Rozhrady jsou zcela novým institutem v českém soukromém právu, který zavádí nový občanský zákoník (NOZ).
Jejich úprava je obsažená v ust. § 1024 a násl. NOZ. Tato ustanovení obsahují vyvratitelnou právní domněnku, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi pozemky jsou společné. K této domněnce pak zavádí pravidlo, že společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání její části.
Abychom mohli tato ustanovení správně aplikovat, je nutno si uvědomit, ve kterých případech přichází jeho aplikace vůbec v úvahu. To, že úprava rozhrad obsažená v ust. § 1024 NOZ je vyvratitelnou právní domněnkou, vylučuje použití tohoto ustanovení v případech, kdy o vlastnickém právu k plotu (nebo jinému faktickému oddělení dvou pozemků) nebude pochyb, tzn. že plot bude celý umistěn na pozemku téhož vlastníka, a o průběhu hranice mezi pozemky nebude pochyb. Pokud tedy bude např. probíhat řízení o určení průběhu hranice, aplikace tohoto speciálního ustanovení zavádějícího domnělé společné spoluvlastnictví rozhrady je vyloučena. I pro určení režimu stávajících rozhrad bude záležet na tom, zda se rozhrada nachází celá na pozemku téhož vlastníka, protože potom se podle přechodného ust. § 3055 stane součástí pozemku, nebo svým umístěním zasahuje i na pozemek ve vlastnictví někoho jiného, kdy se neaplikuje se přechodné ust. §3059, které upravuje případy staveb na více pozemcích, protože ust. § 1024 zavádějící domnělé spoluvlastnictví je vůči tomuto přechodnému ustanovení speciální právní úpravou. Další podmínkou použití těchto ustanovení je to, že se musí jednat o rozhradu mezi dvěma pozemky, a ne např. mezi dvěma parcelami, které jsou součástí jednoho pozemku ve vlastnictví téhož subjektu.
Typickým případem existence rozhrady, o jejímž vlastnickém režimu existují pochybnosti jsou společné zdi mezi dvěma budovami. Tato problematika nebyla minulým občanským zákoníkem upravena a byla několikrát předmětem judikatury nejvyšších soudů. Ty s odkazem na právní úpravu předcházející občanskému zákoníku z roku 1964 (obecný zákoník občanský) dovodily, že společná zeď je ve spoluvlastnictví vlastníků obou přiléhajících staveb, což NOZ svou úpravou respektoval. Poněkud specifická je situace, kdy dochází k zániků jedné z budov se společnou zdí. V takovém případě Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že po zániku domu jako samostatné nemovité věci z domu zůstane zeď, která má samostatný hospodářský význam, je věc věcí a zůstává ve vlastnictví vlastníka domu.…
