Převážnou většinu z celkové produkce všech odpadů tvoří stavební a demoliční odpady (cca 65%). Z jednotlivých ustanovení zákona o odpadech vyplývají čtyři režimy nakládání se zeminou. A to, buď že se na zeminu zákon o odpadech nevztahuje, nebo nenaplní vůbec definici pojmu odpad, nebo se jedná o tzv. vedlejší produkt, anebo se skutečně jedná o odpad. Každá z těchto variant ovšem má své podmínky, které je nezbytné splnit.
Ze statistických údajů o produkci odpadů v České republice (zdroj: MŽP, CENIA, ISOH) vyplývá dlouhodobý trend - převážnou většinu z celkové produkce všech odpadů tvoří stavební a demoliční odpady (cca 65 %), včetně zemin, tj. skupina odpadů č. 17 dle Katalogu odpadů.
Velkému množství odpadů vznikajících ze stavební a demoliční činnosti (vč. sanační) pak logicky odpovídá i poměrně velká intenzita dozorové činnosti České inspekce životního prostředí (ČIŽP) v této oblasti odpadového hospodářství (200 až 300 kontrol ročně). Skutečnost, že ČIŽP provádí každoročně stovky kontrol v této oblasti je dána i tím, že nakládání se stavebními a demoličními odpady je velmi častým předmětem podnětů, které ČIŽP obdrží. Specifickým případem materiálového toku ze stavební a demoliční činnosti je pak nakládání s výkopovými zeminami.
Z jednotlivých ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném a účinném znění (dále jen „zákon o odpadech“), ve své podstatě vyplývají čtyři režimy. A to buď, že se na zeminu zákon o odpadech nevztahuje, nebo nenaplní vůbec definici pojmu odpad, nebo se jedná o tzv. vedlejší produkt, anebo se skutečně jedná o odpad. Každá z těchto variant ovšem má své podmínky, které je nezbytné splnit. Z dosavadní kontrolní praxe ČIŽP vyplývá, že již přípravné projekční práce velmi často postrádají detailní management nakládání s výkopovými zeminami a teprve v průběhu realizace prací jsou hledány způsoby, jak s vzniklými výkopovými zeminami dále nakládat. Taková situace, zvláště pak pod tlakem dodržení termínů a rozpočtu projektu, donutí realizační firmy umístit zeminy i do lokalit, kde takovéto nakládání není žádným způsobem povoleno, což obvykle vyvolá velmi negativní odezvu ze strany veřejnosti. Případně z důvodu minimalizace dalších nákladů realizační firmy kvalitu výkopových zemin neřeší. Státní orgány, které pak na základě obdržených podnětů musí postupovat v souladu s řadou procesních právních norem, jsou potom často vystaveny neoprávněné kritice (například ze zdlouhavého průběhu kontroly, uložení nápravných opatření apod.), ačkoli jak již bylo uvedeno, primární problém je na straně soukromých subjektů, a to v nekvalitní přípravě realizovaného projektu.
NahoruZákonné povinnosti při nakládání s výkopovou zeminou a odpady stavebními a demoličními
Vynětí zemin z režimu zákona o odpadech
Podle ust. § 2 odst. 3 zákona o odpadech se tento zákon nevztahuje na vytěženou nekontaminovanou zeminu, pokud je zajištěno, že tato zemina bude použita ve svém přirozeném stavu pro účely stavby v místě, na kterém byla vytěžena. Typicky se jedná o zpětné zásypy v místě vytěžené nekontaminované zeminy, např. konkrétní stavby či stavebních pracích vymezených např. rozhodnutím stavebního úřadu, projektu apod. Kontaminací lze zde chápat jako zvýšení obsahu škodlivin v zemině nad rámec přirozeného pozadí dané lokality. Jinými slovy lze zpět do stavby v tomto režimu vracet pouze takovou zeminu, která nebyla nikterak (ať již v rámci stavby nebo před její realizací) oproti svým původním vlastnostem znehodnocena (přirozený stav) a znečištěna (nekontaminována).
V této souvislosti je nezbytné uvést, že nezvratné prokázání splnění podmínek podle § 2 odst. 3 zákona o odpadech je na kontrolovaném subjektu. Na správním orgánu je až důkazní břemeno k případnému vyvrácení osvědčeného tvrzení subjektu. Tato skutečnost byla potvrzena i v rámci rozhodnutí soudu (Městský soud v Praze, č. j. 10A 41/2014 – 32, ze dne 11. 1. 2018) v případě žaloby proti rozhodnutí MŽP ve věci nakládání s výkopovými zeminami. Soud zároveň uvedl, že opětovné použití zeminy v místě jejího vytěžení musí být jisté (což požaduje i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. 11. 2008 o odpadech). Nelze tedy akceptovat argumentace nepodložené žádnými relevantními dokumenty, že v blíže neurčité budoucnosti bude vrácena zpět do lokality.
Definice pojmu odpad ve vztahu k zeminám
Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odpadech definuje, že odpadem je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit. V praxi může nastat situace, kdy subjekt, kterému výkopová zemina vznikne, se této zeminy nezbavuje, nemá úmysl se jí zbavit a nemá ani povinnost se jí zbavit. Jedná se zejména o tu situaci, kdy na jedné stavbě zemina vznikne a na jiné stavbě realizované tím samým subjektem je zeminy deficit, tzn., je možné zeminu na této stavbě využít. V daný okamžik lze konstatovat, že subjekt se zeminy nezbavuje a nemá ani úmysl se jí zbavit (původní určení výkopové zeminy bezesporu zůstává stejné). Z ustanovení § 3 odst. 2 zákona o odpadech totiž vyplývá, že subjekt může zeminu využít sám, aniž by byl vázán např. původním místem vzniku zeminy. Aby však bylo možné uvažovat o tomto režimu, je nutné, aby samotné využití (terénní úpravy apod.), bylo v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a dále, aby se jednalo o zeminy, které kvalitativně vyhovují pro jejich využití na povrchu terénu (vyhl. 294/20056 Sb., tzn. jejich umístění z hlediska kvalitativního složení nepředstavuje riziko pro novou lokalitu).
Odpadní výkopová zemina jako vedlejší produkt
Vykopaná zemina může být taktéž využita i v jiném místě (tedy mimo místo jejího vytěžení) a zároveň může být považována za vedlejší produkt, ovšem pouze za předpokladu splnění všech podmínek stanovených ust. § 3 odst. 5 a odst. 7 zákona o odpadech.
Z logiky věci (potvrzené v rámci řešení konkrétního případu rozkladovou komisí ministra životního…
