Zákon o obchodních korporacích

2.1.6 Zákon o obchodních korporacích

Ing. Bohumír Číhal

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k datu své účinnosti 1. 1. 2014 zrušil, kromě jiných právních předpisů, zejména zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. K témuž datu nabývají účinnosti dva doprovázející zákony: zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém.

Kodifikace obchodního práva na území současné České republiky byla a dosud je silně ovlivněna rakouským a německým právem. První celistvější zákonnou úpravou obchodního práva, platnou v českých zemích, byl zákon č. 1/1863 ř. z., obecný zákoník obchodní, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1863. Po vzniku Československé republiky byl přejat do československého právního řádu. Na Slovensku stále platil obchodní zákoník uherský.

Zejména praktické obtíže plynoucí z právního dualismu vedly ve třicátých letech 20. století k zahájení prací na novém obchodním zákoně, platném pro celou ČSR. Tento proces však zůstal pouze v návrhu, tiskem vyšla v roce 1937 jeho část pod názvem Osnova obchodního zákona.

Původní obecný obchodní zákoník zůstal platný až do konce roku 1950, kdy byl zrušen občanským zákoníkem, zákonem č. 141/1950 Sb., který formálně sjednotil tehdejší československé soukromé právo. Vedle toho platily i jiné právní předpisy (např. akciový zákon č. 243/1949 Sb.), jejichž praktický význam byl pouze marginální. Přijetím tohoto občanského zákoníku byl na dlouhá léta přetržen vývoj obchodního práva.

Po diskusích o potřebě speciálního zákona upravujícího hospodářské vztahy byl přijat zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Tento zákon však nelze považovat za právní předpis práva obchodního. Šlo o svébytný právní předpis, který upravoval zejména vztahy mezi socialistickými organizacemi navzájem a státem. Pro zahraniční obchodní styky navíc platil zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu, upravující řadu klasických obchodně-právních institutů, zejména v oblasti obligačního práva.

Důsledky pojetí tohoto zákona, ovlivněného teorií socialistického hospodářského práva, koncipovaného jako samostatné právní odvětví, přetrvávalo i po politických změnách v mysli některých zpracovatelů nového hospodářského zákoníku (a mnohých uživatelů do dnešních dnů). Projevuje se to především ve snahách maximalisticky upravovat oblast spadající tradičně do práva obchodního nebo občanského způsobem, který je značně prostoupen veřejnoprávními prvky a manifestuje se především riziky právního pozitivismu. Přes celou řadu probíhajících jednání se toto pojímání obchodního práva silně projevilo v obchodním zákoníku z roku 1991.

Obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., byl od svého přijetí předmětem kritických diskusí odborné veřejnosti. Ačkoliv byl koncipován jako projekt sledující definitivní a dobré řešení, nutné pro přechod od direktivně řízené ekonomiky k ekonomice tržní, záhy se projevily určité nedokonalosti a také neschopnost odolávat novelizačním tlakům. Přes snahu komplexní rekodifikace soukromého práva, nebylo možné ji do přijetí věcného záměru občanského zákoníku realizovat. Obchodní zákoník namísto celkově nového pojetí, prošel pouze nespočetnou řadou dílčích změn. Příčinami tohoto postupu byly na jedné straně nutná společenská potřeba, včetně nezbytnosti harmonizovat naše právo s právem Evropské unie, na druhé straně subjektivní omyly a objektivní podmínky vzniku novel (zejména časový tlak). Výsledkem byla přebujelá a značně formalizovaná úprava obchodního práva, která byla poplatná též neschopnosti paralelně platného občanského zákoníku reagovat na společenské změny.

Koncepce nového zákona o obchodních korporacích zřetelně respektuje prioritní postavení občanského zákoníku v právu soukromém. Nepokouší se uměle vytvářet vlastní pojmosloví a specifické zavádí jen v rozsahu odůvodněném povahou věci, zejména s přihlédnutím k tradičnímu pojetí obchodního práva. V souvislosti se snahou o jednotné pojmosloví soukromého práva jako celku zákon užívá namísto pojmu „právní úkon“, pojem „právní čin“, resp. „právní jednání“, které opětovně zavádí nový občanský zákoník. V obecné rovině se řídí zásadami vytknutými ve věcném záměru občanského zákoníku.

Přijatý zákon o obchodních korporacích nevytváří paralelní soukromoprávní kodifikace, které by svébytně upravovaly dílčí otázky. Naopak se zaměřuje pouze na nejnutnější právní problematiku, která se zásadně nedotýká oblastí upravených občanským právem. Pojetí zákona zamezuje také jakékoliv duplicitě institutů občanského a obchodního práva, ledaže její potřeba vyplývá z principu speciality zákona o obchodních korporacích. Cílem bylo v souzvuku práva občanského a obchodního vytvořit koherentní a harmonickou úpravu soukromého práva.

Na rozdíl od rušené úpravy obchodního práva zákon striktně dodržuje zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR). Neformalizuje přesná normativní řešení konkrétních situací neúměrnými detaily. Kromě úplného odloučení nového zákona od tradic a myšlení někdejšího hospodářského práva bylo záměrem snížení vlivu daňových a účetních předpisů na míru nejnutnější a potřebnou ve smyslu technického propojení.

Zákon, samozřejmě, neopouští úzké věcné, resp. funkční propojení práva, ekonomie a souvisejících otázek. V této souvislosti např. neuvádí detailnější úpravy obchodních knih a účetnictví, a to i přes historickou tradici a některé regionální vzory. Důvod toho není jen v samostatné úpravě těchto otázek zvláštními zákony, ale také ve snaze věcného záměru potlačit v nejvyšší možné míře vliv veřejného práva na tento zákon. Ostatně úprava účetních a daňových otázek podléhá častým změnám a vysokému stupni standardizace, což by nutně vedlo k opakovaným parciálním změnám zákona, narušujícím jeho stabilní celistvost.

Zákon vychází ze zásady, že obchodní právo je přes veškerá svá specifika částí práva soukromého, a proto respektuje standardní zásady obecného práva soukromého. Pokud to není vzhledem k závazkům České republiky, plynoucím především z komunitárního práva, nebo k povaze věci nutné, zachovává zákon soukromoprávní povahu jednotlivých upravovaných otázek. Obchodní právo, stejně jako jiné discipliny práva soukromého, předpokládá profesionalitu podnikatelů a některých dalších osob, zákon je tudíž v úpravě konkrétních institutů spíše úsporný.

Používá-li zákon slova „platí“, jedná se o nevyvratitelnou domněnku (či možnou fikci), v případě slov „má se za to“ pak o domněnku vyvratitelnou. Obdobně zákon navazuje na nové pojmosloví, které přináší občanský zákoník, když nemůže jinak – tak se užívá právní jednání, namísto právního úkonu, pacht namísto (částečně) nájmu či širší újma namísto škody. Používá-li zákon slovo „také“, myslí se tím kromě údajů obsažených v zákoně též další údaje (požadované např. dle nového občanského zákoníku).

Není snahou zákona být „českou cestou“ úpravy obchodního práva, a proto zohledňuje zkušenosti evropského obchodního zákonodárství (zejména britského, německého, rakouského, francouzského a polského, ale též monistickou úpravu práva, např. italského či novodobého ruského, švýcarského, nizozemského apod.). Respektuje a zohledňuje také komunitární právo a vnímá povinnost dodržení všech relevantních závazků, plynoucích pro Českou republiku z komunitárního práva, jakožto mezinárodněprávní smlouvy. V konkrétních případech zákon předpokládá opuštění tvrdšího režimu nastoleného novelou obchodního zákoníku, zákona č. 370/2000 Sb., která šla, leckdy zbytečně, nad rámec samotných směrnic.

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstev (zákon o obchodních korporacích) má dvě části. První z nich se zabývá vlastní problematikou obchodních korporací, druhá řeší ustanovení přechodná a zrušující. První část zákona obsahuje šest hlav:

HLAVA I se zabývá základními společnými pojmy;

HLAVA II řeší specifika veřejných obchodních společností;

HLAVA III řeší problematiku komanditních společností;

HLAVA IV nastavuje pravidla společnostem s ručením omezeným;

HLAVA V nastavuje pravidla akciovým společnostem;

HLAVA VI se zabývá družstvy.

Podrobnější informaci o členění zákona uvádíme v kapitole 2/1.6.1.

Podle tohoto zákona obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti a družstva.

Společnostmi jsou

• veřejná obchodní společnost a komanditní společnost (osobní společnost);

• společnost s ručením omezeným a akciová společnost (kapitálová společnost);

• evropská společnost;

• evropské hospodářské zájmové sdružení.

Družstvy jsou družstvo a evropská družstevní společnost.

Evropská společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení a evropská družstevní společnost se řídí ustanoveními tohoto zákona v rozsahu, v jakém to připouštějí přímo použitelné předpisy Evropské unie upravující evropskou společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení nebo evropskou družstevní společnost.

Obecná část zákona je formulována společně jak pro obchodní společnosti, tak pro družstva. Zavádí oficiálně (dříve obecně používané) legislativní zkratky, které využívají společné definienty – tj. pojem obchodní korporace (pro obchodní společnosti a družstva), pojem kapitálové společnosti (pro a.s. a s.r.o.) a osobní společnosti (pro v.o.s. a k.s.).

Korporace je chápána jako otevřená struktura vystavěná na bázi obligace, s proměnnou strukturou. Cílem regulace je zajistit její fungování a ochranu slabších nebo méně informovaných stran (minority, věřitelé).

Zákon si je vědom toho, že všechny čtyři regulované obchodní společnosti vykazují odlišnosti (resp. že ani kapitálové společnosti nejsou shodné). V tomto smyslu přináší pro kapitálové společnosti přísnější pravidla, nicméně u společnosti s ručením omezeným je více možností odchylek. Důvod pro částečné srovnání společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti je spatřován v riziku arbitráže mezi nimi, zejména po zavedení druhovosti podílů a podílních listů u společnosti s ručením omezeným.

Je zavedeno obecné pravidlo o otočení důkazního břemene v neprospěch silnějších (lépe informovaných) subjektů – tento koncept sleduje dosavadní trend nastavený u důkazních prostředků při péči řádného hospodáře a zvyšuje ochranu slabších stran (typicky minoritních akcionářů).

Jak bylo uvedeno, nový zákon také podstatně zeštíhlel. Úpravu většiny situací řešených dosud obchodním zákoníkem převzal nový občanský zákoník, a do zákona nejsou převzaty některé další oblasti z důvodů, které v následujícím přehledu změn zkráceně uvádíme.

• Hospodářská soutěž – ochrana hospodářské soutěže bude nadále, jakožto veřejnoprávní disciplina, řešena zvláštním zákonem (zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů) a problematika nekalé soutěže přešla jako celek do úpravy občanského zákoníku.

• Část obecných ustanovení o obchodních společnostech, zejména ustanovení o likvidaci obchodních společností, kterou obecně upravují ustanovení občanského zákoníku o likvidaci právnických osob (jde o instituty významné pro právní status těchto osob vůbec).

• Ustanovení upravující obchodní závazkové vztahy jsou přesunuta do občanského zákoníku, a to včetně dalších institutů, které na obligační právo navazují (prokura, zastavení podílu apod.)

• Nový zákon nepřevzal, v Evropě ojedinělou a nestandardní, volbu práva (fakultativní obchody podle ustanovení § 262 obchodního zákoníku).

• Rovněž tak zákon nepřevzal možnosti sukcesivního (postupného) založení akciové společnosti. U sukcesivního založení akciové společnosti bylo třeba podniknout postupně řadu kroků: uzavření zakladatelské smlouvy (popř. zakladatelské listiny), zveřejnění nabídky akcií, upisování akcií, konání ustavující valné hromady. Důvodem je nejen praktická neužitečnost tohoto způsobu, ale také opuštění tohoto institutu některými právními řády (Švýcarsko, Německo, Rusko).

• Došlo k vyjmutí agendy obchodního rejstříku a jejímu přesunutí do zvláštního zákona v rámci doprovodných a změnových právních předpisů (zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob). Důvodem pro tento krok je zejména technická a veřejnoprávní povaha této regulace, která také podléhá častějším změnám.

• Obdobně došlo k přesunu vymezení podniku, pobočky, firmy, prokury a obchodního tajemství do občanského zákoníku – důvodem je přiřazení těchto pojmů k jejich systematickým souvislostem. Stejný osud mají také pojmy vlastní kapitál, obchodní jmění a obchodní majetek, které byly přesunuty a reformulovány.

• Zákon o obchodních korporacích neupravuje finanční zajištění, doposud regulované ustanovením § 323 Uznání závazku obchodního zákoníku…