Šikmé střechy

9.2.4

Šikmé střechy

 NahoruŠikmé střechy

Šikmé střechy jsou nejstarším druhem zastřešení, které v průběhu historie doprovázelo lidskou civilizaci. Jejich tvar umožňoval optimální zakončení staveb a zajišťoval rychlý odvod atmosférických srážek ze sklonitých ploch. Krytiny tvořené maloformátovými prvky umožňovaly snadnou a jednoduchou údržbu.

Velikým a bouřlivým vývojem prošly šikmé střechy v 18. a následně i v 19. století, kdy se v důsledku průmyslové revoluce objevila potřeba zastřešení velkých halových staveb a rovněž i vícepodlažních staveb bytových. Začaly se využívat nové materiály jak pro nosné konstrukce střechy, tak pro krytiny a ostatní funkční vrstvy. Velký rozvoj v oblasti šikmých střech nastal v 70. letech minulého století, kdy se staly nedílnou součástí novodobé architektury. K jejich rozmachu přispěla mimo jiné i bohatá materiálová základna.

V této kapitole, zaměřené na problematiku šikmých a rovněž i strmých střešních plášťů, jsou v úvodní části připomenuta základní návrhová kritéria z hlediska stavební fyziky, požární bezpečnosti, zatížení klimatickými vlivy a také i postup návrhu odvodnění tohoto typu střech.

Hlavní část kapitoly bude zaměřena na konstrukční varianty skladeb šikmých střešních plášťů, na rozbor fyzikálních vlastností a funkcí jednotlivých vrstev těchto plášťů a na příklady jejich materiálových řešení. Uvedeny zde budou i související kompletační prvky, principy a příklady tvorby detailů. Z oblasti rekonstrukcí zde budou připomenuty některé nejčastější příčiny poruch a vad.

 NahoruNormativní vymezení

NÁZVOSLOVÍ ŠIKMÝCH A STRMÝCH STŘEŠNÍCH PLÁŠŤŮ

Názvosloví šikmých a strmých střešních plášťů

Střecha (střešní konstrukce): stavební konstrukce umístěná nad chráněným (vnitřním) prostředím, vystavená přímému působení atmosférických vlivů, podílející se na zabezpečení požadovaného stavu prostředí v objektu; sestává z nosné střešní konstrukce, jednoho či několika střešních plášťů oddělených vzduchovými vrstvami a doplňkových konstrukcí a prvků.

Šikmá střecha – střecha se sklonem vnějšího povrchu 5˚<α ≤ 45˚.

Strmá střecha – střecha se sklonem vnějšího povrchu 45˚<α ≤ 90˚.

Nosná střešní konstrukce – část střechy přenášející zatížení od jednoho či několika střešních plášťů, doplňkových konstrukcí a prvků, vody, sněhu, větru, provozu apod. do ostatních nosných částí objektu.

Střešní plášť – část střechy tvořená nosnou vrstvou střešního pláště, k níž jsou zpravidla přiřazeny některé další vrstvy v závislosti na funkci pláště (např. vrstva hydroizolační, tepelně izolační, podkladní, parotěsná, expanzní, pojistná či pomocná hydroizolační, ochranná, pohledová, separační, spojovací).

Jednoplášťová střecha – střecha (střešní konstrukce), oddělující chráněné (vnitřní) prostředí od vnějšího jedním střešním pláštěm.

Dvouplášťová střecha – střecha oddělující chráněné (vnitřní) prostředí od vnějšího dvěma střešními plášti (horní plášť – dolní plášť, nebo také vnější plášť – vnitřní plášť), mezi nimiž je vzduchová vrstva.

Dvouplášťová střecha nevětraná – dvouplášťová střecha, jejíž vzduchová vrstva je vůči vnějšímu prostředí uzavřena.

Dvouplášťová střecha větraná – dvouplášťová střecha, jejíž vzduchová vrstva je napojena na vnější prostředí.

Několikaplášťová (víceplášťová) střecha – střecha vytvořená několika střešními plášti oddělenými od sebe vzduchovými vrstvami.

Několikaplášťová (víceplášťová) střecha nevětraná – střecha vytvořená několika střešními plášti oddělenými od sebe vzduchovými vrstvami, uzavřenými vůči vnějšímu prostředí.

Několikaplášťová (víceplášťová) střecha větraná – střecha vytvořená několika střešními plášti oddělenými od sebe vzduchovými vrstvami, napojenými na vnější prostředí.

Skladba střechy (střešní souvrství) – souhrnné označení všech vrstev střechy.

Nosná vrstva střešního pláště – část střešního pláště přenášející zatížení od vlastní hmotnosti i od hmotnosti případných dalších vrstev střešního pláště, popř. i klimatických vlivů, do nosné střešní konstrukce.

Tepelně izolační vrstva – vrstva zajišťující požadovaný teplotní stav vnitřního prostředí, bránící nežádoucímu úniku tepla z objektů, popř. chránící stavební konstrukce před nepříznivým působením teploty.

Podkladní vrstva – vrstva vytvářející vhodný podklad pro další vrstvy střešního pláště.

Pohled (podhledová vrstva) – většinou samostatná část střechy (střešní konstrukce) umístěná při jejím vnitřním povrchu z estetických, akustických, tepelně izolačních, hygienických, protipožárních a jiných důvodů.

Větrání – umožňuje únik vlhkosti, prosakující plochou některých typů skládaných krytin ze střechy do vnějšího prostředí, potlačuje či vylučuje kondenzaci vodní páry ve střeše, popříp. odvádí vlhkost proniklou do střechy z jiných zdrojů.

Systémové díly – jsou stavební konstrukce nebo díly, které se obvykle shodují svým tvarem, barvou a vlastnostmi s hlavními znaky materiálu (krytiny). Systémové díly jsou podstatné určující díly, u nichž změna jednoho stavebního dílu má vliv na záruku za stavební část nebo i celek (např. větrací tašky, okrajové tašky apod.).

Separační vrstva – je plošné oddělení materiálů. Pomocí ní se zamezuje vzájemnému působení mezi dvěma kontaktně umístěnými vrstvami.

Pojistná hydroizolační vrstva (pojistná hydroizolace) – je doplňkové opatření. Provádí se pod vlastní střešní krytinou k ochraně před průnikem vlhkosti, polétavého sněhu a prachu a rovněž před zkondenzovanou vlhkostí vytvořenou na spodním líci krytiny.

Nouzové zakrytí nebo hydroizolace – jsou časově omezená opatření preventivně chránící před škodami a nelze je hodnotit běžnými kritérii pro řádné pokrývání nebo hydroizolaci.

Parotěsná vrstva (parotěsnicí) – se do skladeb střech navrhuje s cílem potlačit difuzní tok vodní páry i transport vodní páry spárovou propustností do konstrukce střechy. Parotěsná vrstva se parotěsně napojuje na všechny prostupující a ukončující konstrukce a prvky.

Vzduchotěsnicí vrstva – se do skladeb navrhuje za účelem zajištění vzduchotěsnosti a umisťuje se na spodním líci tepelné izolace. Do střešního souvrství se umisťuje pouze tehdy, pokud zde není přítomna vrstva, která tuto funkci zjistí (např. parotěsná vrstva).

Hydroizolační vrstva – chrání podstřešní prostory i některé vrstvy střechy před srážkovou, popř. provozní vodou.

Skládaná hydroizolační vrstva (skládaná krytina) – se navrhuje z plošných prvků rovinných nebo tvarovaných, hydroizolačně propojených přesahem nebo spojovaných na drážky nebo lišty. Skládané krytiny odvádí vodu z povrchu střechy, nejsou však těsné proti vodě působící hydrostatickým tlakem.

Sklon střechy – je sklon střešní konstrukce (krovu) vůči vodorovné rovině. Velikost sklonu střechy je vyjádřena úhlem mezi vodorovnou rovinou a střešní plochou ve stupních [°] nebo jako stoupání střešní plochy od vodorovné roviny v procentech [%].

Bezpečný sklon střechy – je nejmenší hranice sklonu střechy, která se v praxi považuje za bezpečnou proti průniku stékající dešťové vody krytinou.

Nejnižší sklon střechy – je sklon, který nesmí být dále snížen.

Sklon krytin – je v důsledku techniky pokrývání vždy o něco menší, než je sklon vlastní střešní konstrukce.

Spád – je sklon stavební konstrukce vůči vodorovné rovině, např. okapových žlabů apod.

Ukončení – jsou speciální provedení pokrývání střechy, hydroizolace nebo obložení venkovních stěn na okrajích střešních ploch. Obvyklé termíny pro okrajová ukončení jsou např. hřeben, štít (okřídlí), okap (viz obr. Ukončení střešních rovin).

Ukončení střešních rovin

Napojení – jsou speciální provedení pokrývání střechy, hydroizolace nebo obložení venkovních stěn na ohraničující nebo procházející stavební konstrukce. Při pokrývání střech se rozlišuje mezi napojením bočním, k hřebeni a k okapu (viz…