2.2.45
Pozemní komunikace v územních plánech
Mgr. Martina Pavelková
Doprava, a související problematika vymezování pozemních komunikací je problematikou, jejíž řešení ve fázi plánování nepochybně přísluší územně plánovací dokumentaci. Řešení dopravy konkr. v územních plánech obcí může mít vícero podob, a to v návaznosti na to, zda se jedná o popis stávající sítě komunikací anebo o vymezování komunikací nových.
Předně je dle stavebního zákona i prováděcí vyhlášky č. 500/2006 Sb., která upřesňuje obsah územně plánovací dokumentace, předmětem řešení územního plánu tzv. dopravní koncepce, tzn. vymezení plánované i stávající sítě pozemních komunikací a popis, jakým způsobem by měla být dopravní obsluha příslušného území zajištěna. Kromě toho může být v územním plánu umísťování pozemních komunikací regulováno také nepřímo prostřednictvím funkčního využití ploch, ve kterých mohou být komunikace zařazeny v kategoriích přípustného či nepřípustného využití.
V neposlední řadě pak může územní plán akcentovat význam plánovaných komunikací také jejich zařazením do seznamu veřejně prospěšných staveb. Konkrétní úpravu pozemních komunikací, včetně jejich kategorizace však obsahuje zákon o pozemních komunikacích (13/1997 Sb.), který není se stavebním zákonem obsahově vůbec provázán. V praxi tak řešení pozemních komunikací v územních plánech, ke kterému dochází primárně v režimu stavebního zákona a nikoliv zákona o pozemních komunikacích, a aplikace těchto územních plánů, činí množství problémů a vyvolává nemálo otázek.
Co se týče vymezování nových ploch a koridorů pro dopravní infrastrukturu, problematické jsou z hlediska jejich následné realizace místní a účelové komunikace. Územní plány se totiž při označování koridorů pro novou dopravní infrastrukturu poměrně často uchylují k užívání názvosloví zákona o pozemních komunikacích, zejména pojmů místní komunikace, účelová komunikace, silnice II. třídy apod. Kromě veřejné účelové komunikace, která jako jediná vzniká naplněním znaků přímo ze zákona, je však o zařazení komunikace do všech ostatních kategorií rozhodováno až po její realizaci, tzn., že naplnit dikci územního plánu při umísťování záměru (fáze, v níž se soulad s územním plánem posuzuje) je v praxi velmi obtížné, ne-li nemožné.
Pro názornost si lze představit situaci, kdy územní plán vymezuje např. v nové zastavitelné ploše komunikaci, kterou označuje jako místní. Podmínkou pro zařazení komunikace do kategorie místní (po její realizaci a kolaudaci) však je, že jejím vlastníkem musí být obec. Obec však žádné nové místní komunikace realizovat ani provozovat nechce. V krajním případě, kdy se investor s obcí nedohodne, může dojít k tomu, že lokalita zůstane až do případné změny označení komunikace v územním plánu nezastavitelná, protože nebude možné předmětnou komunikaci realizovat. V lepším případě se investor s obcí na převzetí komunikace po její realizaci a zažádání o její zařazení do kategorie místních komunikací dohodne. Žádost o vydání územního rozhodnutí pro takovou "místní" komunikaci tedy podá tento soukromý investor a doloží ji plánovací či jinou obdobnou smlouvou s obcí. Účelovou komunikaci, tedy bez dohody s obcí však v takovém případě investor realizovat…
