3.4.4.2
Forma a způsob udělení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 191 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákoníku práce z roku 1965
JUDr. Ivo Krýsa, Ph.D.
Problematika zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci je stále aktuálním tématem a spory o náhradu újmy na zdraví v pracovněprávních vztazích v řad případů končí u civilních soudů. V této souvislosti přinášíme informaci o sice již starším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, který však ani po letech neztratil nic na své aktuálnosti.
Skutkové okolnosti případu
V předmětné věci žalobce (zaměstnanec) utrpěl těžký pracovní úraz při plnění pracovních povinností, kdy byl svým nadřízeným pověřen, aby zateplil střechu a položil tepelnou fólii. Při této činnosti usedl na položený plech, který překrýval konstrukci světlíku, následně plech pod ním povolil a on se propadl do světlíku z výše 10 m. Na následky úrazu byl v pracovní neschopnosti necelý rok a poté mu byl přiznán plný invalidní důchod. Žalobce se po žalovaném zaměstnavateli domáhal na náhradě škody na zdraví částky téměř 2,5 milionu Kč a dále, aby mu zaměstnavatel vyplácel měsíčně částku cca 10 tisíc Kč jako rozdíl mezi výši invalidního důchodu a dosahovaným výdělkem žalobcem před úrazem.
Řízení před okresním a krajským soudem
Krajský soud jako soud odvolací na rozdíl od soudu okresního dospěl k závěru, že žaloba je co do základu uplatněného nároku zaměstnance po právu. Dovodil, že bezprostřední pokyn předáka směrem k žalobci, navíc obsahující vulgární výraz, nelze považovat za předem poskytnuté bezpečnostní poučení, nýbrž za reakci v situaci, kdy již reálné riziko hrozí. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný zaměstnavatel neseznámil řádně žalobce s předpisy o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a jejich znalost a dodržování soustavně nekontroloval, a proto se nemohl zprostit odpovědnosti za škodu ani ve smyslu § 190 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z roku 1965, ani částečně ve smyslu § 191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce z roku 1965, neboť žalobce žádný konkrétní předpis neporušil a řádného poučení o bezpečnosti práce se mu nedostalo. Za správný nepovažoval krajský soud ani závěr, že porušení pravidel bezpečnosti práce žalobcem bylo jedinou příčinou vzniku škody, neboť i kdyby žalobce předpisy o bezpečnosti práce porušil, přinejmenším stejnou měrou by se na jeho úrazu podílela skutečnost, že světlík nebyl zajištěn vzpěrami, které měly takovému pádu zabránit. Krajský soud uzavřel, že šlo o úraz pracovní, za který zaměstnavatel plně odpovídá
Řízení před Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zaměstnavatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost dovolání založil na tvrzení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku okolností, za kterých lze úraz zaměstnance posoudit jako úraz pracovní, a otázku liberace žalovaného zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci (žalobci) pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že k úrazu došlo dne 9. 9. 2002, rozhodnou právní úpravou je ještě zákoník práce z roku 1965.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného zaměstnavatele je důvodné. Nejvyšší soud vyšel z toho, že k úrazu žalobce nedošlo při bezprostředním výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, tedy při plnění pracovních úkolů, přičemž odmítl argument zaměstnavatele o absenci přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů proto, že se "úraz nestal v objektu zaměstnavatele" zejména proto, že k poškození zdraví žalobce nedošlo v době přestávky na jídlo a oddech. Přestávkou v práci není jakékoli přerušení práce v průběhu pracovní doby, kdy zaměstnanec z různých důvodů, které nejsou vybočením z mezí obvyklého průběhu práce na daném pracovišti (například aby uvážil další pracovní postup, nebo aby si krátce odpočinul), přestal konat vlastní pracovní činnost. Přestávkou v práci ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 (nyní již zrušeného) nařízení vlády č. 108/1994 Sb. je třeba rozumět přerušení práce, které je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce na jídlo a oddech v rozsahu nejméně 30 minut na základě ustanovení § 89 odst. 1 zákoníku práce z roku 1965. Jedním z důvodů, proč se úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech nepovažují za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, je též skutečnost, že poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby (§ 89 odst. 5 zák. práce). K poškození zdraví žalobce proto došlo v souvislosti s jednáním, které bylo během práce obvyklé, a proto úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním, za který žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zákoníku práce z roku 1965.
Závěry Nejvyššího soudu k otázce zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele a k tomu, co je předpisem či pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
Nejvyšší soud přisvědčil námitce žalovaného zaměstnavatele, že se zprostil své odpovědnosti, neboť "žalobce byl řádně seznámen s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci". Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením § 191 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) zákoníku práce z roku 1965 důvodem liberace zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), se rozumí předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických zařízení a technické normy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§ 273 odst. 1 zákoníku…
