatelný s konkurenčními výrobky / službami, sloužícími stejnému účelu a byl vyráběn v souladu se zákony a předpisy, které se vztahují k ochraně životního prostředí.

  2. Ekoznačka může být udělena jen výrobku/službě s vlastnostmi, které umožňují významně ovlivňovat klíčové environmentální aspekty, identifikované podle matice hodnotící životní cyklus výrobků/služeb.

Specifická environmentální kritéria a postup pro jejich stanovení

  1. Specifická environmentální kritéria jsou požadavky na tzv. ekologické vlastnosti výrobku/služby, stanovené podle příslušných kategorií a s ohledem na každý z klíčových environmentálních aspektů identifikovaných podle matice hodnotící životní cyklus. Splněním kritérií se označený výrobek/služba odlišuje od ostatní produkce.

  2. Specifická environmentální kritéria a základní užitné a environmentální požadavky, včetně těch, které mohou být ve vztahu k podskupinám jednotlivé kategorie, jsou uváděny a zveřejňovány v příslušné Technické směrnici MŽP s požadavky pro propůjčení ekoznačky (dále jen Směrnice). Doba platnosti Směrnice jsou tři roky. Prodloužení, ukončení či přepracování kritérií je oznamováno Agenturou v dostatečném časovém předstihu před koncem platnosti kritérií všem zainteresovaným stranám. Směrnice je zveřejňována na webových stránkách odpovědných orgánů.

Odpovědné orgány

  1. Orgány odpovědnými za provádění úkolů stanovených v těchto Pravidlech jsou MŽP jako garant a odpovědný orgán Programu a CENIA, Agentura jako odpovědný a výkonný orgán Programu.

  2. Kompetence a povinnosti odpovědných orgánů a pravidla pro jejich koordinaci:

Ministr životního prostředí

  • schvaluje a podepisuje Pravidla MŽP a jednotlivé Technické směrnice s požadavky pro propůjčení ekoznačky,

  • schvaluje a podepisuje certifikát, udělující ekoznačku konkrétnímu výrobku / službě,

  • vyjadřuje se ke všem základním a určujícím otázkám rozvoje Programu.

Ministerstvo životního prostředí, odbor nástrojů politiky životního prostředí, je garantem Programu a jeho odpovědným orgánem, jehož úkolem je zejména:

  • zveřejňování schválených příslušných Technických směrnic,

  • zajišťování informací a propagace systémů ekoznačení,

  • zveřejňování dosažených výsledků,

  • zajišťování veřejného a pokud možno i slavnostního předávání ekoznaček (certifikátů) příslušným držitelům,

  • vydávání podrobnějších informací, metodik a následných dokumentů k provádění těchto Pravidel.

MŽP je spolu s Agenturou rovněž odpovědným orgánem ve smyslu realizace systému ekoznačení EU v ČR.

Agentura, jako součást CENIA, české informační agentury životního prostředí

  • je odpovědným a výkonným orgánem Programu, současně vykonává funkci sekretariátu Rady pro ekologicky šetrné výrobky (dále jen Rada),

  • je odpovědným výkonným orgánem systému ekoznačení EU v ČR.

  1. 3. Ve vztahu k systému ekoznačení Společenství plní odpovědné orgány povinnosti, vyplývající z Nařízení č. 1980/2000 a Rozhodnutí Komise 2006/402/ES.

Ostatní orgány a strany zúčastněné v Programu

Rada pro ekologicky šetrné výrobky (dále jen „Rada“)

Rada je zřízena jako poradní a odborný orgán ministra pro Program. V Radě jsou zastoupeni představitelé zainteresovaných stran, státní správy, průmyslových svazů, nevládních organizací, vysokých škol a příslušných organizací, reprezentujících zájmy ochrany spotřebitelů, program jakosti apod.

Česká obchodní inspekce

Česká obchodní inspekce je kontrolním orgánem ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o ochraně spotřebitele“), zabezpečujícím dodržování ustanovení § 18b zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého nesmí nikdo neoprávněně užívat ekoznačku Společenství.

Přihlášení výrobku / služby o poskytnutí práva k užívání ekoznačky

  1. Přihlášky k výběrovému řízení mohou předkládat výrobci, dovozci, provozovatelé služeb, velkoobchodníci i maloobchodníci. Přihláška, vybavená příslušnými doklady o splnění požadavků, se předkládá Agentuře.

  2. Na základě přihlášky a ověření, že výrobek / služba splňuje veškeré požadavky stanovené pro kategorii výrobků / služeb příslušnou Směrnicí, vypracuje Agentura souhrnnou zprávu o splnění požadavků s návrhem, aby ministr životního prostředí svým podpisem příslušného certifikátu poskytl výrobci právo k užívání ekoznačky.

  3. Agentura ověřuje splnění požadavků a kritérií převážně prostřednictvím akreditovaných a autorizovaných orgánů, na základě příslušných norem a předpisů nebo s využitím odpovídající dokumentace předložené přihlašovatelem. Způsoby a metody ověřování jsou pro danou výrobkovou kategorii / kategorii služeb vždy stanoveny v příslušné Směrnici.

  4. Agentura spolupracuje s ostatními odpovědnými orgány členských států EU s cílem zajistit přesnou a důslednou implementaci hodnotících a ověřovacích procedur.

Ekoznačka

V případě užívání ekoznaček pro konkrétní výrobek / službu je vzor navíc doplněn o číselné identifikační znaky, stanovené Agenturou ve smlouvě o poskytnutí práva k užívání ekoznačky. Číselný identifikační znak má přímou vazbu na Směrnici a zprostředkovaně tak informuje o klíčových environmentálních aspektech, které jsou při hodnocení výrobku posuzovány v rámci dané kategorie.

Vzory ekoznačky České republiky „Ekologicky šetrný výrobek“ a ekoznačky Evropského společenství „Květina“ (Flower) jsou uvedeny v Příloze.

Podmínky užívání ekoznačky

  1. Časové a další podmínky užívání ekoznačky, práva a povinnosti smluvních stran, včetně sankcí a ustanovení pro odnětí oprávnění k jejímu užívání stanovuje smlouva uzavřená mezi Agenturou a držitelem ekoznačky. Oprávnění k užívání ekoznačky je posuzováno a smlouva revidována či ukončena po jakékoli změně kritérií. Do doby uzavření smlouvy a po jejím ukončení je zakázáno používat ekoznačku i odkazy na ni.

  2. Zakázána je jakákoli falešná nebo jinak zavádějící reklama či užívání jiných značek a symbolů, které by mohly vést k záměně s ekoznačkou podle těchto Pravidel.

  3. V souvislosti s užíváním ekoznačky Společenství nesmí podle § 18b zákona o ochraně spotřebitele nikdo neoprávněně tuto ekoznačku užívat. Kontrola dodržování tohoto ustanovení je v kompetenci České obchodní inspekce.

Propagace ekoznačky a ekoznačení

Vzhledem k tomu, že je nezbytné soustavně spotřebitelům vysvětlovat význam ekoznačky a ekoznačení a účinně tak ovlivňovat rozhodování zákazníků při výběru výrobků nebo služeb, vytyčují tato Pravidla mezi prioritní cíle činnosti zainteresovaných stran vhodným a účinným způsobem propagovat ekoznačení a podporovat tak rozšíření užívání ekologicky šetrných výrobků / služeb.

Příslušné odbory MŽP ve spolupráci s Agenturou (součást CENIA), koordinují propagaci ekoznačení a ekoznačky v souvislosti s dalšími aktivitami MŽP, zejména jako:

  • veřejné a slavnostní předání ekoznačky do třech měsíců od udělení, podepsání certifikátu ekoznačky ministrem životního prostředí,

  • průběžnou podporu rozvoje Programu propagačními aktivitami, informačními kampaněmi pro spotřebitele, výrobce, dovozce, obchodníky a širokou veřejnost.

Program ČR a ostatní systémy ekoznačení v zahraničí

Odpovědné orgány Programu zajistí nezbytnou koordinaci mezi českým Programem a systémem ekoznačení EU a dalšími zahraničními národními systémy ekoznačení zapojenými v organizaci Global Ecolabelling Network (GEN), a to zejména při výběru výrobkových kategorií / kategorií služeb, při vývoji a změnách environmentálních kritérií a změnách způsobů jejich ověřování jak na národní úrovni, tak i na úrovni EU.

V případě, že výrobek / služba ponese spolu s českou ekoznačkou i ekoznačku EU nebo ekoznačku jiného národního systému, budou tyto ekoznačky zobrazeny nebo uváděny vždy společně.

Poplatky

Přihláška k výběrovému řízení pro uzavření smlouvy, opravňující k užívání české ekoznačky, podléhá platbě přihlašovacího (registračního) poplatku a k úhradě nákladů, spojených s vyřízením žádosti. Prodloužení smlouvy podléhá platbě poplatku k úhradě nákladů spojených s vyřízením žádosti. Přihláška k výběrovému řízení pro uzavření smlouvy opravňující k užívání ekoznačky EU podléhá platbě přihlašovacího (registračního) poplatku k úhradě nákladů spojených s vyřízením žádosti. Užívání ekoznačky EU podléhá rovněž platbě pravidelného ročního poplatku, stanoveného v souladu s ustanoveními příslušných předpisů EU.

Sankce

V případě zneužití ekoznačky (např. ve spojitosti s jiným výrobkem / službou, než kterému byla udělena) bude Agentura postupovat v souladu s příslušným článkem smlouvy podle těchto Pravidel.

Dozor nad správným a oprávněným užíváním ekoznačky Společenství, provádí Česká obchodní inspekce. V případě protiprávního jednání ukládá Česká obchodní inspekce pokutu podle § 24 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

LCA

Hodnocení životního cyklu – metoda LCA

Jak již bylo uvedeno v kapitole o systému ekoznačení, tak výraznou metodou při posuzování problematiky ochrany životního prostředí je metoda LCA (Lyfe Cycle Assessment) čili hodnocení životního cyklu. Stručně je možné tuto metodu (podle normy ČSN EN ISO) definovat jako shromažďování a vyhodnocování vstupů, výstupů a možných dopadů na životní prostředí výrobkového systému, během celého životního cyklu.

Metoda se používá k určení negativních vlivů libovolného systému na životní prostředí. Výsledné informace, které metoda LCA poskytuje, tak pomáhají odborným pracovníkům nejenom v problematice ekodesignu, případně v podnikové sféře, v marketingu, ale také pracovníkům ve státní sféře a samozřejmě při samotném zpracovávání systému ekoznačení. Velmi důležitou roli pak metoda LCA má při technickém rozvoji všech odvětví a samozřejmě ve vědeckém rozvoji, v bádání.

Je nutné upozornit na to, že v poslední době se také konečně začíná tato metoda uplatňovat i ve stavebnictví. To má zcela zásadní význam, protože je to právě stavebnictví, které při nepromyšlených, odborně nezvážených činnostech pak způsobuje nedozírné škody na životním prostředí.

Metoda LCA vychází z následujících technických norem:

  • ČSN EN ISO 14040 „Environmentální managment – Posuzování životního cyklu – Základy a osnova“,

  • ČSN EN ISO 14041 „Environmentální managment – Posuzování životního cyklu – Stanovení cíle a rozsahu a inventarizační analýza“,

  • ČSN EN ISO 14042 „Environmentální managment – Posuzování životního cyklu – Hodnocení dopadů“,

  • ČSN EN ISO 14043 „Environmentální managment – Posuzování životního cyklu – Vyhodnocení životního cyklu“.

Z uvedeného přehledu technických norem je zřetelně vidět, že naprosto nedílnou součástí všech uvedených technických prací a analýz je vždy technická normalizace v daném oboru.

Za základ metody LCA je možné považovat metodu „Zdroje a profilová analýza z hlediska životního prostředí“, uváděnou pod zkratkou REPA. Metoda vznikla v USA v šedesátých letech minulého století. Vznik metody nastal v době probíhající ropné krize, která následně zvýšila zájem o náročnost energetických a surovinových zdrojů. Vliv výrobku na životní prostředí, na lidské zdraví a na přírodní ekosystémy v uvedené metodě ještě nebyl posuzován. Výsledné hodnocení bylo založeno pouze na analýze nákladů a užitků.

Současná metoda LCA je založena na skutečnosti, že stav životního prostředí je ovlivňován charakterem a množstvím látek a energií, jež jsou do životního prostředí vnášeny, popřípadě z něj odebírány. To prakticky znamená, že v případě, kdy stanovíme charakter a množství těchto látek a energií, pak za předpokladu, že známe i řetězce příčin a následků, které v životním prostředí jejich vstup, popřípadě výstup nastartuje, lze určit, jaké změny v životním prostředí způsobí existence zkoumaného výrobkového systému.

Základní používané pojmy a definice v metodě LCA:

  • Životní cyklus výrobku – po sobě jdoucí provázená stadia výrobkového systému od získání surovin nebo tvorby přírodních zdrojů až ke konečnému zneškodnění.

  • Životnost výrobku – doba, po kterou lze výrobek používat ve funkci, pro níž byl vyroben, zhotoven. To značí, že tvoří jen malou část životního cyklu.

  • Pojem celkové nároky znamená, že při výpočtu spotřeby surovin a energií byl již uvažován celý výrobní proces konkrétního výrobku. To znamená získávání surovin z přírodních zdrojů, samotná výroba potřebného materiálu na daný produkt, ale i výroba konečného obalu (doklad skutečnosti, že vedle nároků na energetické a surovinové zdroje začala být posuzována i vhodnost zamýšleného typu obalu. To hlavně z hlediska působení na lidské zdraví).

  • Pojem výrobkový systém – ten definuje norma ČSN EN ISO 14040 jako soubor materiálově a energeticky propojených jednotkových procesů, které vykonávají jednu nebo více definovaných funkcí.

  • Pojem produkt – výrobek, v řadě zemí, hlavně však ve Skandinávii byly vypracovány studie, které pod pojmem „produkt“ rozumí nejenom samotný výrobek či službu, ale i používané technologie, popř. celé obslužné nebo výrobní systémy (jako příklad je možné použít výrobu elektrického proudu).

  • Pod pojmem environmentální profil výrobku rozumíme určení všech významných faktorů, kterými výrobek působí na životní prostředí po dobu celého svého životního cyklu.

  • Pojem funkční jednotka, což je podle normy ČSN EN ISO 14040 kvalifikovaný výkon výrobkového systému, který slouží jako referenční jednotka ve studii posuzování životního cyklu. V podstatě se pod tímto pojmem rozumí základ, ke kterému se bude vztahovat určení negativního vlivu na životní prostředí.

Provádění metody LCA:

Postup při provádění metody LCA je možné rozdělit do čtyř etap či fází. Jedná se o:

  • Stanovení cílů a vymezení rozsahu.

  • Provedení inventarizační analýzy.

  • Stanovení celkového negativního dopadu na životní prostředí.

  • Vyhodnocení výsledného návrhu na snížení negativního dopadu na životní prostředí.

Nyní k uvedeným heslům podrobněji

  • První fáze LCA – stanovení cílů a vymezení rozsahu zkoumání

    Základním krokem při použití metody LCA je stanovení cíle, což v podstatě znamená přesné vymezení důvodů k provádění dané metody. Zde je nutné si nejdřív ujasnit odpovědi na následující otázky:

    • proč se studie LCA vypracovává,

    • pro koho se studie vypracovává,

    • k čemu budou získané výsledky studie použity.

  • Druhá fáze LCA – inventarizační analýza

    Úkolem uvedené analýzy je zjištění všech elementárních toků, kterými sledovaný systém působí negativně na životní prostředí. V zásadě jde o kvalitativní a kvantitativní soupis všech vstupů a výstupů, spojujících sledovaný systém se životním prostředím, neboli o sběr všech potřebných základních dat a posouzení jejich celkové kvality, tzn. věrohodnosti, reprodukovatelnosti, transparentnosti, ale i důvěrnosti. Při posuzování vstupů jde o spotřebu přírodních zdrojů, surovin, materiálů a energií. Z hlediska výstupů pak jde o vnášení látek a energií do ovzduší, vody a půdy, včetně ukládání všech tuhých odpadů.

    K hlavním způsobům, jak potřebná data získat patří:

    • přímá měření na místě,

    • osobní pohovory s dotyčnými pracovníky určeného podniku, firmy,

    • literární rešerše a hledání dalších potřebných informací v databázích,

    • potřebné

Nahrávám...
Nahrávám...